Striptýz v Lidovém domě

  Konečně. Proletáři všech zemí zpijte se! Bouchejte archivní bublinkové víno Made in CCCP, servírujte kaviár a napečte pirožky. Zapalte na hranicích portréty vlastizrádce Topolánka a Jidáše Kalouska, připravte konopné provazy pro modré zloděje a tuneláře, ukamenujte démona Dalíka, zpívejte revoluční písně, tančete na velkolepých manifestacích jednoty a soudržnosti vykořisťovaného lidu a ve chvílích nejvyššího opojení kálejte na obrazy imperialistických radarů, na stvrzenky od třicetikorunových poplatků a na smlouvy o spolupráci v rámci paktu NATO.

Takto by se daly parafrázovat oslavné výkřiky většiny rudodivých diskutérů téměř pod všemi články, které nějakým způsobem reagovaly na úterní pád vlády. Nechci nijak jejich nadšení devalvovat, nechci jim brát soudružskou zaslepenost pro věc i pocit zadostiučinění, kterému dali průchod. Většině z nich stejně těžko někdy dojde pravá podstata onoho omamného veselí. Spokojené stádečko mohlo zase po čase vrnět blahem nad dalším epochálním vítězstvím milovaného vůdce spojené české levice. Proč se však stejně vesele netváří i Jiří Paroubek?

Pointa je jednoduchá. Zatímco mužici se opíjejí do bezvědomí, báťuška má problém. On i jeho suita nejvěrnějších dobře vědí, že tentokráte trefili kozla. Vláda nenáviděného Mirka Topolánka sice padla, ale vyhlídky nejsou ani růžové, natož jásavě oranžové. Snad jen temně rudé. Igelitky investované do Zubovova obrazu zřejmě neponesou to nejlepší ovoce. Prudce rozjetý buldozer se nepodařilo ukočírovat a nastává doba obnažení.

Možná proto byl nejusměvavějším člověkem v parlamentu právě předseda sestřelené vlády. Po dlouhých měsících totiž skončilo jeho trápení se zablokovanou sněmovnou plnou “konstruktivně” přebíhajících odpadlíků, s pseudoreformami na koaliční bázi a s, možná nespravedlivě, vyčítavými slůvky hradního majestátu, která jakoby nebrala v potaz 100 neobolševických a několik ukřivděných hlasů v plénu.

Již několikráte jsem zde psal, že největším státnickým činem Mirka Topolánka by bylo rezignovat na jakoukoliv snahu o vládnutí hned po volebním patu v roce 2006. Koaliční slepenec s podporou Melčáka a Pohanky nesliboval dobrou perspektivu již od začátku. Samozřejmě, že na druhou stranu chápu jeho nechuť dát opět republiku vplen Paroubkovi s hlasovací mašinou ortodoxních komunistů, obzváště po rudooranžovém znásilnění parlamentu v předvolebním období, ale nebýt mocichtivého natěšení a uražené ješitnosti pána z Lidového domu, která mu zabránila v chladné kalkulaci, mohla naše vlast brzy těžce rozdýchávat sociálněbolševickou koalici s ústavní většinou.

Pád vlády právě v tomto čase je pro českou pravici možná spíše výhrou. Sociálnědemokratické volební komando totální negace přestřelilo míček nahraný na jasnou smeč daleko do autu. Pokud president pověří sestavením nové vlády Topolánka, je předem pochopitelný jeho neúspěch. Vyměnit v této chvíli Kalouska za Tlustého a Bursíka za Zubovou by byla politická sebevražda a jiné uskupení těžko může pod vedením předsedy ODS sněmovnou projít. Úřednická vláda bez podpory modrých taktéž nemá šanci na úspěch. Zbývá tedy pověřit sestavením vlády Jiřího Paroubka.

A to je kámen úrazu. Pokud se nechce celá ČSSD ukázat jako strana primitivních negativistů bez programu a koncepce, musí hozenou rukavici zvednout. Jak zareaguje alter ego epochálního vítěze? Odolá lákavému cukrátku? Otevře karty a začne hrát nejvyšší hru svého života? Stane se prvním polistopadovým premiérem s otevřenou podporou KSČ(m)? Ukáže ještě před volbami pravou tvář socialistické cesty z krize do pekel splácanou z učení Marxe, Lenina, Hitlera a Keynese v podání stalinisty Havla a dluhového mága Sobotky? Jak dlouho bude společnost potřebovat k ověření faktu, že úplatky voličům představené jako 13. důchod, šrotovné, zvýšení podpory v nezaměstnanosti či pár stovek k dávce na bydlení nejsou lékem na celosvětovou hospodářskou recesi?

Otázky jsou to ale asi zbytečné. Jednak je tady osoba presidenta Klause, který dává prozatím zřetelně najevo svoji nechuť ke jmenování vlády s jakoukoliv podporou komunistů a jeho myšlenky se spíše upínají k velké koalici bez Topolánka. Druhak - socani mají také svůj pud sebezáchovy, neboť dobře vědí že kdyby opravdu před volbami pozvali svoje voliče na hostinu do sociální Potěmkinovy vesnice létajících pečených holubů, kde i bez krve a potu jsou všichni stejně šťastní a spokojení, mohlo by se ukázat, že v sudech od vína je jen voda, maso jen gumová náhražka a obyvatelé historií nepoučení zadlužení nevolníci s bičem drába na každém rohu, což jejich věrní s nataženou rukou na almužnu pravidelně vymažou z paměti během dvou let.

Co tedy můžeme od strany růže očekávat? Klasické lavírování a obstrukce, další totální kritiku vlády v demisi, občasné parlamentní štěky o nejnovější protikrizové modle – šrotovném, nové sliby snížení cen o 3%, rádobyvědecké rozbory totální krize volného trhu, kapitalismu a imperialismu, Ráthovy jedovaté sliny, Zaorálkovy marxistické poučky, Škromachovy sociální projevy s dikcí žáka první obecné, Sobotkovy ekonomické rozbory bez reálného rámce, Paroubkovy obdenní tiskové konference nad čísly agentury STEM a “milostivé” tolerování vlády, které po Gottwaldovsku zakroutili krkem.

Souhlasím s názorem Mirka Topolánka, že socani chtěli opět jen pár dní kalit vodu a přihrávka z Hradu jim nepřišla vůbec vhod. Okopávání kotníků z opozičních lavic jim totiž vyhovuje daleko více a na jejich voliče také daleko více působí. On je totiž velký rozdíl mezi zbabělým poblafáváním ze zálohy a vztyčením bojové standarty. Camorra orange tedy spíše dostala strach. Je jim jasné, že přebráním vládní odpovědnosti ještě před parlamentními volbami by se jejich cesta k plným korytům přerozdělených peněz řádně zkomplikovala. Otázkou je, zdali v nové situaci dokáží ubrzdit mocenské choutky a nedočkavost “ažjábudupremiér” Jiřího Paroubka.

Dokáže některý sociální demokrat zakřičet, že císař je nahý? Pokud ne, mohla by česká pravice očekávat lepší časy.

Zajímavé články si můžete přečíst i zde: www.pravyblog.blog.cz www.eportal.cz