Společenský systém vykazuje fatální chyby. Přijde restart?

Proč nejsme spokojení, když netrpíme hlady, máme možnost většinou slušného bydlení a ani neumíráme na chodbách nemocnic, jak nás po zavedení regulačních poplatků strašil jeden “sociálně cítící” lékař a amatérský eskamotér s krabicí od vína. Proč neustále nadáváme na všechny nahoře a kritizujeme jejich konání? Proč nejme rádi za to co máme a pořád se snažíme hledat nějaké cizí viníky v chybách našeho života?

Vždyť se máme relativně dobře. V roce 1989 jsme prostříhali dráty komunistického koncentráku a přijali standardy “západní” konzumní společnosti. Hypermarkety přetékají zbožím, na dovolenou můžeme letět, či třeba jet jen stopem, kam nás napadne. Nezastřelí nás bdělý pohraničník, nemusíme podplácet vedoucího masny nebo zelináře. Nikdo neruší vysílání zahraničních rádií, o studiu dětí na vysoké škole nerozhoduje kádrový profil. Pokud někde řeknete, že Gottwald byl masový vrah, neudá vás uliční fízl a nepřijede pro vás brzy ráno StB.

Co je tedy vlastně dnes špatně? Na tuto otázku existují v současné společnosti tři základní různé pohledy a odpovědi. Pojďme si je společně zrekapitulovat a pokusit se najít tu nejpravděpodobnější.

Odpověď číslo 1: Zlatí komunisti, byla práce, jistoty, klid a pořádek, zatímco v dnešní kapitalismus dělá z lidí žebráky či otroky v továrnách zbohatlíků, kteří si nakradli ze socialistického majetku.

Takto odpovídají levicově zaměření občané, kteří nedokáží domyslet veškeré souvislosti. V první řadě se hluboce mýlí, pokud nazývají dnešní společenský řád kapitalismem. Naopak, dostává se jim opět socialismu, pravda s eurokonzumní tváří, ale za to v míře vrchovaté. Podstata reálného kapitalismu, v liberálním chápání, tedy volná soutěž neregulovaného trhu, maximální míra svobod jednotlivce, jednoduchý a pro všechny stejně vykládaný právní řád a nízké daně, kteréžto faktory motivují všechny občany k vlastní iniciativě, k výkonům znamenajícím posun vpřed, k tvorbě reálných hodnot a nezávislosti na státní byrokracii, není v dnešní společnosti obsažena ani omylem.

Ba naopak. A jen nástroje neobolševické propagandy, populismu a politických pseudodemokratických hrátek umožňují udržet tento náhled na situaci v hlavách voličů, kteří se klepou strachy před vlastní odpovědností, před otevřenými dveřmi klece. Ano, za komunistů byl jistě větší klid na práci, která dokonce byla pro všechny a každý měl nějaký ten, sice malý, ale skoro stejný příjem, novomanželskou půjčku, našteřil jednou za pět let na dovolenou v Jugoslávii (pokud jej někdo neudal, že chce emigrovat, tak se tam dokonce i podíval) a snad i sociální jistoty (pokud nebyl označen za nepřítele socialistického zřízení), ale za jakou cenu?

Nejprve Stalinovi vazalové museli zlikvidovat elitu národa, poté jeho hrdost a nakonec při okupaci v roce 1968 i zbytky charakteru. Z obyvatel ČSSR stvořili vystrašené stádo s rypáky hluboko v zemi, které bez vůle komunistické vrchnosti nemohlo vůbec nic. Režim byl udržován sítí fízlů a udavačů, kteří jsou dnes nejhlásnějšími troubami slov, které citují v odpovědi číslo 1. Právě tito pak v roce 1989 prodali své rudé knížky a komunistické “přesvědčení” za možnost beztrestného reznárodňování, oni mají otisky svých prstů na velké většině podivných privatizací či podvodech při převodech zbytků ekonomicky zajímavých socialistických majetků.

Měli jsme tedy rovnoměrně rozdělenou bídu a strach. O problémech se nesmělo mluvit, podívat se za železnou oponu se povedlo málokomu. Teprve těsně před totálním ekonomickým krachem to soudruzi vzdali. Díky Ronaldu Reaganovi to u nás nedošlo do extrémů dnešní KLDR, že bychom byli nuceni požírat kůru ze stromů. K ničemu jinému totalitní socialismus nevedl a ti, kteří jej i dnes vzývají a upřednostňují před současným stavem, ať jakkoliv problematickým, přeci jen na svoje "dobro" prosazované samopaly, šibenicemi či gulagy snad už šanci mít nebudou.

Odpověď číslo 2: Žijeme v demokratické společnosti, vláda lidu je praktikována volenými zástupci, za některé dílčí nedostatky mohou představitelé bývalé vlády či opozice, korupce a klientelismus jsou mediálně zveličovány. Občanům se dostalo právního státu, sociálních výdobytků, svobod a odpovědných politiků i svědomitých úředníků.

Tedy jakýsi ráj na Zemi. Této odpovědi se nejspíše dočkáte u člověka, který je nějakým způsobem navázán na státní přerozdělovací systém či přímo pracuje ve státní správě. Od pondělí do pátku na osm hodin do zaměstnání, žádný stres, žádná odpovědnost. Vymyslet lejstro, navrhnout vyhlášku či zákon, bouchnout razítko, poklábosit. Při maximálním nasazení “vypotit” presentaci na počítači. Pravidelný plat, nadstandardní odměny (často i ty neoficiální), zaměstnanecké benefity, služební telefon, notebook, často i automobil. Druhou podobně odpovídající skupinou pak budou nejspíše konzumenti ze státních krmelců. Rozdat správně naplněné obálky či igelitky, dát panáka s kamarádem z úřadu, pochválit jeho novou milenku. Pak už jen kasírovat za vícepráce či nadstandardní služby.

