Bonbonek na cestě - Co není v hlavě...

Den sedmý - z Vila Nova de Cerveira do Valença, 32 924 kroků, cca 21,5 kilometru. Ráno jsem pojala opět pozvolna. Katce i sobě jsem k snídani udělala volské oko a pak pomalým krokem vyrazila dolů do městečka.

Při příchodu ke kostelu mě zase překvapil úder zvonu, až jsem se lekla. Zamířila jsem k řece, jak mi bylo doporučeno, ale cesta se mi zdála celkem fádní. Mezi cestou a řekou byly stromy a houští, žádný hezký přístup k vodě ani scenérie. Po čase jsem se tedy odklonila na cestu vedoucí městečky. Když jsem objevila bar, zatoužila jsem po vychlazeném toniku s ledem. Člověk, co se pohyboval v podniku mi sice řekl, že mají zavřeno, ale pití mi prodal. Vypila jsem si ho opodál na lavičce a vzhledem k tomu, že led tu mívá podobu velkých kvádrů, jeho nerozpuštěnými kousky jsem si potřela unavené nohy, což byla na chvíli příjemná vzpruha.

Vrátila jsem sklo a vyrazila po cestě, která měla vést více vnitrozemím. Jenže se mi vůbec nelíbila, měla charakter průmyslové zóny, proto jsem se stočila zpět k řece. Někde v půlce cesty mi došlo, že nemám hůlky. Rychle jsem tedy natáhla krok a dokončila oblouk zpět k restauraci. Celé to mohlo trvat tak půl hodiny a já doufala, že tam hůlky budou…byly, uf…ale namále měly ten den ještě jednou. Jedna z velkých poutnických dovedností je, nikde nic během pouti nezapomenout.

Mezitím jsem se potkala s Katkou a dál jsme už šly společně. V restauraci, kde vonělo krásně vypadající jídlo jsme si daly kávu a zákusek, prý typický portugalský. Nebyl špatný, ale ničím zvláštní. Pak jsme vyrazily na cestu, povídaly o životě a bylo hrozné horko. Tělo si říkalo o něco hodně studeného. Když jsme uviděly supermarket, byť byl na kopci, zvýšily jsme s vidinou studeného pití svoje dosavadní tempo. První, co bylo v obchodě milé, byla klimatizace. Že ještě nemám anginu je docela s podivem vzhledem k té změně teplot i mému popíjení nápojů s ledem. V obchodě jsme si koupily hromadu ovoce a já vychlazený litrový pomerančový juice s dužinou a strašně jsem se těšila na okamžik, až ho po zaplacení hned otevřu a napiju se.

Do ubytka to už byl kousek hezkou cestou přes hradby středověkého opevnění. Náš hostel byl v jedné ze starých budov a byl nejčistší a na nejvyšší úrovni ze všech dosavadních. Postele byly se závěsy, což by mohlo klaustrofobiky děsit, ale jinak to skýtá aspoň určitý pocit soukromí. Je tam lampička, zásuvka, někdy i polička a člověk si tam na tu chvíli vytvoří to svoje “doma”. Mým rituálem je po příchodu na ubytko jít vždy nejdříve do sprchy, pak si přeprat zpocené a špinavé věci a pak si buď na chvilku odpočinout nebo rovnou vyrazit ven, poznávat okolí či si sehnat něco k jídlu.

Tentokrát jsme vyrazily s Katkou spolu, prošly si hradby i historické centrum a západ slunce se rozhodly sledovat z celkem nóbl restaurace s terasou. Bylo nám divné, že se k nám nechoval číšník moc pozorně, protože jsme pro to, abychom nepřipomínaly poutnice hned na první pohled, udělaly hodně…bágly i hůlky jsme nechaly v hostelu, umyly se a učesaly, navoněly, převlékly do čistého…no dejme tomu do čerstvě nepropoceného a v barvách našeho oblečení převažovala růžová…co víc mohl chtít?

Při cenách vína jsme se rozhodly pro levnější variantu - pivo. Google překladačem jsme si přeložily menu a začaly objednávat. Jedno pivo 0,5 litru do džbánku (jak psal Google), z předkrmů pak olivy, chléb a tresčí krokety. Když jsme objednávku dokončily, pro nás celkem nečekaně se číšník začal doptávat, co budu chtít k pití já. My odpověděly, že ten půl litr ve džbánku je pro obě…už jsme se viděly, jak si z toho džbánku naléváme pivo do malých elegantních sklenic na stopce a půl litr jsme vyhodnotily jako pro nás dvě dostačující množství. Číšníkova zvědavost však pokračovala dalším dotazem, a to na počet těch tresčích kroket. Jestli jednu, dvě…víc. Nás dost překvapilo, že za 1,30 Euro je jen jedna rybí kroketa a tak jsme velkoryse objednaly tedy krokety dvě, pro každou jednu.

Od naší objednávky se k nám číšník choval ještě přezíravěji než předtím. Trochu jsme to pochopily, když nám místo džbánku přinesl normální půllitr piva. S Katkou jsme promýšlely varianty, co s tím. Mohly jsme pít z jednoho půllitru na střídačku, ale na to se nám zdála restaurace příliš nóbl a taky naše známost příliš krátká. A tak jsme sebraly odvahu a požádaly číšníka, jestli by nám někde v zázemí to pivo nerozlil do dvou sklenic…on blahosklonně přikývl a učinil tak…jen tedy ty dvě půlky nebyly úplně spravedlivé, v jedné sklenici bylo míň piva i pěny a toho černého Petra jsem si tentokrát vytáhla já.

Západ slunce byl tentokrát trochu tuctový, velká oranžová koule, která však v objektivu fotoaparátu vypadala směšně malá a daleko, postupně zapadla za protilehlý kopec. Nebyly žádné mraky, takže se nekonaly žádné barevné červánky ani jiné zajímavé nebeské variace. Trochu jsem se za Katkou zdržela kvůli telefonátům z domova a když jsem přišla na ubytko, všichni už tam byli uloženi ke spánku. Odkódovala jsem vchodové dveře a poté je potichu zavřela. V tu chvíli v pravidelném intervalu začaly hlasitě cvakat. Zkusila jsem je tedy otevřít a zavřít znovu, bohužel však se stejným efektem. Ve ztichlém domě to byl dost hlasitý zvuk, ale neuměla jsem se ho zbavit. Až po nějakém čase cvakání samo od sebe ustalo. Spalo se mi tentokrát dobře a ráno se mi nechtělo vstávat. A to jsem věděla, že až překročím po chvíli hranice do Španělska, dojde k posunu času v můj neprospěch. Ale o tom až v dalším povídání…