Tunis all inclusive, aneb zhýčkaný Evropan v Africe

  Jedete na dovolenou ? Nevíte kam ? Chcete si užívat, ale i vyplavit malinko adrenalinu ? Leťte do Afriky, tedy pro nás nejdostupnější ostrov Djerba v Tunisku. Zájezd rezervujte s předstihem, nejlépe na tzv. first minute někdy v březnu. Dostanete informace, které se však s blížícím se datem odletu poněkud mění a mění. Nejdříve letecká společnost, místo ČSA bude prý kvalitní místní soukromá firma. Poté se několikrát změní vzdálenost hotelu od letiště, také trasa a čas letu, počet hvězdiček hotelu, podmínky all inclusive pobytu. Pokud jste stateční, zaplatíte sumu, která se od katalogové liší řádově o několik tisíc (samozřejmě nahoru, to ty poplatky všelijaké sakramentské) a čekáte na den D. Tedy vzhůru !

Nejdříve přijdou obavy. Spadne-li letadlo, nebo nespadne-li letadlo ? V noci se budíte hrůzou a sháníte veškeré dostupné informace o tom jak přežít leteckou katastrofu. Pokud Vám k tomu média dva dny před odletem naservírují zprávu o pádu letadla s českými turisty kdesi v Asii zpanikaříte a přemýšlíte jak do palubního zavazadla vměstnat padák a začnete se učit “Andělíčku, můj strážníčku ...” Nicméně nakonec sbalíte kufry, opatříte je bytelnými zámky a vyrážíte.

Letiště v Brně je malé, ale celkem úhledné, odbavení proběhne překvapivě klidně a s úsměvem. Kamarád sice musel s pomocí půlky cestujících před rentgenovou bránou vypít flašku slivovice, neboť jinak byl v podezření, že tato tekutina by mu mohla dopomoci k vytvoření tekuté bomby, ale alespoň přibyde kuráže a navážete nové vztahy. Daleko veseleji pak vyhlížíte stroj, kterému odevzdáte na zhruba 150 minut celý svůj život. Přistavili pěkně pomalované a na první pohled snad tohoto letu schopné éro. Vystoupáte po schůdcích a v kabině blahořečíte dříve získané informaci o řadě číslo 12 a 13 (platí pro tento menší typ Airbusu), kde se přece jen můžete jakžtakž pohodlně usadit, neboť se jedná o místa u nouzových východů s asi 15 cm místa navíc. Zapnete pásy a děj se vůle Boží.

Při ztracení kontaktu s pevnou zemí se poprvé a garantuji Vám, že nikoliv naposledy na tomto výletě, začne bouřit Vaše zažívací ústrojí. Dva vcelku příjemní stewardi a jedna letuška, kterou však její práce evidentně nebaví, Vám ukážou jak nafouknout plavací vestu a nasadit kyslíkovou masku, poté mezipřistanete v Ostravě a už si připadáte jako letecký mazák, Druhý start letadla vnímáte klidněji a začnete se těšit na slíbený oběd. Kupodivu se celý vejde na tácek tak 15x20 cm a co to je nepoznáte ani podle vzhledu, ani podle chuti. Pomyslíte si něco o zvláštnostech tuniské kuchyně, žaludek stejně nevyžaduje nic moc extra a jste rádi, že se alespoň napijete vody. Konečně jdeme na přistání.

Letiště Melita na Djerbě Vám dá poprvé pocítit tuniskou realitu. Nepříjemná letuška je zřejmě jedinou ženou pracující v turistickém ruchu, jinak i uklízeči na dámských záchodech jsou muži. Daleko nepříjemnější pánové však sedí u pultíků k odbavení. Asi třetina lidí v letadle špatně vyplnila jakési lístečky psané v arabštině a “massabobangličtině”, které údajně slouží k nějaké kontrole turistů přilétajících do země. Byli bezmilosti odstaveni a v potu tváře se těmi klikyháky museli prokousat znovu. Já to vyplnil od oka, česky, ale měl jsem na každém řádku něco, tak byli policisté spokojeni. Že údaje měli hodnotu “takněcoasi” jim nevadilo. Hurá do hotelu Prima Life super extra all inclusive !!!

Cestou míjíte spoustu polopostavených nebo polorozpadlých budov, palem s uvázanými koňmi, polehávající velbloudy v písku, desítky domorodců na mopedech snad předválečné výroby, v jedné větší vesnici jste upozorněni, že projíždíte hlavním městem. Po třičtvrtěhodině autobus přistaví u hotelu na druhém konci ostrova. Jeli jsme 4 rodiny a chtěli pokoje u sebe, což bylo místními pochopeno od čísla 351 do 695. No nic. Povinně veselá armáda animátorů vezme bagáž a uhání k pokojům. Jednoho kamaráda animátor nejdříve povodil půlkou hotelu, načež, když vítězoslavně našel správný pokoj asi 200 metrů od recepce omluvil to slovy: “Já tu moc nepracovat, já jen někdy pracovat tady.” Vzhledem ke klientele, kterou tvoří asi z 80% Češi umí pár slovíček v naší mateřštině téměř všichni zaměstanci. Na pokoji poté ukáže jak rozsvítit světlo, zapne “klimatizaci”, která fouká silou větráčku pana Wonga z holešovské tržnice za stopadesát, natáhne ruku na dýško a odfrčí animovat. Jdete se vysprchovat. Africká realita je taková, že i na nejstudenější polohu má voda ve sprše asi 35 stupňů. Tak honem k hotelovému bazénu, nejdříve však vybalit kufry. Zjistíte, co se celníkům hodilo, tedy vše v bočních kapsách, co nebyly pod zámkem.

