„Ať žije Dalai Lama!”

Dort pro Jeho Svatost Dalai Lamu je sladký stejně, jako jeho úsměvy. Letos se začíná nová éra jeho života - 81!

Dneska má osmdesáté první narozeniny samotný Dalai Lama! Všechno nejlepší Vaše Svatosti!

„Nechť jsou Vaše dny plné smíchu, pochopení i soucitu s neznabohy, nevědomými ignoranty a ničiteli životního prostředí naší planety i raketových inženýrů středního doletu. 

Nechť Vaše zdraví překypuje vitalitou a modřinky od vpichů po inzulinu na vašich pažích nebolí.”

Ale úplně nejlepší byla jeho oslava kulatin osmdesátin přesně před rokem, které jsem i já byla přítomna. Odehrávala se v jeho chrámu na vršku himalájské vesničky McLeod Ganj, v níž od roku 1959 žije v exilu v ústranní pohostinnosti Indické republiky. 

Nemohla jsem vás o ni ovšem informovat, protože tento blog nebyl ještě ani v plenkách. 

Ale zalistuju v paměti a ocitnu se přesně 6. 7. 2015 v budhistickém paláci Jeho Svatosti. 

Den zrození „Bódhisattvy soucitu” je den okázalý a uctívaný Tibeťany jako posvátný, vždyť přivedl na svět jejich prozatímně nejživější spirituální ikonu, proto není divu, že davy tibetských emigrantů i zápaďáků v tento den zbožně uctívají jeho přítomnost mezi námi tady na Zemi. 

A kulatiny s první číslicí podobnou nekonečnu slibovaly přímo bujarou oslavu. 

Ženu se z kopce jako zběsilá a jenom úcta k stařečkům a bábuškám v tibetských krojích mi nedovolí, abych je předběhla. V jedné ruce nesou pytlíky s mlékem (dary pro Bohy, potažmo mnichy) a v druhé žmoulají náhrdelník s kuličkami, které soustavně přepočítávají dokola (dělám si legraci, samozřejmě vím, že přeříkávájí mantry pro blaho všech živých bytostí, ale pro neznalé věci může tento výjev vypadat nepochopitelně:-).

Cítím se privilegovaná, kolik cizinců má to štěstí jako já, že může oslavit významné jubileum po boku takto významné a uctívané osobnosti? Kráčím plna slavnostního rozjaření do chrámového komplexu Tsuglagkhang a co to, ocelová budka, v níž musíte povinně odevzat veškeré elektronické přístroje (mobily, foťáky, laptopy, pc, baterky), zapalovače, cigarety, výbušniny a petardy je zavřená. To se mi nějak nezdá…

Ani jindy přísně střežená kontrola vás dneska neochmatává ani neloví v taškách a batožinách předměty ohrožující jejich modlu na životě. Co to má znamenat? Netuším, ale Dalai Lamovo království je vyzdobené okázale, z každého koutu se na vás směje z obřího plakátu a jeho tvář je bez jakýchkoli pochybností prototypem absolutního štěstí. Chrám je nacpaný zvědavci a oslavenci k prasknutí, místní, mniši i turisté lačně očekávají, jaké slavnostní ceremonie je čekají.

Mám z pekla štěstí, rotomiloučká bábrlinka mi uvolňuje místečko u tribuny a já si dřepnu na bobek, abych nejlépe viděla a zároveň nezacláněla ve výhledu těm, kteří jsou bezpočet řad za mnou. Proklínám se do alelujá, protože jsem iPhone nechala doma. Znám totiž místní přísnosti vstupní kontroly, a tak mám u sebe jen ten starodávný, který ale vůbec dobře nefotí. A zrovna dneska jako na potvoru nás neprošacovali a nechali všechny projít se vším možným. Sedím tak blízko slavnostní tabule, že bych si klidně mohla líznout šlehačky, s níž je ozdobený tříposchoďový dort pro speciálního oslavence. Pod dobrotami se stoly prohýbají, všichni jsou vyparádění a vyšňoření, jak se na pravou narozeninovou oslavu sluší a patří. Jenom mniši mají na sobě to co každý den, jejich šafránové hábity jsou prosté jakýchkoli obřadností.

Co je ovšem nejbizarnější, že famózní oslava se tento den koná se vší parádou, ovšem BEZ OSLAVENCE!

To mě podržte, náš miláček Dalai Lama si klidně zůstal v Americe! Byl si jistě vědom, že tam dostane mnohem více dárků a štědrých narozeninových bonusů než na něj čekají v indickém zapadákově. Ale jak se zdá, nikoho z přítomných to nermoutí, naopak jásají, slaví a tetelí se v blízkosti komunity a jejich veselí nezná mezí. Milují ho jako svého otce, zbožňují jako své Boha a uctívají jak posvátného mnišského mírotvorce.

A propó, málem bych zapomněla, mnozí Tibeťani neví, kdy se narodili, takže jako své datum narození uvádějí shodné s datumem svého spirituálního velitele, takže se zdá, že se celá tibetská populace narodila v tentýž den, proto ty bezbřehé radovánky a výskoty. A navíc se to lépe pamatuje a mega oslava je nasnadě:-).

Začínají oficiální proslovy a postupně pro něj tančí dětičky z mateřské školky, studenti i rachitické babičky. Zpívá se, hraje se na prazvláštní nástroje, dupe se do betonové země a párty se vlní všemi rytmy. Nikdo si už ani neuvědomuje, že hlavní osoba, pro kterou se to všechno koná, není mezi náma. Tibeťani jsou velmi vyspělé osobnosti ve vnímání světa a jeho zákonitostí, a proto na tom, že osoba zrovna není přítomna vedle vás nezáleží, hlavní je, že žije a má se dobře. 

Takové pozitivní smýšlení a radostné vibrace nakazí i zklamané cizince. Předváděcí estrády tibetského folklóru člověka krásně naladí a rozproudí krev. Nakonec vše vykompenzuje kus dortu jehož číslice 80, zůstala zachována pána Mnicha, ale jinak jsme ho do posledního drobečku slupli jako malinu. Celé dopoledne všichni přítomní hodují a ládující se sladkostma. Každý juchá a nálada je výborná.

Davy se pomalu rozpouštějí do mlhavého počasí monzunu, ale uvnitř mne se leskne prazvláštní paprsek zlatorůžové kratochvíle. Svědectví neobvyklé podívané mě hřeje u srdce. Člověk nemusí být přítomen fyzicky, aby byl mezi námi. Pokud je totiž v našich srdcích, je tam permanentně zaklíněný a nezáleží, kde se zrona v daný čas nachází. 

Časoprostor v lásce a pochopení neexistuje. Je tam vždycky s náma.

A já letos, jako i loni, volám znova: „Ať žije Dalai Lama!”

PS. Ovšem letos už v plné polní, přítomné radosti z dalšího odžitého roku, si své narozeniny užije v pohodlí rodinného kruhu - tibetského, mnišského, v horském hnízdě panoramatické Dharamsaly.