Bonbonek na cestě - Děkuji

Den osmý - z Valença do O Porrino, 38 572 kroků, cca 23,5 kilometrů, opouštím Portugalsko a vítá mne  Španělsko. Ačkoli vstávám tradičně kolem 7. hodiny, trvalo mi dnes nezvykle dlouho vypravit se.

Když po snídani jako poslední poutník z ubytka odcházím, je podle portugalského času 9.38, ale podle španělského, kam dorazím cca za hodinu, už 10.38. Takže mě čeká většina cesty za silného sluníčka. S Katkou vyrážíme každá sama a ani ubytko společně neladíme, já už ho mám z předchozího večera, ona ještě ne. Projdu hradbami, vyjdu z města a přijdu k mostu za řekou, na jehož konci je už španělské město Tui. Dole u řeky poprosím staršího pána, zda by mě nevyfotil s protějším břehem a pohledem na Portugalsko. Nejdřív mi přijde neochotný, ale pak pochopím, že mi ukazuje svoji ochrnutou dlaň. Fotí mě tedy slečna, co opodál seděla. Pána potkávám v Tui ještě jednou a všímám si, že i trochu kulhá a pravá noha se mu stáčí dovnitř. Pravděpodobně prodělal mrtvičku a já si říkám, že nemoci, zranění apod., které se dají vyléčit, byť to nějakou dobu trvá a bolí, jsou ještě fajn. Problém je, když člověku zkomplikuje život trvalý tělesný handicap. To se pak musí vzdát některých činností, které dělal rád. Musí to být těžké smiřování s takovouto situací. A tak, ne poprvé na této cestě, děkuji svému tělu, že mi tak dobře slouží. I když vím, že v běžném životě si na něj spíše stěžuji a dost často mu vyčítám nedokonalost některých partií.

Poprvé se zastavím na kopci u katedrály, vejdu dovnitř, ale poté, co zjistím, že se tam platí vstup a bez něj se dál než k pásce nedostanu, udělám si alespoň trochu představu a vycházím opět ven. Když už nemůžu spočinout na lavici v kostele, což mám ráda, sednu posadím se alespoň na schody před kostel. Tam se po chvíli dávám do řeči s dvěma Češkami a jedním Italem. Dozvídám se, že ve středu přiletělo letadlo s asi 20 Čechy a s těmi, kteří šli centrální, tudíž kratší trasu se začínáme potkávat.

Vidím přicházet Katku, zdravíme se a zatímco ona vchází do katedrály, já si jdu vychutnat kávu na náměstíčku s výhledem na katedrálu. Je mi divné, co Katka v katedrále dělá tak dlouho, ale pak se dozvídám, že si zaplatila vstup a že je tam na co koukat, včetně zahrad. To mě navnadí a vstup si platím také. Naše cesty se opět rozdělují a víc už se ten den po cestě nepotkáváme. V zahradě katedrály s výhledem se mi líbí, tak se posadím, opřu se zády o strom a plánuji zapsat si nějaké myšlenky. V tom projde jiná mladičká poutnice, pozdravíme se a zjišťujeme, že je také Češka. Za chvíli se k ní přidává ještě kamarádka. Obě jsou lehce po dvacítce a vykají mi. Je zvláštní, jak v angličtině je to jednodušší být neformální, ale s krajany při konverzaci v češtině se najednou objeví i potřeba ctít společenská pravidla. Docela se s nimi zapovídám a na další cestu vyrážím až kolem 12. hodiny, a to mě většina cesty, téměř 20 kilometrů teprve čeká.

Trasa je pěkná, z městečka vede do přírody, nikde není možnost si nic koupit ani pojíst, takže dochází na hovězí jerky a broskev. Často, když vidím místo, kam lidé odkládají různé artefakty, říkám si, jestli to je to správné místo, kam bych odložila Buffův obojek. Dosud jsem to přesvědčení však na žádném z těchto pietních míst necítila. Nosit u sebe Buffův obojek byl pro mě pocit i kusu domova, který si nosím na zádech a neuměla jsem si představit, že ho tu někde daleko od domova zanechám. Poslouchám ve sluchátkách písničky a právě ve chvíli, kdy začne hrát jedna dojemná o loučení, přicházím k místu, kterým protéká potok, přes něj vede malý kamenný můstek, kousek vedle něj stojí kamenný kříž a opodál objevuji místo se spoustou vzpomínkových věcí poutníků. V tu chvíli vím najednou jistě, že toto je to místo. Beru do ruky obojek, svírám ho a hladím a naposledy Buffovi za vše děkuji i se omlouvám. Konečně se mi daří uvolnit pocity a brečím, když ho tam připínám. Potřebovala jsem tohle prožít, abych vše mohla v sobě uzavřít.

Po nějaké době přicházím do civilizace a k malé restauraci, kde si dávám studený pomerančový juice a na cestu přikupuji plechovku Coly. Ceny jsou o něco vyšší než v Portugalsku, ale to jsem tušila. K místu, kde se cesta dělí na o kilometr kratší a lehčí a na delší, spíše středně těžkou, přicházím současně s jedním párem středního věku a třemi mladými holkami. Všichni volí kratší cestu. Často chodím proti proudu, a tak volím cestu delší, která dle toho, jak se na mapě kroutí, slibuje, že povede pěšinami a přírodou.

Tento předpoklad cesta plní, ale stínu je pomálu a už začínám být dost unavená. Když se 3 kilometry před cílem připojuji k potoku, jak nejdříve to jde, scházím k němu, sundavám boty i kraťasy a namáčím alespoň dolní půlku těla. Pak mne napadá spásný nápad a namáčím si šátek, který si obtáčím kolem krku a chvílemi si otírám i obličej. Takto osvěžená zdolám poslední úsek cesty a dorážím do sympatického městečka a mířím rovnou na ubytování.

V ubytku mi otevře milá paní, zavede mě k palandě, opět ležím nahoře a říká mi, že pode mnou má postel Katka. To už se Katka hlásí ze sprchy. Tak jsme se obě sešly zase na jednom místě. Po sprše poprvé na chvíli uléhám do postele, abych si trochu odpočinula, je po 19. hodině večer. Připravuji si trasu na další den a řeším ubytování na další noc. Pak vyrážím najít něco k jídlu, nutně potřebuji živočišné bílkoviny. Vydávám se ulicí směrem od centra a hned za prvním rohem objevuji kebab. To je pro mě ideální volba. Po jídle ještě obcházím centrum a kolem 22. hodiny jsem zpět na ubytku. To už většina poutníků odpočívá v posteli a někteří už dokonce spí. Mám skluz s deníkem, dopisuji teprve předchozí den a tak usínám zase až kolem půlnoci s myšlenkami na to, co mne asi čeká další den.