Ač si to chceme přiznat nebo ne, Jiří Paroubek se stal fenoménem naší politické scény. Pomocí najatých profesionálních agentur na vymývání mozků dokázal znovu zvednout z otomanů a náleven dav asociálních závistivců, přidružit jej k houfu státních trafikantů a početné skupině bývalých estébáků či nomenklaturních kádrů KSČ a dal jim opět pocit silného jednolitého stáda, které pod jeho neomylným vedením zakroutí krkem samostatně se živícím zbohatlíkům jako v nejlepších časech soudruha Gottwalda, ale přitom vše dokáže ještě zabalit do rádobydemokratického hávu, z pod kterého legračně vystřeluje záměrně špatně mířené gumové šípy směrem k ortodoxním bolševikům z KSČM.
Ve volebním finále je pak ale úplně jedno, které ze dvou komunistických stran dá mýtický paroubkův obyčejný člověk svůj hlas. Zdali oranžové nebo přímo rudé. Chtěl bych se zde však zamyslet nad důvody, které jej k tomu vedou a nad jeho svědomím, které mu zabraňuje se sám ze sebe pozvracet, když tak učiní.
Pochopil bych 1 až 2 procenta zmatených fanatiků sdružených ve spolcích jako je Komunistický svaz mládeže a stejnou dávku vymírajících dinosaurů, kteří komunistický stát pevně drželi, pomocí udavačů a agentů StB, ve svých otěžích. Co však nedokážu pochopit je ten zbytek do velmi pravděpodobné volební většiny, který bez mrknutí oka opět dobrovolně strká hlavu do oprátky populistických slibů, demagogických prohlášení rozdmýchávajících “třídní boj” s majetkově a intelektuálně bohatšími a zcela účelových lží a polopravd, které vedou k opětovnému nastolení jakéhosi “sociálně spravedlivého” řádu pod kuratelou bývalých papalášů a jejich novodobých podržtašků či klonů, kteří svoje pochybné kvality předváděli po čtyřicet let totalitního koncentráku na našem území.
Paroubek a jeho soudruzi však hrají svoji hru velmi šikovně. Velmi dobře jsou si vědomi kolik jim toho politika dává a jak zcela odlišný by byl jejich život, pokud by se museli živit jen pomocí vlastní píle a schopností. Místo miliónů by možná měli v pytlíku tak sotva kus chleba se sádlem, místo v luxusních limuzínách by se jejich zadky natřásaly v traktorech, místo geniálních obchodů s akciemi by oťukávali kola lokomotiv, místo mladých obdivovatelek sexymozků by se doma hádali o desetikorunu na lahváč se sobě rovnými bohyněmi krásy, místo moderních velkometrážních bytů pořízených z ušetřených nezdaněných poslaneckých náhrad by museli vzít za vděk třeba jen obyčejným panelákovým 2+1.
Dělají tedy ze sebe šašky a vůbec se za to nestydí. Za ty prachy a výhody, na které by jinak zcela určitě nedosáhli jim to asi stojí. Do klasického demokratického politického spektra se nevejdou a tak stojí na již dříve osvědčeném místě ultralevicové propagandy vzrostlé v dobách největší slávy ruských bolševiků. Snaží se v lidu (nikoliv v lidech), tedy ve stádu, dle jejich představ, nemyslících ovcí vyvolat dojem totálního zmaru.
Dělníci vykořisťovaní nechutnými kapitalisty, vyhazovaní bez důvodu na hodinu na dlažbu, umírající důchodci na chodbách nemocnic bez schopnosti zaplatit třicetikorunový poplatek, hladové děti žebrající před vchodem do supermarketu o skývu chleba, neboť jejich sociálně nepřízpůsobiví rodiče je z mrzkých dávek celoživotní sociální podpory nejsou schopní uživit, nevzdělaná zdrogovaná mládež házející po největším z vůdců vajíčky, neboť se jim doma nedostávalo na zaplacení školného, tisíce zbytečně umírajících vojáků nahnaných na smrt kvůli americkým imperialistům stále ovládajících Severoatlantický pakt, kam jsme omylem vstoupili, armády bezdomovců vyhozených z bytů, kde přestalo platit státem regulované nájemné, zaměstnanci sdíraní z kůže majiteli firem, kteří jinak doma přehazují vidlemi hromady bankovek, přeplacení manažéři soukromých společností, kteří beztak vystudovali za dělnické peníze a nechápou potřebu sociálního smíru pomocí progresivního zdanění.
To je obraz společnosti vytvářený Paroubkovým týmem oranžových a vděčně komentovaný jejich rudými tichými spojenci. To je obraz společnosti, který se zákonitě musí promítat v hlavě každému jejich voliči. To je obraz zlé kapitalistické společnosti vypalovaný jako cejch do mozků zbabělých, po cizí pomoci lačných, závistivých a neschopných jednotlivců již od dob Marxe či Lenina. Nic se nezměnilo. Ani sakrastický smích hlavních klaunů z předvolebního cirkusu. Mají dobře spočítáno, že těch pár trapných a slušnému člověku odporných frází je opět v pozlaceném výtahu vyveze k absolutní moci.
Pro tyto zachránce “obyčejného lidu” neexistuje nijaká mravní hranice. Velmi dobře totiž vědí, že je stále ještě dostatek užitečných idiotů, kteří nechtějí nic slyšet o zcela zásadních předpokladech fungování společnosti a prioritách ekonomického rozvoje, neboť tomu ani vlastně nerozumí. Že je stále dosti takových, pro které platí stále dokola opakované socialistické mantry:
- sociální stát vám vždy pomůže
- sociální stát je naše vítězná partaj ve volbách
- zdroje jsou – daně můžeme zvyšovat do nekonečna
- státní bankrot nám nehrozí, zachrání nás EU nebo dovidendy ČEZ
- kdo vydělává ve své firmě větší peníze, je určitě podvodník a zloděj
- kdo vydělává větší peníze mimo státní sektor, je minimálně podezřelý
- kdo vydělává vůbec nějaké peníze, tomu je třeba většinu z nich sebrat na daních
- čím více daní, tím více peněz - ideálním stavem je 100% daň – znárodnění
- jen naše vítězná partaj – tedy stát – nejlépe ví jak peníze přerozdělit
- za chudobu a malou vzdělanost obyčejného občana může vždycky někdo druhý
- pracovat nemusíte, studovat nemusíte, stáčí když nás budete volit
- všichni se budeme mít dobře, však to někdo zaplatí nebo si půjčíme
- pokud po našem volebním vítězství nebudou létat pečení holubi do úst, může za to Topolánek
A je to. Že se dramaticky zmenšuje skupinka lidí, kteří opravdu vytvářejí hodnoty a svými daněmi toto socialistické divadlo živí sociálněbolševické voliče nezajímá. Však co, dneska bude k večeři kus flákoty a zítra nám když tak Jirka s Vojtou nasype do žlabu z cizího. Tak to je a tak to většině společnosti asi i vyhovuje. A vůbec se za to nestydí. Slušní lidé musí zaplakat.
