Valentýnské zamyšlení 2. část

Nastává den D, vlastně den V…po předchozím nesouladu nečeká Sofie ráno nijak výjimečně ošperkované přání dobrého rána…jak říká, snaží se tento den brát úplně normálně…

Tak ano, má zbystřené vnímání vždy, když vidí kurýra s květinou na recepci a nějakou ženu nesoucí si pugét…ale když ví, že její čas přijde v podvečer, nenechá se nijak rozhodit…je to ale těžké, protože jí to občas ztíží někdo zvenčí…hned ráno Sofii přijde krátká stručná sms od její nejlepší kamarádky, se kterou spoustu let sdílela vše, to hezké i to těžké…že se den předtím se svým přítelem vzali a tím, že to byla super tajná, civilní a nudná svatba se tak nějak omlouvá, že o tom Sofii dopředu neřekla…ta na to kouká, hlavou jí jede myšlenka, co jsem to za nejlepší kamarádku, když se o její svatbě dozvídám (jako úplně všichni ostatní známí, neznámí a cizí lidi) až zpětně…jak to, že právě tato kamarádka, od níž jako od nikoho jiného by čekala, že s ní toto bude sdílet, že ji bude chtít za svědkyni (přece i ty nejcivilnější svatby musí být se svědky, ne?) se zachová právě tímto způsobem?…právě v den Svatého Valentýna, kdy Sofie řeší sebe a své kvality hlavně jako partnerky, dostane ránu v podobě nedostatečnosti člověka budujícího vztahy přátelské…je to podpásovka od té kamarádky…celé je to podpásovka a neodpustitelná hlavně pro to načasování na Valentýna…a zde Sofie vnímá, že přichází první zlom tohoto dne…začíná se srovnávat s touto „úspěšnější“ kamarádkou…racionálno jí říká, ano, ale ona se rozvedla o 2 roky dřív než Sofie, to znamená, že i Sofie za 2 roky může být ženou, o níž bude stát její miláček tolik, že si ji bude chtít vzít…jenže neracionální složka Sofiina já oponuje…to mi nikdo nezaručí, že za 2 roky to tak bude…já vidím, jak je to právě teď…teď mám miláčka na hezké chvilky, ale chce mě miláček se vším všudy?...chce se mnou miláček opravdu sdílet svůj život a nenechávat si žádné rezervy?...

A když tohle Sofie trochu zpracuje a jakžtakž se uklidní, přijde jí od dcery odkaz na novou písničku od Marka Ztraceného „Tak se nezlob“ s vtipným videoklipem, kde se různí známí muži ústy Marka Ztraceného omlouvají své partnerce za všechny nedostatky a prohřešky, které i ona ze svého vlastního života od svých partnerů zná…nádherný balzám na všechny nezhojené rány právě v tento úplně normální den Svatého Valentýna…Sofie posílá tento videoklip svým dvěma bratrům s vtipnou poznámkou, že jim to posílá jako prevenci, aby něco nezanedbali směrem ke svým partnerkám…a zde si Sofie uvědomuje, že přichází druhý zlom tohoto dne…vkrade se jí další poměřovací myšlenka a první očekávání…starší bratr jí posílá zpět lakonickou zprávu s fotkou…z ní lze vyčíst, že jeho se text té písně netýká neb on je ke své partnerce všímavý a dnes ho to stálo 9 tisíc…Sofie si domýšlí, že to byla zřejmě cena prstenu, který je na ruce na té fotce…no dobrá, snaží se bojovat proti narůstajícímu pocitu nespokojenosti…prsten za 9 tisíc je cenou za 25 let manželství, 2 děti a spoustu tolerance vůči bratrovým aktivitám…Sofie své manželství vydržela jen 20 let a stejně už je to x let pasé…teď má relativně čerstvý vztah…a už jí to v té hlavě jede…je to výhoda? (jako že je ještě neokoukaná, ještě vlastně o ni musí tak trochu usilovat…) nebo nevýhoda? (nevěnovala mu těch let ještě tolik, papír na to taky nemají…)…trochu tuší, že prsten za 9 tisíc asi čekat nemá…ale na druhou stranu o prstenu jako symbolu se tuhle s miláčkem bavili, takže…první červíček už v hlavě zahlodal…jsou muži, kteří si své partnerky před Valentýnem berou, jsou i muži, kteří jim dávají svou lásku najevo romanticky prstenem…

