Strach jako motivace

Nemusíš být odvážný, aby ses rozhodl, musíš se rozhodnout, aby ses stal odvážným... Dnes už vím, jak pravdivé toto moudro je!

Šumava. Další ráno mé dovolené. Jen já a moje psí parťačka Bonnie. Za námi několik prima dní, před námi den nový, jehož náplň se teprve rodí. Ještě nevíme, co hezkého nás potká ani jakým komplikacím možná budeme muset čelit.

Před jedenácti lety pro mne něco nepředstavitelného. Že budu více dní jen sama se sebou. Že dokážu vymyslet cíl cesty i náplň celé dovolené. Že se dopravím na místo a zvládnu případné nástrahy, ať již při řízení auta nebo při využití veřejné dopravy. Že si zvládnu naplánovat trasu a nezabloudit na ní. Že se nenechám paralyzovat obavou, že na mě zpoza smrku zaútočí kanec nebo zpoza zatáčky nebezpečné individuum, co si zrovna naplánovalo stejnou trasu jako já. Že se dokážu vypořádat s drobnými nástrahami v podobě vybití mobilu či chybějícího signálu nebo většími nástrahami, když nic nejde podle plánu.

Vše začalo pomalými krůčky. Osud tomu chtěl, abych si jednoho dne po turbulencích v osobním životě řekla - buď budeš sedět doma na zadku nebo ho zvedneš a vyrazíš za tím, co máš ráda, sama. A tak jsem se osmělila a odvážně vyrazila nejprve na půl denní výlet na nedaleké Kokořínsko. A přežila jsem! A užila jsem si to! Jako sváteční řidič se přesunout a najít místo k zaparkování, naplánovat si trasu a mezi skalami se neztratit, ujít všechny ty kilometry, kterých je v reálu vždy o dost více než při plánování v mapách na počítači.

Líbilo se mi to, a tak se po čase přihlásil další smělý plán. Co takhle vyrazit na dva dny i s přespáním někde v pensionu? Trochu mě ta smělá myšlenka zaskočila, ale naštěstí jsem obavy potlačila a začala plánovat. Vyrazila jsem již o kousek dál, tentokrát do Jetřichovic. Možná i pro to, že tento kraj se stal svědkem mého prvního takového podniku, se mi zapsal nesmazatelně do srdce. Zvládla jsem vše nejen po logistické stránce, ale dokázala jsem být i dva dny jen sama se sebou a nenudit se. Naopak, zjistila jsem, že jsem sama sobě výbornou společnicí. A začaly se rodit i mé malé soukromé rituály pro radost. Třeba květina ve váze na parapetu v okně nebo pohodové ráno se snídaní a knihou.

Paráda! Jsem schopna být se sebou dva dny a někde přespat. Možná bych zvládla i delší dobu a vzdálenost. Strach trošku vystrčil růžky. Nebudu se sama bát? Už jsem trochu tušila, že nebudu. Nebo štvát? Jaké to zjištění, že sama sebe nerozčiluju. Nebo nudit? Nenudím se sama se sebou, jsem si dobrým parťákem, který si naprosto vyhoví. A tak jsem na sklonku covidového období a těsně před zrušením zákazu komerčních pobytů vyrazila na vzdálené Broumovsko. V chatě jsem byla ubytována jediná. V areálu Adršpašsko Teplických skal, do kterých jsem se vydala i přes obavu své bytné, která mne varovala, že do skal se vždy chodí minimálně ve dvou, jsem za celý den potkala deset lidí. Možná to byl risk, že mě nikdo neobjeví, pokud si na cestě zlomím nohu, ale na druhou stranu jedinečný zážitek mít skalní bludiště jen pro sebe. A zjištění, že i polovinu týdne dokážu zaplnit programem a být sama se sebou. To už byl dobrý trénink a strach vystrkoval růžky zase o něco méně.

