Absurdistán

Absurdistán nebo právní stát? Možná si řeknete, že může být buď jedno nebo druhé. Ale co když se v právním státě občas cítíte jako v Absurdistánu? Já se tak párkrát v nedávné době cítila.

Druhý květnový prodloužený víkend. Touláme se na kolech v Jižních Čechách, které se ještě neprobudily do plné turistické sezony. A tak hospody, restaurace, stánky ve vesničkách, jimiž projíždíme ještě hluboce spí. Některé z nich jsou uspány zřejmě navěky, protože nedokázaly odolat tržnímu prostředí a taky rostoucí byrokracii. Co by člověk dal za studené pivo nebo teplé kafe. No nic, smiřujeme se s tím, že nám bude muset stačit ovoce od snídaně a něco většího do žaludku obdržíme až při večeři v našem pensionu. Malinkatá provozovna, kterou míjíme v jedné vesničce při jízdě z kopce, kde si všimneme cedule „otevřeno“ nám v tomto kontextu připadá jako zjevení. A tak brzdíme a doufáme, že naše zažehnuté očekávání nebude ihned zchlazeno třeba tím, že někdo zapomněl ceduli otočit na „zavřeno“.

Přístavba provozovny je součástí vedlejší chalupy a prakticky tvoří jeden celek. Zklamaně narážíme na zavřené dveře, které jsou však opatřeny zvonkem, tak ještě stále s určitou nadějí, na zvonek zvoníme. Celkem bleskurychle se ve vedlejším okně objeví dáma a ujistí nás, že nám za okamžik přijde krámek otevřít. Vzhledem k tomuto sdělení i faktu, že je okno hned vedle dveří do krámku, očekáváme, že to bude opravdu jen okamžik, a tak zůstáváme stát přilepení u dveří a skrz výlohu si ladíme chuťové buňky pohledem na vystavené dobroty. Čekáme, že majitelka projde nějakými spojovacími dveřmi a otevře nám dveře zevnitř. Po několikaminutovém čekání zmateni usedáme na přilehlé židličky a říkáme si, co majitelce tak dlouho trvá…když tu ji vidíme, jak vychází ulicí vedoucí za pozemkem jejího domu. Překvapeni jí pokládáme otázku, kterou, jak později u zákazníků, kteří přijíždějí po nás, zjistíme, jí klade asi každý. Otázka zní nějak takto: „Proč to obcházíte, když to máte vnitřkem jen kousíček?“. Majitelka trpělivě odpovídá tak, jak nejspíš mnohým před námi a jistě i mnohým po nás. „Úřady mi propojení provozovny s domem nechtěly povolit, tak to musím obcházet venkem.“ Nepátrali jsme po důvodech tohoto neudělení povolení, ale přišlo nám to z logiky věci a z pohledu selského rozumu jako absurdní.

Vybíráme si, čím osvěžíme svá výkonem a horkem znavená těla a konverzujeme s majitelkou. A tak se dozvídáme další absurditu. Vlastně nevíme, jestli je to krámek či mini kavárnička, protože se tam prodává jen vše balené, ale zároveň kávu vám tam uvaří. Jen si s ní musíte jít sednout na židličky ven. Protože, kdyby měl krámek vnitřní sezení, musel by disponovat i sociálním zařízením. A to dle tuzemských předpisů není jen tak. Majitelka ještě mezi řečí dodá, že za jedinými dveřmi, které v provozně jsou, sice toaleta je, ale ta není pro veřejnost. A rozpovídá se o jednom incidentu, kdy zjevně silnou potřebu toalety mající cyklistka, se hrnula vpřed, aby s pomocí toalety svoji potřebu vyřešila, přičemž majitelku cestou rázně odstrčila. Ta se však, pod představou případných postihů od úřadů, vzchopila, cyklistce cestu zastoupila a v souladu s heslem příslušníků pohraniční stráže za socialismu „Neprojdou“, skutečně cyklistce v přístupu na toaletu úspěšně zamezila. Byla na to náležitě hrdá, zřejmě i díky utkvělé představě, že tato urputná cyklistka, byla jen nastražená úřednice z hygieny, která měla její bdělost prověřit.