Do odpoledního setkání s miláčkem se jí podaří zpracovat jakž takž i tento pocit…a pořád se snaží jet v módu „neočekávání“…na miláčka se těší, má pro něj dva dárky…ve větší dárkové taštičce s luxusní bonboniérou je ještě nenápadná malá taštička (vše jak jinak barevně krásně sladěné) s klíčem od jejího domu a textem „Klíč od mého srdce už máš, tak ještě klíč k mému životu.“…je natěšená, jaké to bude pro miláčka překvapení…tohle je přece symbolické, klíče od našich domovů se nedávají jen tak mezi řečí ryze prakticky (co na tom, že její miláček jí přesně takovýmto praktickým způsobem klíč od svého bytu před časem dal)…Sofie se s miláčkem potkává v metru…přivítají se a prakticky první, co z miláčka upírajícího pohled na její dárkovou tašku vypadne, je věta „Vidím, že nejsem jediný…“ znějící rádoby vtipně…Sofii, trochu zmatenou, jako první napadne, že tím asi myslí, že oba mají dárkovou tašku, tedy dárek pro toho druhého…jenže při bližším pohledu na miláčka zjišťuje, že on má ruce prázdné…dárková taška (a dokonce ani ta kytka!) v nich není (ale protože je Sofie ducha bystrého, stihne jí rychle problesknout myšlenka, že malá krabička s prstýnkem se dá schovat i do náprsní kapsy…), ale vlastně ani neví jak na to reagovat, tak mlčí…obdobná otázka se z miláčkových úst ještě jednou zopakuje…Sofie to považuje za fórek a na fórky tohoto typu holt někdy náladu má a někdy ne…dnes zrovna ne, takže ji opět přejde bez komentáře…netušíc, že to zásadním způsobem ovlivní průběh jejich společného úplně normálního běžného Valentýnského večera…

V restauraci se posadí, objednají si kromě večeře i růžové víno a začnou si povídat na témata běžného života…žádné vrkání se nekoná, ale Sofie si to ani nestihne uvědomit, prostě řeč nestojí a za to je ráda…až do chvíle, kdy se témata nějak přirozeně vyčerpají a miláček začne zachraňovat situaci historkami, které ji ani trochu nezajímají, nepřijdou jí ani k věci ani vtipné, takže je nijak nerozvíjí ani nekomentuje…miláček po chvilce zkonstatuje, že mu to mezi nimi přijde jak na druhém randeti…z tónu Sofie poznává, že to nemá být pochvalný komentář, spíše naopak, že tím naznačuje miláček jistý odstup mezi nimi…v tu chvíli jí asi poprvé problikne myšlenka, že při této úplně normální běžné romantické Valentinské večeři se s miláčkem ani jednou nedotkli, nezavrkali a v tu chvíli na ni něco sedne…něco jako Tak by to ale mělo být, ne?...kdy jindy bychom měli vrkat, když ne právě dnes?…a tak miláčkovi odpoví otázkou „A proč mě nevezmeš přes stůl třeba za ruku?“…na to miláček odpoví, že ten stůl je moc veliký…Sofie se cítí, jako by dostala ránu pěstí mezi oči a tak se zmůže jen na konstatování, že to se pak ale nemá miláček divit, že tu jsou jak na druhém randeti…a tímto okamžikem je veškerá atmosféra někde úplně jinde, není ani romantická (to nebyla ani předtím), ani svorně praktická (jako do té doby), ale rozhostí se rozpačité ticho…Sofii někde na duši sedí balvan a říká si „Dobrá, manželovi po 20 letech a dvou dětech bych to asi prominula, ale proč rozvíjet vztah s mužem, kterému je stůl moc velký na to, aby mě (na Valentýna!) vzal za ruku?“...neb není hysterka, která by mu vychrstla zbytek vína na sako a odkráčela středem restaurace, tak dopijí, zaplatí a vyrazí dokončit naplánovanou akci – divadelní představení…jsouc oba kultivovaní dospělí lidé, jsou schopni spolu vést společensky nutnou konverzaci kolem šatny a obsazení sedadel, leč to, co se jindy mezi nimi odehrává automaticky, tj. že se při představení drží za ruku se mezi nimi neodehraje…respektive, po dlouhé době ji miláček za ruku chytá, chvíli i hladí a vidouc, že Sofiina ruka spočívá v té jeho mrtvolně bez jakékoli reakce, ji hladit přestává a Sofie využivší nutnosti tleskat po árii si ruku bere zpět a už ji nevrací...hrdost jí nedovolí vrátit ruku někomu, komu ještě před chvílí byl stůl velký na to, aby ji za ni vzal…u limonády o pauze se Sofie odhodlá a miláčkovi řekne „Proč mám pocit, jako bys mě za něco trestal?“…a tím se konečně mezi nimi otevírá téma jejich večera a (ne)splněných očekávání…Sofie vysvětluje miláčkovi, že první zadrhnutí zavnímala u večeře, když konstatoval to druhé rande…miláček kontruje, že on první zadrhnutí zavnímal už v metru, když Sofie neodpověděla na jeho konstatování „že je nás asi víc“…teprve tady Sofie zjišťuje, že miláček (asi vůbec poprvé) jí dal tímto způsobem najevo svoji žárlivost…že si myslel, že ta dárková taška je od jiného jejího ctitele…vzduch se trochu vyčišťuje, o druhé půlce představení už se za ruku drží jako obvykle, ale Sofie cítí, že atmosféra toho letošního Valentýna je definitivně pokažená…poté, co s dcerou ještě posedí v divadelním klubu a relativně normálně konverzují, se Sofie vydává do šatny pro věci a nenápadně z větší dárkové tašky vyndává tu malou, osobní a ukrývá ji v kabelce…ne, tomuhle chlapovi teď v tuto chvíli nemůže dát takový osobní dárek otevírající mu cestu ještě blíže do jejího nitra…v metru se loučí, Sofie s dcerou nastupuje do vagonu a ponechává miláčka jen s větší dárkovou taškou…vědouc, že bonboniérou na Valentýna velkou invenci a snahu potěšit a překvapit neprokázala, ale co už v této situaci…

