Vyšší vývojový druh

Položili jste si někdy otázku, zda je vyšším vývojovým druhem pes nebo člověk? A jaká byla vaše odpověď? Čtenář možná automaticky očekává, že správná odpověď je člověk.

Položil-li si však tuto otázku člověk psa vlastnící, nebude tato odpověď zdaleka tak jednoznačná. Něco o tom totiž vím.

Mně osobně se náhled na toto téma začal měnit postupně, a to od doby, co jsme si domů pořídili fenku border kolie, které jsme dali jméno Bonnie. Když jsme se na ni do chovné stanice přijeli podívat poprvé, vypadala ve svých 4 týdnech jako přerostlé morče. Z tohohle, že by měl vyrůst skoro 20 kilový pes s nadprůměrnou inteligencí? Když jsme za ní přijeli po dalších 2 týdnech, už tam běhalo malé roztomilé cosi, co už psa připomínalo mnohem více. V 8 týdnech jsme si domů brali po mnoha stránkách vyspělého tvora, který se zvládal sám najíst, napít, vyprázdnit, uměl chodit, dokonce i běhat a skákat a my tohle psí miminko začali učit disciplíně. A teď si vezměte, kde je v 8 týdnech vývojově miminko lidské…

Samozřejmě, můžete namítnout, že vývoj člověka trvá déle proto, že musí dospět do vyšší vývojové fáze. Nemít zkušenost s naším psem, asi bych bez váhání souhlasila.

Že to s tím vývojovým stupněm však nemusí být tak jednoznačné jsem si ale připomněla v nedávné době hned dvakrát.

Poprvé, když jsme s miláčkem vyrazili s naší Bonnie na výlet. Čekal nás náročný terén, nahoru, dolů mezi skalami po cestách zasypaných sněhem, místy i ve zledovatělé formě. Zatímco já a miláček jsme z kopce scházeli opatrně, zachytávali se okolostojících keřů, abychom neuklouzli a do kopce jsme stoupali hlemýždím tempem a zadýchávali se, naše Bonnie běhala z kopce i do kopce naprosto lehce, několikrát tam a zpět, pouze trošku netrpělivě dávajíc najevo, že nám to trvá. A já si v duchu říkala, kdo že je tady vývojově vyšší druh?

Podruhé a o něco intenzivněji jsem si to uvědomila o pár týdnů později, když jsme ji poprvé vzali na víkendový pobyt do horského hotelu. Kdy je ráno, tedy čas vstát z postele a zahájit den jsme neurčovali my s miláčkem ani náš budík na chytrém telefonu. Určovala to naše Bonnie. Na můj vkus o dost dříve, než by mi přišlo ideální. A nebojte, už se blížíme k bodu mého uvědomění. Vstávám a zhruba po 15 minutách, ve kterých zvládám hygienu, obléknutí a alespoň základní údržbu zevnějšku jako je učesání a lehké nalíčení, abych nestrašila hosty či personál, které po cestě potkám, stojím v předsíňce jakžtakž připravena vyrazit na ranní venčení. Zatímco dohledávám čepici, šálu, rukavice a ztěžka se ohýbám k zimním botám, které dlouze šněruji mi to najednou dochází. Zrak mi padá na Bonnie, která v předsíňce stojí připravena vyrazit celých těch 15 minut, jež jsem já potřebovala ke své základní obsluze, abych mohla vyjít mezi lidi a do mrazivého rána.

Bonnie tam stojí stejně krásná, učesaná a svěží jako byla večer, než ulehla ke spánku. A nemusela pro to hnout ani prstem. Stačilo hnout celým tělem, prostě jen z ležící polohy vstát, popojít ke dveřím a byla připravena vyrazit. Tak kdo je tady sakra ten vyšší vývojový druh jde mi hlavou, když hledám vodítko, připínám jí obojek, hledám klíče od pokoje, nasazuji čepici... Věci, z nichž ona ani jednu ke své ranní vycházce nepotřebuje. To jen my lidi jsme se obklopili všemi těmi věcmi zdánlivě nezbytnými pro naši i psí existenci.

Lehce v myšlenkách ponořená, rozvíjím při ranní procházce toto téma dál. A nemohu se zbavit dojmu, že pes je prostě jednoznačně vyšším vývojovým druhem. Je krásné zimní ráno, svítí sluníčko, na zemi leží krásný bílý sníh, les je hned u hotelu, takže paráda. Užíváme si to obě. Jenže mi dochází, že Bonnie si tu spokojeně běhá, aniž by se o to jakkoli zasloužila. To já musela přemluvit miláčka, abychom na víkend vyrazili po delším čase mimo domov. To já prosadila, že vezmeme Bonnie s sebou a vyzkoušíme, jaké to bude, cestovat s ní. To já vybírala destinaci a konkrétní ubytování, aby splňovalo naše finanční představy, bylo se zajištěným jídlem a v bezprostřední blízkosti přírody. To my s miláčkem jsme pak za toto vše zaplatili. Zabalili svoje i psí věci, natahali tašky do auta, odřídili stovku kilometrů, z nichž několik posledních byla adrenalinová jízda po neupravených zledovatělých cestách, tašky vytahali, pokoj zabydleli a program na procházky v následujících dnech vymysleli. Bonnie si jen doma při odjezdu pohlídala, abychom neodjeli bez ní a pak už si mohla užívat celý pobyt plnou misku, teplý pelíšek, drbání za uchem i procházky v přírodě.

A zatímco vy podléháte různým náladám a někdy se vám z útulného pokoje do té zimy venku ani nechce, někdy to přeženete u večeře, najíte se moc, je vám těžko a netoužíte po ničem jiném, než se svalit do postele, nezažila jsem Bonnie, že by neměla chuť vyrazit na procházku, že by se otráveně ploužila, dávala okatě najevo, že tenhle kopcovitý terén jste si fakt mohli ušetřit, že je zima a fouká vítr a v pelechu by to fakt bylo lepší.

Takže vězte, že vy, co jste jedno zimní ráno v Jizerských horách potkali na ranní procházce spokojeně vyhlížející paničku a jejího psa, potkali jste dva živočišné druhy na různých vývojových stupních a na tom vyšším, možná trochu překvapivě, opravdu nebyla panička.