Bonbonek na cestě – Jak se stává z výletnice poutník

Den první - trasa z Porta do Vila do Conde cca 28 kilometrů a 39 000 kroků. Jsem zvědavá, co mne dnes na mé cestě čeká.  

V noci usínám až kolem půlnoci, budík dávám na 7.30, ale budím se už v 6 a v 6.50 vylézám z postele. Bohužel koupelna je zrovna obsazena, tak si připravuji věci na další den. Je zajímavé, že zatím tu nevnímám žádnou velkou přátelskost. Místní lidé jsou na poutníky i turisty asi zvyklí a jsou dost imunní. Včera cestou z letiště se mnou jely metrem dvě poutnice Češky, o něco starší než já, slyšely, že do telefonu mluvím česky, ale vůbec se ke mně nehlásily. Ani úsměv…něco jako: jsme ze stejné země a na stejné lodi. Spíš možná trochu rivalita? Chlápek na patře, který ve stejné chvíli jako já otevřel dveře svého pokoje s plánem jít do koupelny, je okamžitě přivřel, aniž by pozdravil. Dole v kuchyňce mi stejný nebo jiný jen stručně odpověděl na pozdrav. Přijde mi, že v této fázi na začátku cesty se nikdo moc družit nechce. Tak uvidíme, jak to bude dál.

Ráno jsem nikam nespěchala, dala si čaj, kávu a bábovku na dvorku. A jak si tak sedím, přijde do skupiny třídy mé střední školy zpráva, že zemřel náš třídní učitel. Když jsme ve 14 letech se studiem začínali, byl to mladý učitel, hrozně prima a všechny holky do něj byly zamilované. Letos by mu bylo 67 let. Tak dnešní snídani v Portu už budu mít navždy spojenou s touhle smutnou zprávou.

Na pokoji jsem si promazala všechny klouby a svaly a připravila se na cestu. Cestou na metro jsem ještě zavítala do otevřeného kostela. Chtěla jsem se na začátku své pouti trochu zastavit, popřemýšlet a poprosit své blízké, kteří mě už sledují shora, aby nade mnou po cestě drželi ochrannou ruku. A jak vnímám synchronicity v životě, ve chvíli, kdy jsem poprvé koukla na hodinky, bylo 8.37 (3 a 7 jsou má šťastná čísla). A pak se mi to stalo ještě o hodinu později, když jsem na okraji Porta vystoupila z metra a vydala se už konečně po svých. Takže synchronicita zatím funguje, to mi dodává optimismus.

Po zážitcích z celého dne vidím změnu úhlu pohledu. Ráno z Porta vyrazila výletnice, co se radovala nad každou kytkou, ještěrkou či výhledem…poseděla, kde se jí líbilo tak dlouho, dokud ji to bavilo a neřešila, kolik kilometrů má za sebou a kolik ji ještě do cíle čeká. A večer do ubytka přišla už možná skoro poutnice, která posledních 8 kilometrů šla s hlavou naplněnou jedinou touhou, ať už je v cíli.

A tak jen pár postřehů a dojmů z dnešního dne. Když na skále u kostela oslovíte jiného poutníka s prostou otázkou, odkud je, riskujete, že tak získáte parťáka na velkou část dne a v některých případech možná i na celý zbytek pouti. A bude Vás čekat probírání filozofických témat o vztazích a životě, samozřejmě v angličtině, na což nás tedy na jazykových kurzech moc nepřipravili. S tímto úplně cizím člověkem si řeknete tolik důvěrných informací a při loučení se s ním obejmete, jako by to byl váš dávný známý…i o tom je Camino.

Další postřeh – výletnice dnes utratila víc za drinky na pláži než za jídlo na celý den, to se už nesmí opakovat. Naopak, je třeba aktivně vyhledávat zeleninu a jiné vitamíny, aby mé tělo mělo dost energie na takový výkon. Když přicházím po 28 kilometrech do ulice, v níž má být mé ubytko v hostelu, rozhlížím se a tipuji, který z těch starých oprýskaných domů to bude. Pak zahlédnu za plotem krásnou růžovo bílou budovu a mám nutkání si ji aspoň vyfotit, ale už se mi ani nechce dělat kroky navíc, abych se k ní přiblížila. Jenže najednou má navigace tvrdí, že už jsem v cíli. Nevěřícně porovnávám adresu v navigaci s adresou u domu a připravuji se na zklamání, protože se jistě ukáže, že je navigace nepřesná. Jenomže tentokrát má navigace pravdu! Ten krásný růžový dům je na dnešní noc mým útočištěm! Co na tom, že pokoj budu sdílet s dalšími pěti poutnicemi. Platí to, že člověk po výkonu a unaven, přijme za svůj dočasný azyl s vděkem téměř vše.

A tak přicházím do pokoje, kde mne anglicky vítá mladá slečna. Anglicky prohodíme i pár úvodních vět, než zazní otázka, která by měla vždy padat jako první “Odkud jsi?”. V angličtině odpovídám, že z Čech a ona už česky odpoví, že ona taky. Je příjemné, že si takhle na večer můžu odpočinout od cizojazyčné konverzace. Ještě se postupně seznámím s další českou holčinou, která je rázné a nebojácné povahy, s názorem, že vše se vždy nějak vyřeší a itinerář cesty a rezervaci ubytka řeší operativně. Ve sprše pak znovu anglicky poklábosím s Němkou, která má 4 týdny volna, nemá představu jak dlouho půjde a kdy chce být v Santiagu, ale prostě jen žije přítomnou chvílí a nikam se nehoní.

Ať žije Camino a já uvidím, jak se já a mé tělo budeme cítit ráno.