Neber mi mé sny

Už hodně dlouho v ní nic tak nerezonovalo. Jak je to dávno, kdy cítila ty vnitřní vibrace, které jí říkaly, že i to, co je zdánlivě nemožné, stojí za prozkoumání. Vždyť snít je krásné a sny se mohou i splnit…

Přišlo to náhle, nečekaně. Nic takového si nemalovala, o ničem takovém ve svém praktickém žití neuvažovala. Přišlo to v době velkých životních změn, kdy cítila, že díky konci jedné etapy se odšpuntovala zátka a energie zase začíná proudit. Věci se začínaly dít.

Byl krásný slunečný den, pátek. Vzala si dovolenou a vyrazila se svou psí parťačkou na výlet do oblíbené krajiny pískovcových skal. Jen cítila, že se dnes nemá chuť vracet na místa, která má ráda a dobře je zná. Dnes chtěla objevovat něco nového. A tak píchla prstem do mapy a vyrazila.

Už při příjezdu ji ta vesnička okouzlila. Rovinaté louky s alejemi ve slunečních paprscích zvaly k procházce. Upravený kostel na malinkém náměstí, starý zámek a kolem něj rozlehlý park, zajímavá budova historického vodojemu…A pak, po pár krocích, kdy odbočila ze svažující se silnice na pěšinu, se před ní objevil krásný výhled do krajiny a na údolíčko s úpravnými venkovskými domky. Sedla na lavičku a kochala se. Už dlouho neobjevila nové místo, které v ní vyvolávalo ten silný pocit zakřičet „To je krása!“

Po pěšině v lese obkroužila centrum obce i zámek a rázem se ocitla na druhé straně vesnice. Vešla do stromové aleje, když v tu chvíli její pohled přitáhl dům. Nijak okázalý, a přesto ji přitahoval jako magnet. Snad za to mohla okna v nezvyklé modré barvě nebo vchodové dveře v barvě červené. Anebo dřevěná veranda. Spíše to však byl celkový dojem, jakým ten dům působil. Až po chvíli se v jejím zorném poli objevila cedule, že je na prodej.

Cítila to jako znamení. Je spousta domů, které se člověku líbí. Ale jenom líbí. Ví, že by jej nechtěl, protože je moc velký, malý, starý nebo na špatném místě. Tady nic z toho nebylo v nesouladu. Dům i místo na ni volalo…jsme pro tebe ti praví. Celou další procházku si představovala, jak v tom domě žije, jak se ještě víc než teď, také na vesnici, ale rušnější a mnohem blíže velkoměstu oddává jednoduchému životu v přírodě, kde by bylo dobře jí, její psí parťačce i kočičím mazlíčkům…

Vždy lavírovala mezi rozumem a citem, mezi hlavou a srdcem. Teď však srdce bylo silnější než hlava. Zamilovala se. A věděla, že tady by dokázala být šťastná. Tady by dokázala začít tvořit svoji novou budoucnost. V mnohém jinou, než byla její současná realita. Cítila, že by uzavřela některé kapitoly, aby se mohla otevřít kapitola nová. Kapitola nekonečných možností. Vždyť žijeme jen jednou a ona věděla, že sny si musíme splnit v tomto životě. Že není žádné „příště“.

Po návratu domů na to telefonní číslo zavolala. Očekávala zástupce realitní kanceláře, ale ozvala se jí přímo majitelka domu. Ta ji seznámila s důvody prodeje i tím, za jakým účelem byl dům postaven. A taky jí poslala odkaz na inzerát, kde byly nafoceny i interiéry, které jí do té doby byly utajeny, a přesto již do toho domu byla zamilovaná. Ty krásné světlé prostory, citlivě zařízený interiér, to vše ji utvrdilo v jejím dosavadním pocitu.

Jela na vlně dopaminu, který zamilovanost vyplavuje. Měla pocit, že nic není nemožné. Že by mohla prodat svoji stávající nemovitost, která je zatížena mnoha vzpomínkami i nevydařenými vztahy a koupit tento dům. Že by to třeba finančně mohlo vyjít. I s tím, že by se o něco více, než byla dosud, zadlužila.

To nadšení bylo tak silné, že se o něj měla potřebu podělit se svými nejbližšími. Říkala jim, objevila jsem dům svých snů a je na prodej! Fotky se líbily všem, to jo. Ale nenašel se nikdo, kdo by jí nerozmlouval ten její sen. Kdo by řekl, já vím, jak se cítíš. Já rozumím tvé touze, vášni, tomu, že to prostě „cítíš“. Každá z těch reakcí byla jen praktického rázu. Víš, jak je to daleko od města? Víš, kolik to stojí? Pro jednoho je to moc velké. Lepší jsou menší místnosti než velké prostory. Víš, jak by to bylo energeticky náročné? A taky tam chybí plot. A bůhví, proč se toho zbavují, je to podezřelé. A snad nejhorší byl argument, vždyť máš hezký dům, buď spokojená s tím, co máš…

Ještě chvíli odolávala. Ještě chvíli se jí dařilo nést se na vlně euforie, zamilovanosti. Ještě chvíli věřila, že se v jejím životě energie po dlouhé době pohnula a vesmír před ni klade ne pozlátka, ale možnosti. Nabídky cest, o kterých ani nevěděla, že by se jimi mohla vydat, ale které, když se objevily, ji najednou oslovily.

Ale povedlo se jim to nakonec. Povedlo se jim vrátit ji nohama na zem. Pochopila, že dovolit si snít se považuje za bláznovství. Za něco nerozumného. Snad i neskromného. Nevděčného. Že žít a něco budovat a pak se toho v průběhu své životní cesty vzdát pro něco jiného, co se nečekaně objeví a zapadne do života ještě lépe, nebývá druhými pochopeno.

A tak nezískala nový dům a nový smysl života. Ale získala důležitou lekci. Že najít lidi, kteří pochopí, že snění není prohřešek, ale strašně krásná a potřebná stránka života není snadné. Že najít lidi, kteří tě nebudou od tvého snu zrazovat, ale aspoň na chvilku se té představě pokusí oddat s tebou je ještě o něco těžší. A že najít jediného člověka, který by se pro ten tvůj sen nadchl stejně jako ty a společně byste od snu přešli k činům vedoucím k jeho splnění, je ještě o moc těžší. Ale ne nemožné. Stejně tak, jako není nemožné navzdory všem škarohlídům uchovat si schopnost snít…