Navlečete plavky, na své bílé tělo nanesete alespoň půl kila krému faktor nejlépe 40, já měl bohužel jen 16, což se mi stalo osudným, a k vodě. Teplota na slunku asi 45° a to ještě stávající rekreanti říkají, že jsme přivezli zimu, včera bylo prý asi o 10 více. Lehátka u bazénu zdarma, takže nejsou volná. Sedíme tedy s přáteli poblíž all inclusive baru, kde na rozpálených dlaždičkách neudržíte bosé nohy. Na tisíc hostů je otevřen jen tento jediný, takže pokud chcete alespoň trochu dodržovat pitný režim, musí někdo ze skupiny pořád stát ve frontě na deci sody, popřípadě 2 deci místního piva. Sluncem mučené tělo omýváte stále častěji ve vodě bazénu, kde mezitím probíhá vodní gymnastika, vodní pólo a další atrakce. Vedle duní arabské hity pro další animační programy na suchu, do toho si Vás jako nové “kafky” vyhlédnou prodavači všeho možného.”Achóóój, čeko, já dobrá cena na výlet, dobrá cena na originál Rolex chodinky, koužíš vódni dýmku?” Mezitím pobíhá další houf animátorů s výkřiky: “Ščílení s lukůůů, bóóčápetánk, šííípky,minidíískóó,bžííšní tancííí!”

No o zábavu je opravdu postaráno.

Vydržíme do večeře a jdeme po odbytém obědě plni očekávání k plným lódnám všeho možného. Že se jejich náplně do konce pobytu takřka nezmění zatím netuše. Špagety, brambory a rýži poznáváme, ostatní je sázka do loterie. Velké oči prvního dne, takže na talíři se objeví skoro vše, co mistr kuchař se svými pomocníky připravil. Ono to stejně chutná skoro stejně, tedy po kečupu, ale jedno tvrdé maso je bílé, jiné tmavé, další rybí. Dobré jsou zákusky a zeleninové saláty. Šok přichází při cestě pro nápoje. Neskutečný smrad linoucí se z jídelního all inc. baru bere odvahu o něco požádat. Žízeň však vítězí a tak, když konečně barman ukončí se svým kolegou jakousi hádku, nalije půl na půl do kelímku a vedle požadovanou tekutinu. Večer pak trávíme na plastových židličkách poblíž pódia na večerní estrády, které jak do konce pobytu poznáme mají stále stejný průběh, a to i co se týče výběru a pořadí písní. Takže Agadoo, Maličký krokodýl a další infantilní písně, poté bingo, rozdání diplomů za denní soutěže dětí, nakonec program pro dospělé se směsí disco a místní popmusic. Do toho pro vážené návštěvníky z Čech půlka písně Divokýho Billa a jeden Kabát. My jsme byli velká skupina, takže jsme se pobavili sami, ale pokud jede někdo sám a chce se bavit tímto způsobem, myslím, že 5. den po prvních tónech “sůůůperdíískošou” musí zásadně kolabovat.

Ostatní dny pak plynou podobně. Samozřejmě okořeněné o úpaly, úžehy a nekončící střevní problémy. Poslední tři dny jím většinou jen špagety nebo housku s máslem. Štěstí, že s sebou máme kvalitní léky na průjem, na sražení horečky a kamarádku lékařku.

Absolvujeme jak jinak i výlet za “dóbrá cena” na krokodýlí farmu, neopomeneme místní trhy. Neznalého smlouvání mi asi třetí den místní hotelový obchodník vnutí lidový kroj za 90,- TND, když jsem jej srazil ze 135,- TND. Při mé první nabídce 50,- se chytal za srdce a volal: “Čeko bandito, já krach, bankrot!!!” O dva dny později na trhu měli to samé za 18,- TND. Jinak nabídka trhovců je pestrá, stejně jako cenové rozpětí. Většinou se však opakuje keramika, velbloudi ve všech možných provedeních, “originál” oblečení a hodinky všech světových značek, boty, kůže, bižuterie vydávaná za stříbro a koření. Pro méně asertivního člověka je zde nakupování těžké. Jednak Vás neustále někdo tahá za ruku do svého stánku, kácí se v mdlobách při vyslovení Vaší cenové nabídky, aby výsledná cena byla asi o 50 až 100% vyšší než v prodejnách s pokladnou a cenovkami. Je to ale svým způsobem škola života a je třeba to brát jako hru. Nejlépe ji nakonec zahrál můj mladší syn, když koupil stejnou čepici jako já po tuhém dvacetiminutovém smlouvání za 8,- TND. On se dostal na 5,- a k tomu zdarma bonga bubínek v původní ceně 50,- TND.

Tedy Tunisko all inclusive je hra a také zlušenost. My zhýčkaní středoevropané jsme pro místní pečení holubi servírovaní na zlatém podnosu. Eura a dolary z Vás však tahají s takovou noblesou, že jim to nemáte za zlé a se spoustou z nich se skamarádíte. Jsou to příjemní lidé z drsných podmínek pouště a polopouště, které nic nerozhází. Nakonec jim ty nepovedené obchody, nedostatky ve stravě, funkčnosti hotelových zařízení a další pro nás původně nepřijatelné věci odpustíte a po pár panácích jakési, snad palmové, kořalky zapomenete na rozbolavěné a spálené tělo a tančíte s nimi v rytmu i té neposlouchatelné africké disco. Oni na Vás cení bílé zuby a za pokřiku “El presidento, čeko kamarráádo” Vás stáhnou o další dináry.