Nepřipadejte si pak v takové situaci jako v Absurdistánu. Vše se odehrálo v malé vesničce, poměrně daleko od nejbližšího okresního města i všech úřadů. Možná, kdyby úřady majitelce povolily spojovací dveře, možná by se méně bála případných kontrol a postihů a možná by i člověku v nouzi poskytla malou místnůstku, byť cizím osobám zapovězenou, aby si mohla ulevit. Bylo by to tak nějak přirozeně lidské. Tak nějak hřejivé. Vlastně strašně jednoduché…

No nic, pokud bych v poslední době zažila jen tuto příhodu, asi by mne to k napsání této úvahy dostatečně neinspirovalo.

Materiál na článek se začal sbírat po druhém zážitku.

S velkou radostí jsem si to jedno ráno štrádovala do kopce v jednom menším městečku nedaleko Prahy k lékaři, kterého mi kdosi doporučil a k němuž se mi podařilo s odůvodněním, že jsem z nedaleké obce, objednat. Zatím jen vím, že je ordinace součástí rodinného domu, ale to není v dnešní době nic zvláštního. Dle instrukcí vcházím otevřenými vraty na zahradu, dům i zahrada vypadají celkem udržovaně, a tak nejsem připravena na to, co následuje po otevření dveří do čekárny. Dveře se zarazí o kohosi, kdo stojí těsně u nich, a tak se spíše protáhnu do malé čekárny, která je při počtu pěti lidí narvaná k prasknutí. Opatřena rouškou, která je podmínkou návštěvy tohoto lékaře, usedám na jednu ze starých zaprášených židlí s potrhaným polstrováním a pomalu se začínám rozhlížet kolem sebe. Prostor je značně omšelý a zanedbaný. Prach, pavučiny, špína…vše toto, kromě několika vitrín s hodnotnou literaturou od Marxova Kapitálu přes divadelní hry Václava Havla až po spisy T. G. Masaryka, vidím kolem sebe. Jak je možné, že zdravotnické zařízení v dnešní době může být v tak žalostném stavu…jde mi hlavou.

V tom se otevřou dveře ordinace a spolu s pacientkou vychází i lékař. Osoba s rouškou na obličeji, dle odhadu pár let před nebo po osmdesátce v plášti kdysi snad bílém, pod nímž je ne úplně vábné civilní oblečení. Do ordinace vchází další pacient a já se ocitám v čekárně jen se starší pacientkou, která z ordinace právě vyšla. Je sama od sebe sdílná, a tak se dozvídám, že pan doktor je velký odborník, vynikající diagnostik, který jí pomohl se všemi problémy, se kterými za ním přišla. Jen znaménka by si tu prý prohlídnout nenechala. Ajaj. Znaménka, to je ten hlavní důvod, proč jsem kožního lékaře vyhledala…pak už mám jen dva další, méně podstatné důvody, proč tu dneska jsem.

V čekárně se ocitám sama a po jízdě vlakem cítím potřebu si odskočit. Jedny dveře vedle ordinace jsou, a tak je zkouším otevřít. Jsou zamčené, ale s přesvědčením, že lékařská ordinace musí mít toaletu pro pacienty, se rozhoduji je odemknout. Měla jsem pravdu, je tam skutečně toaleta i s umyvadlem. Jen si nejsem jistá, jestli pro soukromou potřebu pana doktora nebo pro pacienty. Místnůstka včetně veškerého vybavení na tom není z hygienického hlediska o nic lépe než čekárna. Ale když musíte, tak musíte (vzpomeňte na cyklistku z prvního příběhu). S ohledem na stále nevyjasněnou legálnost mého činění bych nejraději i potichu spláchla, ale to, jak jistě uznáte sami, prostě nejde. Vše se naštěstí obešlo beze svědků, dveře znovu zamykám a usedám na židličku.

Byť objednána na netradiční, zato na minutu přesný termín 11.23, dostávám se do ordinace po cca 50 minutách. Když po cca půlhodinovém pobytu v ordinaci (která si mimochodem s kvalitou údržby toalety a čekárny nezadala), obsahující rodinnou i osobní anamnézu, blesku rychlé vyšetření, zato však dlouhou filozofickou jednostrannou debatu zahrnující témata počínající dobou antiky, přes problémy židovské otázky za války i v současnosti, až po zhodnocení politické scény i všech polistopadových prezidentů, tuto opouštím, z mých tří problémů, se kterými jsem dnes přišla, mám možná vyřešen jen jeden. Řešení jednoho jsem se vzdala dobrovolně sama (kompletní kontrola znamínek) a řešení druhého se vzdal pan doktor (pupínek na tváři) se slovy, že odstraněním by vznikl větší defekt, než způsobuje pupínek sám. A tak odcházím s receptem na mastičku na „růžovku“, která mě trápila ze všech věcí nejméně.

