Sebevražda před očima vlastních dětí

 Minulý čtvrtek otřásla naším malým městečkem hrůzná událost. Za bílého dne, uprostřed rušné ulice mezi panelovými domy a za vyděšených pohledů svých dvou malých dcer si jejich otec přiložil ke spánku ukradenou pistoli a zmáčkl spoušť. Důvod ? Manželka si údajně našla mladšího milence.

 Co dožene člověka k tak děsuplnému činu ? Dvě malá děvčata budou mít do konce života před očima obraz svého stvořitele, kterak se mu po hromové ráně tříští hlava na malé kousky a prasklinami lebky vytéká směsice krve a zbytků mozku. I pro otrlé akční hrdiny typu Sylvestera Stallona by tento pohled spojený se zvukovým efektem vystřelivší pistole musel znamenat hluboký psychický otřes. Pro dívky v začínající pubertě se rovná totálnímu zhroucení. Notabene, pokud se jednalo o vlastního otce, na kterého jistě měly silnou citovou vazbu.

Proč muž v nejlepších letech, s celkem dobrým zaměstnáním, běžnou inteligencí a, do zjištění údajné něvěry, i spokojeným rodinným životem najednou podlehl absolutnímu zkratu ? Proč neváhal do krvavého scénáře svého odchodu ze světa přizvat svoje milované a bezbranné děti ? Proč v amoku nejdříve ještě zdemoloval byt svého tchána ? Proč, zžíraný zřejmě krutou bolestí, nevyřídil svoje účty s milencem své ženy a s ní samotnou ? Proč, pokud neviděl jiné východisko, neodevzdal svůj život věčnosti někde v ústraní s dopisem na rozloučenou ?

Otázek je mnoho. Odpovědět na ně je však velmi, velmi těžké. Homo sapiens jako živočišný druh není naprogramován k celoživotnímu monogamnímu vztahu. V dobrém i zlém a až do smrti před Bohem odpřísáhlá manželství našich babiček a dědečků jsou minulostí. Doba pokročila, z oficiálních svazků se stává přežitek. Nakonec i v případě, že si pár nechá svoji pouť životem přeci jen posvětit na úřadě nebo v kostele, rozvádí se dle nejnovějších průzkumů již každé druhé manželství. Jak vidno z výše uvedeného popisu děsivého dramatu, je slušný rozvod ještě tím lepším řešením rodinné krize.

Znám spoustu případů svých známých a kamarádů, kteří si rozvodovým martýriem prošli. Nakonec i já jsem jej absolvoval, takže mohu posloužit i vlastní zkušeností. Prvotně zamilovanému jedinci produkuje mozek chemické sloučeniny, které mu zabraňují vidět byť jen sebemenší vadu na kráse a povaze svého protějšku. Neustále jej tedy opečovává, obletuje, obšťastňuje sladkými slůvky a nevidí a neslyší. Pokud tento stav mysli trvá dostatečně dlouho, přijde velký den. Den svatební.

Následuje běžný manželský život. Hormony se uklidní, chemické reakce v hlavě, poeticky zvané láska, pomalu ustupují. Oživení každodenního stereotypu přinesou děti. Konečně je vše jak má být. Taťka, mamka, děti, zařízený byteček, dovolená v Chorvatsku a zánovní automobil. Idylka jako z červené knihovny.

Jak je však známo, pod pokličkou to vždy vře. Začíná to maličkostmi. Ponožka vedle koše na prádlo, delší posezení s kamarády v hospůdce, pro partnerku nezajímavé problémy v práci, neshody ve sledování televizního programu, manželčino zbytečné utrácení těžce vydělaných korunek, zlobící ratolesti, dva dny neuklizená kuchyňská linka, připálená večeře, nedostatek vypraných trenýrek a třeba obdivný pohled na souseda (sousedku) ve spodním prádle na vedlejším balkóně. Přichází první hádky, první dlouhé dny vzájemného mlčení. V lepším případě. V případě, že jeden z manželů je magor, také výhrůžky, psychické vydírání čí domácí násilí.

Z románové idylky se stává nervózní šachová partie, kde vždy bývá v nevýhodě hráč s větším zbytkem zamilovanosti a odpovědnosti. Většinou ve víře v lepší příští začíná ztrácet jednu figuru za druhou. Tyto oběti mají v podtextu veskrze alespoň navenek šťastný život dětí a předstíraný spořádaný rodinný život.

Snad nejhorším faktorem, který nyní vstupuje do děje, je žárlivost jednoho z partnerů. Za výčitkami ve stylu: “Včera tě viděli s nějakou nafintěnou mandou (libovým frajerem)! “ se dá schovat téměř jakákoliv psychická úchylka manžela nebo manželky. Nyní se v žárlivostí ovládané bytosti probouzí všechny dříve skryté nízké pudy. Hysterické scény, křik, sledování telefonu, prohlížení kapes a oblečení, rozbíjení nádobí, pláč dětí. Podezíraný protějšek po nějakém čase rezignuje a tiše trpí. To je samozřejmě voda na mlýn, myní již dominantního domácího pána (paní). Je stále více přesvědčen o své pravdě, byť ne vždy se zakládající na reálném podkladě, že si dokáže omluvit svojí předstíranou jakobybolestí vše.

Nevím, který z manželů popisované sebevraždy má pravdu. Maloměstem se nesou obhajoby jak jednoho, tak druhého. Jedni říkají, že možný flirt ze strany manželky tam byl, druzí, že je to absolutní nesmysl, který se vylíhl v choré hlavě žárlivce. V každém případě, u zaměstnance AČR, kteří jistě podstupují náročné psychotesty, je děsivý závěr manželství přinejmenším zarážející. Není to řešení rozumové a zdaleka ne chlapské. Opít se kořalkou, odjet k tchánovi zdemolovat byt, ukrást mu tam pistoli, poté zamknout svoje dcerky na balkóně, aby musely sledovat hrůzné zakončení otcova života je spíše projev veliké slabosti. Jistě to bylo myšleno jako pomsta manželce, ale zraněny jsou nejvíce děti. Nepomohl tedy nikomu a myslím, že po vychladnutí všech emocí, bude jeho čin posuzován nikoliv jako čin zoufalé oběti, ale čin šíleného táty.