Neskromné přání

Mám jedno takové neskromné přání. Moc bych si přála, aby už nikdy žádný člověk nemusel přijít o život na základě vůle jiného člověka.

Se smrtí musíme v našich životech počítat, je jejich přirozenou součástí, byť někdy zasáhne nepřiměřeně, z našeho pohledu v příliš nízkém věku člověka. Na tom se nic nezmění, vždy tu budou smrtelné nemoci, nehody a přírodní katastrofy. Vím, i boje mezi lidmi jsou tu odpradávna. I tam, kam oko člověka dohlédne, umíral člověk rukou jiného člověka. Často kvůli území, na které cítilo nárok více lidí, než tam mohlo spokojeně společně žít.

Jako dítě narozené v 70. letech jsem se domnívala, že svět tak, jak jsem ho barevně na jednotlivé země zobrazený na mapě znala, je rozdělený spravedlivě. Že konečně v moderním světě má každý národ právě to území, které mu po právu náleží. Že možná někdo má výhodu, že mu náleží území bohatší na nerostné bohatství, na dostatečné zásoby vody, na menší pravděpodobnost přírodních katastrof apod. Ale že tak to je prostě dáno. A že ti „šťastnější“ mohou pomáhat těm méně šťastným, což se ostatně také napříč celým světem děje.

Vím, byl to pohled naivní, ale do určité míry mi přetrval až do dospělosti. Pokud lidé někde v historii neudělají tlustou čáru a neřeknou, toto je počátek a od této chvíle je rozdělení světa co nejvíce spravedlivé, nemohou nikdy přestat ani mocenské boje o území. Ale možná i toto je jen moje neskromné přání, byť ne to hlavní, které jsem touto svou dnešní úvahou měla na mysli.

Ale ať už má konkrétní člověk důvod jakýkoli pro to, aby zaútočil proti jinému člověku nebo pro to, aby proti masám lidí poslal jiné masy, mým neskromným a velkým přáním je, aby se toto na světě již nedělo. Aby nemusel žádný člověk ráno vstávat s myšlenkou, že je v situaci, kterou si sám dobrovolně nezvolil, a přesto musí vzít do ruky zbraň a jít bránit sebe a své druhy za cenu toho, že se bude snažit zabít jiného člověka a jeho druhy, kteří také ráno vstali s pocitem, že jsou v situaci, kterou si sami nevybrali.

Kdo dává právo někomu, aby takto rozhodoval o životě jiného člověka. Mohu ráno vstát a mohu během dne zemřít na infarkt. Mohu ráno vstát a může mne smést vlna tsunami. To vše se může stát a bylo by nesmyslné se tomuto přírodnímu běhu bránit. Ale proč máme považovat za normální, že třeba mladý student dostane povolávací rozkaz do armády, aby šel ve jménu ideologie jednotlivce nebo několika „vyvolených“ brát životy lidem na druhé, „nepřátelské“ straně. A když tohoto rozkazu neuposlechne, je pronásledovaným zběhem, kterému hrozí mnohaleté vězení nebo možná i horší trest.

Nevím, co cítíte vy, když čtete aktuální informace o probíhající válce na Ukrajině (vezměme si ji jako příklad, i když toto téma se týká všech válečných konfliktů na celém světe a násilí člověka na člověku obecně). Já, když čtu o tom, že se Ukrajincům povedl masivní útok na ruský sklad zbraní nebo na nějakou jejich základnu apod., nemohu cítit radost. Cítím lítost. A taky vztek. Vždyť to vždycky znamená, a to bez ohledu na rozdělení stran na oběť a agresora, že tam zemřeli lidé, kteří bojují ne z přesvědčení, ale proto, že neměli na výběr. Lépe řečeno, měli na výběr jen ze špatné, anebo ještě horší varianty.

Válka je neskutečné zlo. O těchto povinně narekrutovaných vojácích, mladých studentech, otcích od rodin, synech, manželích…se pak dočítáme, že na dobytém území plení a znásilňují. Ale i kdyby se takto chovali členové profesionální armády, i ti jsou přeci syny svých matek, manžely svých žen a otcové svých dětí, normální lidi jako my ostatní, jen s tímto povoláním. A pokud byste chtěli namítnout, že se toto chování dá přisoudit pouze té části vojáků, která se rekrutuje z řad propuštěných vězňů, kde se vyšší míra agresivity a asociálnosti dá přece jen předpokládat, nemyslím si to. Je možné, že strádání, strach a násilí všude kolem, z normálních lidí učiní agresory do té míry, že se nezastaví ani před civilisty? Matkami, starými lidmi a dětmi? Asi ano, asi je válka takový hnus, který má takovouto moc.

A tito vojáci, kteří mají štěstí a vrátí se domů, do svých civilních životů, si odnášejí traumata, která se mohou projevovat různě. Mohou si je prožívat dovnitř a mohou se z nich stát zlomení lidé, určitě jste slyšeli o tzv. „ztracené generaci“ po 1. světové válce, kdy se mladí lidé vrátili z války zmrzačeni fyzicky, ale i duševně, což vedlo k problémům se zařazením do společnosti a s vedením běžného života. Anebo, jak jsem se také dočetla, mohou svá traumata přenášet na ostatní, nejčastěji na své nejbližší, kteří se pak stávají obětmi domácího násilí, jež nejčastěji spočívá v psychologickém, emocionálním a fyzickém týrání. Tento problém domácího násilí narůstá, a to, jak tvrdí na sobě nezávislé články, na stranách ukrajinských i ruských vojáků. Jo, válka je hnus!

Tak si to shrňme. Ať už válka skončí jakkoli pro znepřátelené strany, nezůstane po ní mnoho dobrého. Snížená životní úroveň a ekonomické problémy na obou stranách. Zničená infrastruktura bránící po určitou dobu najetí do běžného chodu života. Spousta mrtvých lidí na obou stranách, kteří budou chybět nejen v srdcích a praktických životech svých nejbližších, ale i na pracovních místech zajišťujících chod státu. Spousta zraněných mužů, ať již s duševními či s fyzickými následky, kteří jen těžko budou hledat svůj život přerušený válkou. Spousta civilistů (nemám ráda toto neutrální označení pro všechny ženy, děti, starší muže nebo invalidy…), kteří přišli o své domovy, blízké, ekonomické zázemí a také se budou jen těžko vracet do života s, pro nás lidi žijícími v míru, běžnými hodnotami a starostmi.

Kdybych se pokusila vrátit do svého dětského vnímání světa, divila bych se, že na světě není taková autorita, která by měla takovou moc, aby řekla DOST! Války nepřináší lidstvu nic dobrého. Války přináší utrpení, škody na majetku i lidských životech, strach, nejistotu…Války prostě nedělají svět lepším! Tak s tím už prosím vás, vlivní pánové, co tu na tomhle světě stejně pobudete jen nějakých pár desítek let, přestaňte! A nemáte-li nápad, jak dělat svět lepším, tak si jen žijte své malé osobní životy, ale neničte ve jménu svých „skvělých nápadů“ maskovaných za rádoby honosné ideje, životy milionů lidí jiných!

Mám jen jedno takové neskromné přání…