Další den proběhne lyžovačka s dcerou a večer přijíždí miláček…mezi dveřmi Sofii podává květinu …jestli miláček něco umí, tak je to dávat krásné kytice…o to víc Sofii překvapuje právě obdržená kytice…typická Valentýnská v plastovém obalu s přilepeným práškem s výživou z běžného supermarketu…Sofie neví, jestli je to květina čtvrteční (tedy ještě před jejich Valentýnským nedorozuměním – proč pak ale kytka ze supermarketu?) nebo kytka sobotní (po jejich nedorozumění – pak by to možná i chápala)…každopádně vnitřní zklamání se snaží nedávat najevo navenek…později ještě obdrží bonboniéru ve tvaru srdce a velký placatý dárek, z něhož se vyklube rámeček na fotky ve tvaru srdce…a pak už následuje jeden dlouhý večer a jedno dlouhé dopoledne jejich povídání, sdělování vzájemných očekávání, rekapitulace toho, co mezi nimi bylo, je a mohlo by být…střídá se ve v nich beznaděj s nadějí, nechuť to řešit s pocitem, dát tomu ještě šanci…Sofie si myslí, že miláčkovi řekla vše, co ji trápí…pak miláčkovi přizná ještě druhý Valentýnský dárek, který se mu v pátek rozhodla nedat…dá mu jej tedy až v neděli dopoledne, kdy má pocit, že už jsou to zase oni, dva lidé, kteří se poznali, něco spolu už zažili a chtějí spolu něco budovat…a tak až krátce před nedělním polednem mají oba pocit, že si snad dokázali porozumět a že to, co mezi nimi bylo řečeno by jim mělo pomoci cítit se v jejich vztahu spokojeně…v neděli večer Sofie padne do postele brzy, strašně unavená po celém tom Valentýnském mumraji s jedinou intenzivní myšlenkou „Jak to udělat, aby příští Valentýn byl jen takovým normálním úplně běžným dnem…?“…Uběhl skoro rok a Sofie žádný konkrétní recept nemá…nezbývá jí tedy nic jiného, než se průběhem Valentýnského dne 14.2.2021 nechat překvapit…