Paměť půdy

Můžeme si myslet, že je to jen kus hlíny, po které šlapeme. Můžeme si ale také uvědomit, že je to kus země, po které před námi šlapaly miliony jiných lidí. Můžeme však v našich představách zajít ještě dál.

Jedno ráno jsem šla se svým psem na obvyklou procházku podél řeky směrem z vesnice. Mnohokrát, nejen za tímto účelem, mnou prochozená cesta. A přesto byla tohle ráno jiná. Kousek za lávkou přes řeku, kde je zpřístupněn vstup do vody, jenž využívají převážně otužilci, se plocha vedle pěšiny rozšiřuje. Když jsem se k tomu místu blížila, pocítila jsem úzkost. Jen před 2 dny tady na tomto místě byly záchranné složky, zástěna, koroner a mrtvý muž, který se rozhodl dobrovolně ukončit svůj život v nádherném meandru Vltavy oběšením na zábradlí naší lávky. Obraz slušně oblečeného a mladě vypadajícího muže zavěšeného na laně nad hladinou řeky mi v hlavě zůstane asi napořád. A teď se blížím k místu, kam jej záchranné složky přemístily a už jako neživý předmět podrobily ohledání.

Přemýšlela jsem, ve kterých místech stála ta zástěna, za níž ležel na zemi. Přišlo by mi zneuctěním, kdybych měla po této zemi já a můj pes jen tak při ranní procházce šlapat. Nevím, jak dlouho mi tento ostych zůstane a kdy mi toto, jinak krásné místo, přestane tuto lidskou tragédii připomínat.

Je jaro, denně na tomto cyklisty a turisty frekventovaném místě projde a projede poměrně hodně lidí. A ti, kteří nebyli svědky této smutné události jako náhodně já, vůbec netuší, jaký zápis tento malý kousíček půdy obdržel do své paměti. A proto nemají ani ostych tudy projít, možná si na tu zem rozloží i deku pro piknik a odpočinek. Jen já vím. A už nikdy bych si toto místo pro piknik a slunění vybrat nemohla.

Jen mě napadá…mou opravdu naléhavou potřebou na místech, která navštívím, kde je krásný výhled, příroda, sluníčko…je si na tom místě sednout, ideálně i lehnout. Jen tak do trávy, většinou bez jakékoli podložky pod sebou. Tak nejlépe dané místo dostanu pod kůži. Neznám důvod, proč je to pro mě tak důležité, prostě si takto dobíjím energii, a to místo se mi vepíše někam do srdce. Možná tu probíhá spojení se zemí jako takové a otevření se proudění vesmírné energie. Není nás možná mnoho, co to takto máme, ale vím, že jediná nejsem a možná i mezi vámi, čtenáři najdu v tomto pochopení.

Jsou místa, kde je zřejmé, že zde došlo v historii k nějaké tragédii, jsou označena a jsou pietní. Tam může člověk stát a možná si i sednout a snažit se procítit atmosféru toho místa, zkusit si představit, co se tady odehrálo, i když s odstupem času a většinou i při změně vizáže daného místa, to není vůbec snadné. Takto jsem to prožívala třeba v Lidicích.

Hodně mě tato myšlenka zasáhla při návštěvě památníku bitvy u Cullodenu poblíž skotského Inverness. Tato bitva byla posledním vojenským střetnutím v rámci Jakobitského povstání a odehrála se v roce 1746. Britské vládní vojsko zde porazilo armádu jakobitů. Bitva trvala jen hodinu, ale jakobité při ní utrpěli krvavou porážku. Přišli o 1500–2000 mrtvých nebo zraněných, na druhé straně pak bylo přibližně 300 mrtvých či zraněných. Za pouhou hodinu času tolik zmařených lidských životů.

Jedná se o velmi pietní místo, byť je každý den vystavováno stovkám návštěvníků. Způsob, jímž je tento památník bitvy uspořádán, kdy na vřesovišti jsou vyznačeny obě proti sobě stojící linie vojsk a osazeny patníky s nápisy skotských klanů, které v této bitvě bojovaly, pomáhá návštěvníkům, kteří se o to pokusí, vytvořit si představu, co se na tomto, jinak veskrze příjemném místě, téměř před 300 lety odehrálo. Možná jsem zvláštní, ale při našlapování jsem měla pocit, že kráčím po zemi nasáklé krví. Že tady leželo velké množství mrtvých a zraněných vojáků a že nejde tudy jít a nešlapat po místě, kde kdysi nejspíš leželo mrtvé tělo. Cítila jsem, že na tomto místě, podobně jako na hřbitově, by se měl návštěvník chovat pietně. Že nemohu kráčet po zemi, kde se tvořily dějiny a probíhaly jednotlivé lidské tragédie, vtipkovat a smát se od ucha k uchu. Že jen tím, že se zamyslím co nejvíce nad tím, co konkrétně na tomto místě probíhalo, proč k tomu došlo a co mohli prožívat lidé, osobně se této události účastnící, jim i teď po dlouhých letech mohu vrátit smysl jejich žití. Proto jsem nechápala návštěvníky a vlastně jim to měla i za zlé, když se fotili před hlavním památníkem uprostřed tohoto bitevního pole s úsměvy a pózováním jako před Eiffelovkou nebo Niagarskými vodopády.

Jako se hodina může zdát krátkou časovou jednotkou, může se 300 let zdát jako nepředstavitelný časový úsek. Mnoho lidí si říká, proč se zabývat tím, co se odehrálo před takovou strašnou dobou. Jenže všichni stále kráčíme po stejné zemi, šlapeme po stejné půdě. Po půdě, do které je vepsána historie milionů let.

Každé místo má svoji historii. Místo, kde stojí váš dům nebo místo v přírodě, kam se opakovaně rádi vracíte, protože se tam cítíte dobře, má svoji historii. A protože nic na světě není černobílé, tak i ta historie bude nejspíš hodně barevná. Nevědomost je milosrdná, říká se. Naštěstí. Protože kdybychom věděli, co se na daném místě odehrálo, možná bychom k těm místům přistupovali jinak. Možná bychom si tam tu piknikovou deku nerozložili.