Tato skupina celou dobu předvádí hru na demokracii, souboj levice a pravice, vzájemnou nenávist, boj za budoucí prosperitu. Často tuto hru i dokonce přibarvuje spíláním minulému režimu a jeho nedemokratickému vedení. Zakládá si na politické korektnosti při hodnocení vlastních činů, daňových experimentech, populismu z multikulturního obohacování, které se ale nesmí dotýkat přímo jich a souhlasí i nesouhlasí s eurošoky z Bruselu. Miluje vytváření zákonné, vyhláškové, regulační a dotační džungle, která dokonale zakryje jejich pravou podstatu. Závislost na přerozdělovacím kolotoči veřejných peněz, bez kterých nedokáží žít ani “podnikat”. Výsledkem právě jejich práce je eurosocialistický moloch, který se však od toho totalitního liší jen velmi málo.

Právě těmto lidem můžeme “poděkovat” za současný stav. Ducha, ať již jakkoli zinscenované, sametové revoluce, kdy přeci jen byla malá šance něco změnit, rozmělnili do závislosti na osobním prospěchu, opíjení se mocí a bezprecedentního okrádání daňových poplatníků. Navíc jsou velmi hákliví na každé zlé slůvko, které si dovolí poukázat na jejich zlodějské socialistické praktiky. Tolerována je pouze kritika jiných politických barev, poukazování na zločiny politických oponentů, což v našem Kocourkově nahrazuje politický souboj idejí. Přiznání, že se jedná jen o jednu velkou bandu neokomunistických sociálních inženýrů, o jednu bandu socialistických přerozdělovačů cizích peněz, o jednu bandu demagogických populistů, o jednu bandu oligarchů, kteří si vytvořili zákonné prostředí nedotknutelnosti, je nepřípustné a vždy doprovázené ukřivděným křikem všech kusů potrefeného stáda ať již vyznává jakékoliv barvy štítu.

Odpověď číslo 3: Dokázali jsme se posunout o krok vpřed z pohledu dodržování základních lidských práv. Z hlediska systému řízení ekonomiky, vládnutí, aplikace práva či možností rozvoje svobodné osobnosti jsme zůstali téměř zakonzervováni v socialismu, či se k němu opět vracíme.

To je pravá podstata všeobecné nespokojenosti a špatné nálady obyvatel nijak nenavázaných na mocenské ekonomické požitky. Základním kamenem je neskutečně vysoké zdanění, které vytahá z kapes poplatníka tři čtvrtiny jeho výdělku. Kdo nezaplatí je navíc kriminalizován na úrovni masového vraha. Stát, rukama oněch demokraticky volených zástupců, hrabe do kapes svých otroků již dávno neúnosnou mírou. Všechny tyto peníze, všechny státní výdaje rostoucí neudržitelným tempem, jsou pak prohnány korupční klientelistickou mašinou, která zajišťuje dobré živobytí pro všemožné parazity, nikoliv rozvoj a prosperitu společnosti zmítané “krizí”.

Právě obludné přerozdělování někým jiným vydělaných reálných hodnot maskované vějičkou sociálního státu nás sráží na kolena. Socialistické okrádání obyvatel s “kapitalistickou” tvorbou zisku ze státních peněz pro vyvolené je fatální chybou současného systému. Vše je nastaveno tak, aby tvůrci hodnot tak tak přežívali na pokraji zhroucení, ale ještě dokázali nařízené nároky státu platit. Tak, aby ale neměli dost sil na nějakou účinnou obranu. Vládnoucí mocenská klika si pak se svými nosiči vody dělá naprosto co chce. Postupně stále více utahuje šrouby svobody ekonomické, v současné době se snaží přidávat i závity ve svobodách občanských.

Pseudokapitalistický systém regulací, dotací či polostátních akciovek, kde politicky silnější pes inkasuje balíky cizích peněz ať již za nereálně vysoké ceny státních zakázek či za pospávání na schůzích dozorčích rad musí nutně, s prominutím, nasírat každého kdo to reálně platí. Korunu všemu pak nasazuje nepřehledný právní řád s milióny zbytečných slov ve sbírkách zákonů, která umožňují vše praktikovat zcela beztrestně. Masové personální čistky při každé změně držitele moci na úřadu, odměny konkubínám, orchestrování Prahy od Kolibříka s Mazánkem, Standův akciový zázrak, transparentní účet ministra financí či podivné krabice od bot, vína či v trezoru naplněné milióny budiž jen malou kapkou v moři výsměchu očekávané spravedlnosti a rovnosti před zákonem.

Nejsme tedy sice již vězni komunistického koncentráku, ale otroky sociálního státu. Otroky, kterým byla dána možnost jednou za čtyři roky si vybrat menší zlo pro své další zotročování. Čas zřejmě dospěl k vyvolání projevů občanské neposlušnosti. Tak jak nyní protestují lidé v Českých Budějovicích proti jedné skupině, která se jen dokonale přizpůsobila nastaveným parametrům parazitického systému, je třeba začít protestovat i proti skupině jeho stvořitelů a vykonavatelů. Ano, chce to odvahu a odhodlání se postavit většinově mediální “realitě”. Možná je to myšlenka zcestná, možná je smutné podívat se pravdě do tváře, možná je to naše jediná šance. Šance na restart sytému, na znovuzrození tradičních morálních i společenských hodnot.

Diskuse bez registrace, další články, volební anketa: ZDE.