Sociální jistoty

Myslíte, že je máte? Nebo byste je chtěli mít? Nebo jste přesvědčeni, že na ně máte nárok? Nedovedete si představit, že byste jako lidé žili bez nich?

Názory se mohou různit, ale myslím si, že průměrný člověk v naší zemi tak nějak předpokládá, že sociální jistoty existují. Že to, co teď krásně funguje bude fungovat pořád a kdyby se náhodou dostal do problémů, třeba zdravotních nebo by ztratil práci, že nějaké ty jistoty náš sociální systém poskytuje. A snad tomu tak je, i když mnohé příběhy v praxi ukazují, že tak úplně snadné to není.

A hlavně vás to nespasí. Možná vám to pomůže překlenout určité náročné období. Ale vy pro to také musíte něco udělat. Nejprve si uvědomit, jestli jste v situaci, kdy na nějakou formu pomoci vůbec máte nárok. Pak si o ni umět zažádat. Na správném místě požadovaným způsobem. Pak si dost možná, slovy bývalého prezidenta Klause, budete muset „utáhnout opasek“ a přizpůsobit svůj životní styl této situaci. Nechce se. Bolí to. Nemusí jít jen o to, že se vzdáte dovolené v zahraničí nebo dovolené vůbec. Že si na sebe nekoupíte nový svetřík. Že budete nakupovat potraviny v akci. Možná budete muset prodat svůj dům, byt a přestěhovat se do menšího, levnějšího a nedobrovolně tak začít budovat svůj život na jiném místě mezi jinými lidmi. Možná se budete muset zadlužit. Možná si budete muset spoustu věcí odpírat a třeba si i říct o pomoc rodině, přátelům.

Nechce se vám do toho. Vždyť jste si žili celkem dobře. Zdraví sloužilo. Práce vás živila. Jenže život je změna. Nic není napořád. A tak jednoho dne stanete před otázkou, co teď? Co bylo funkční, již není. Je třeba zapojit hlavu a promyslet všechny varianty, abyste toto náročné období ustáli. Abyste se nezhroutili psychicky ani fyzicky, protože tím byste nikomu, a zvlášť sobě neprospěli. Nikdy nevíte, jak dlouhé toto náročné období bude. Nikdy nevíte, zda se nepřidá ještě jiná komplikace. Nikdy nevíte co nebo kdo vám vstoupí do života a buď vás pozvedne nebo ještě více srazí ke dnu…

A jak žijete v tomto módu strachu a obav z budoucnosti, protože vaše sociální jistoty se rozplynuly, podíváte se najednou do očí svému psovi. A dojde vám, že snad jen člověk na této planetě má pocit, že má nárok na nějaké sociální jistoty. Že se o něj „někdo“ musí postarat alespoň v tom mezidobí, kdy mu teče do bot. Zvířata žádné sociální jistoty nemají a pravděpodobně ani o jejich existenci nic neví.

Můj pes má jedinou sociální jistotu ve mně. Jeho jedinou jistotou, či spíše nadějí je, že u mne až do svého skonu najde domov, lásku a plnou misku. Ta jistota je tak křehká, jak křehká já jako člověk jsem. Může se stát a stává se, že pes přijde o lásku svého páníčka. Tak nějak se přestane hodit do jeho života. Ale i v případě, že nepřijde o jeho lásku a páníček jej vědomě neopustí, může se stát, že onemocní, zemře a pes svůj domov i plnou misku náhle ztratí. A pak se jakousi pomyslnou sociální jistotou psa může stát širší rodina nebo přátelé, kteří by se ho ujali nebo se alespoň pokusili zprostředkovat mu nový domov, vřelou náruč a plnou misku.

Věřím, že můj pes si žije a žádného takového rizika si vědom není. A také věřím, že pokud by o svůj domov u mne přišel a nenašel by se nikdo, kdo by se o něj postaral, zvládne můj pes postarat se o sebe sám. Nevím jak a ani on to v tuto chvíli ještě neví. Cesty by hledal až ve chvíli, kdy by tato situace nastala. Možná by svůj milý čumáček a chlupaté tělíčko nabídl nějakému důvěryhodnému člověku z okolí, který by se ho ujal. Možná by si vyčíhl nějakého člověka chodícího často stejnou cestou a dělal by mu doprovod tak dlouho, dokud by se mu jej nezželelo. Možná by se začal toulat, až by potkal tlupu jiných opuštěných psů, přidal by se do jejich smečky a společně by si zařídili alespoň jídlo pro přežití.

Těch scénářů může být mnoho, stejně tak, jako je mnoho cest, kterými se může vydat člověk, jenž se dostane na křižovatku, kdy ta bezpečná a pohodlná cesta najednou končí a ty další, ať už jsou jakékoli, mají minimálně jednu společnou vlastnost – jsou neprošlapané.

Nebojme se vykročit po neprošlapaných cestách, vždyť i ta do nedávna bezpečná cesta se před námi kdysi vinula a ztrácela v neznámu za obzorem. My lidé, stejně jako psi máme schopnost přežít i ve složitých podmínkách. Možná jen na rozdíl o psů si více ty složité podmínky připouštíme…a už jsme zase u toho vyššího vývojového druhu. Možná, že ne každý stupínek, na nějž se v rámci evoluce posuneme, je pro nás pozitivní. Ale to je života běh, kterému nemá smysl se bránit.

Tak hlavu vzhůru, těšte se na své milé, neprošlapané cesty!