A zase si připadám jako v Absurdistánu. Jak je možné, že zdravotnické zařízení v blízkosti velkého města, s jistě mnohem přísnějšími požadavky a pravidly nejen na hygienu a zcela jistě více na očích, ať už úřadům nebo pacientům, může celkem spokojeně prosperovat v takto žalostném hygienickém stavu?

Mé úvahy o tom, že žijeme v Absurdistánu zesílily také po mém třetím zážitku, který krátce poté následoval.

Opět se toulám jihočeskou krajinou, se psem a batohem na zádech, kde mám vše, co potřebuji. Jdu po Stezce Českem, která vede při hranicích a opět jen minimálně narážím na nějaká místa, kde se dá něco nakoupit nebo se občerstvit. Po čtyřech nocích spánku v přírodě a třech dnech, co jsem naposledy měla teplé jídlo se těším na návštěvu restaurace v místě, které znám. Vaří tu dobře a levně. Že mají otevřeno jsem si na internetu ověřila, nebojím se tedy, že by mě mohlo něco (nepříjemně) zaskočit. Sliny se sbíhají, chuťové buňky se těší na brzké uspokojení a v hlavě mi už jede představa, co dobrého z jídelního lístku si dám.

Je parno, já i pes jsme docela uondaní, ale restaurace je už na dohled. Právě když míjíme nějakou rodinku, která si v autobusové zastávce vychutnává jídlo z plastových nádob (a mě jen letmo proběhne hlavou myšlenka „proboha proč“?), se o slovo přihlásí místní rozhlas. A tak se dozvídám, že od rána v obci neteče voda, a to zřejmě proto, že si příliš mnoho lidí napouštělo své bazény. Blbá situace pro místní, říkám si a ještě stále mi nedochází, jaké důsledky to bude mít i pro mne.

A tak stále ještě plna entusiasmu vcházím do restaurace (podivně prázdné) a vyhlížím si místo k sezení. Když v tom mne majitelka restaurace, s níž se letmo znám, informuje, že sice mají navařeno, ale jídlo dnes s ohledem na absenci vody, a tudíž nemožnost použít toalety, mohu dostat jen do krabičky a sníst si ho venku. To bych asi zvládla, říkám si. Jen mi dochází, že nemám ani příbor…což také nahlas říkám včetně poznámky o tom, že jsem již pět dní na vandru. Objednávám si zatím alespoň něco studeného k pití (to kupodivu lze a dostávám k tomu i skutečnou skleněnou sklenici) a přemýšlím, jak z této šlamastyky ven. Někdy se i v nouzi věci vyřeší samy a s ohledem na celkovou situaci vlastně ještě docela dobře.

Hostinská mne se slovy „tam vás nikdo hledat nebude“ vpouští škvírou ve dveřích do přilehlého salonku, kde o chvíli později dostanu plnohodnotné jídlo na porcelánovém talíři včetně klasického kovového příboru. Opět si připadám trochu ilegálně, ale vlastně jsem šťastná. Dokonce natolik, že mi radost nezkazí ani fakt, že nemohu využít toaletu, což jsem po 5 dnech pobytu v přírodě, měla celkem v plánu. Po vychutnání jídla se neodvažuji místnost sama opustit a trpělivě čekám, až hostinská přijde, zašeptá mi, že je v lokále čistý vzduch a já nepozorovaně budu moci vyklouznout, aniž bych jí nebo sobě způsobila nějaké nepříjemnosti.

Zase tak trochu pocit, že jsem se ocitla v Absurdistánu. Opět malá vesnička, daleko od úřadů. Předpisy asi stanoví, že když není v provozu toaleta, hospoda nemůže hostit hosty. A tak i když má hospoda navařeno a umytí nádobí by jistě mohlo počkat, až bude voda opět v provozu, obava z porušení předpisů zkomplikuje život všem. Ten skutečný. Ten, co nám přináší situace, které chceme i nechceme a neptá se. Dokonce ani na to, co si o tom myslí naše předpisy.

A tak jsem ráda, že se občas v tomto Absurdistánu svázaném předpisy, aby se proboha hlavně něco nestalo, najde osoba, která dokáže reálně posoudit konkrétní situaci a zachovat se lidsky. Jen je škoda, že se u toho spasitel i potřebný cítí poněkud ilegálně.