Již trochu zocelená jsem si před sebe přehodila další výzvu. Odhodlala jsem se k pouti do Santiaga de Compostela. Byl to strach, kdo mě přiměl na chvilku uvažovat o tom, najít si nějakého spolupoutníka, se kterým bych se cítila bezpečněji. Ale pak jsem strach opět přetavila ve výzvu. Umím být sama se sebou se vším, co k tomu patří – se svobodou, s níž se musí umět nakládat i s plnou odpovědností, která s tím souvisí. A tak jsem své sólo výletování posunula zase o stupínek výš. Dva týdny jsem putovala cizí krajinou, hledala si na každou noc ubytování a každé ráno si plánovala délku trasy tak, abych v den svých padesátých narozenin došla ke katedrále. Byla jsem poprvé úplně sama v cizí zemi, ve všem závislá jen na sobě a svých rozhodnutích. Případná pomoc byla daleko, doma v Čechách. A zjistila jsem, že to jde, že i takovouto výzvu zvládnu.

A pak se mi pomalu začala otevírat výzva nová. Sama se sebou jsem už být uměla. Naplánovat si trasu, nezabloudit a vrátit se v pořádku domů také. Ale co takové spaní v přírodě? Jen sama? Hrozně mě to lákalo, ale věděla jsem, že jakmile padne šero, i sebekrásnější louka ve mně za tmy budí strach. Touha však přetrvávala, a tak jsem na to šla postupně. Nejdříve jsem se vybavila kvalitním a lehkým spacákem. Rok ležel nevyužit, hrozilo, že jsem zbytečně vyhodila spoustu peněz. Ale pak mi osud poskytl správný impuls, tak jsem dokoupila i lehký stan a začala přemýšlet, jak tuto výzvu zrealizovat. Naplánovala jsem si vandr na tři noci, jen já a Bonnie. Největší obavu – spaní na divoko v přírodě jsem vyřešila využitím míst k přespání na „Bez kempu“. Přes tuto aplikaci jsem si naplánovala noci na místech, která sice také byla odlehlá (pastvina, louka apod.), ale pro mě splňovala několik důležitých podmínek. Věděla jsem, že na takovémto místě mohu legálně stan postavit (a nikdo mě z něj v noci nevyžene) a že by to místo mělo být (alespoň co se divoké zvěře týče) bezpečné, protože jinak by tam majitelé přenocování neumožňovali. Takto jsem byla odhodlána vyrazit na svůj první vandr. Osud tomu chtěl, že se nakonec ke mně přidala má dcera, takže mé seznamování s nocováním v přírodě probíhalo přece jen více komfortněji a já tak prolomila ten největší strach.

Když jsem si o měsíc později plánovala další vandr, bylo mi už jasné, že tentokrát vyrazím s Bonnie opravdu sama a vše bude opravdu už jen na mě. K tomuto experimentu mi posloužil Máchův kraj. Byly to úžasné tři dny, jen já, Bonnie, příroda a batoh, ve kterém jsem měla vše, co jsem potřebovala. A že toho člověk potřebuje opravdu málo zjistíte až tehdy, kdy musíte pečlivě zvažovat každou věc, kterou si do batohu, který pak nesete na zádech x hodin a kilometrů, zabalíte.

I když jsem za těch jedenáct let v tomto směru ušla velký kus, ještě stále mám před sebou další výzvy. Tou, která přede mnou leží aktuálně je, vydat se na vandr a nevědět, kde budu v noci spát. Nemuset dojít až na místo rezervované přes aplikaci „Bez kempu“, ale jít a na místě, kde se mi bude líbit nebo kde mi dojdou síly nebo kde mě zastihne šero, se zabydlet, nerozbalovat stan, ale jen se uložit pod „širákem“, abych večer ze spacáku mohla pozorovat hvězdné nebe a ráno mě probudily sluneční paprsky šimrající mě na tvářích.

Single cestování je pro mne jednou z alternativ. A snad pro to si ho dokážu naplno užít a vychutnat. Je to čas nulového přizpůsobování se představám a potřebám někoho dalšího. Je to svoboda, jak naložit se svým časem. A když se naučíte poslouchat svůj vnitřní hlas a vyhovět mu, naučíte se také netlačit na pilu, co vše musíte stihnout, navštívit, vidět. Naopak. Nehltáte kilometry a nelitujete dlouhých chvil strávených kocháním se na krásných místech. Prostě se jen necháváte překvapovat tím, co vám krajina i den přinese. A nebojte, lidí na kratší i delší popovídání či strávení chvilky u ohýnku či sklínky, se vždy, když budete mít chuť na společnost, najde dost.