Podnikání v Česku? Jednou nohou v blázinci, druhou v kriminálu …

Na počátku každé snahy postavit se na vlastní nohy a vybudovat prosperující firmu je vize a víra. Osobnost, která se rozhodne riskovat celý svůj současný i budoucí majetek, zdraví a pověst si věřit musí. V normálním světě by pak stačil solidní byznysplán, dobrý produkt a zájem zákazníků. V případě, že člověk dá svému projektu všechno, pracuje do úmoru, neplete si tržbu se ziskem, investuje do rozvoje, nepodvádí, hýčká si každého zákazníka a neprodává předražený šunt, ale kvalitní zboží či službu, neměl by se potýkat s nějakými zásadními problémy. Proč si však v současné době stojí obrovská část živnostníků a malých českých firem jako v zákopové válce o přežití a jen se čeká kdy a kolik jich padne?

Jsou snad čeští živnostníci a majitelé firem všichni jen podvodníci, okrádající zákazníky, nýmandi, co se snaží ze dne na den zbohatnout prodejem navoněných zdechlin, hlupáci, co si nedokáží spočítat základní kalkulaci, či zloději, tunelující vlastní podniky, aby měli na luxusní dovolené a automobily? Proč je mnoho z nich, často podnikajících již od revoluce, totálně znechucených, vyhořelých a přemýšlejících o radikálním ukončení své podnikatelské dráhy, místo toho, aby si po dvaceti a více letech tvrdé dřiny konečně užívali vytvořeného bohatství a zaslouženého klidu?

Svobodná a prosperující společnost by jim přeci po tak dlouhé době měla alespoň nějaký ten základní zisk a potěšení z dobře vykonané dlouholeté práce vygenerovat. Drtivá většina se nakonec i tak tváří, ale v soukromém a upřímném rozhovoru je všechno jinak. Klid, pohoda a radost z činnosti, ve kterou na počátcích věřili, se vytratila. Nejde ani tak o peníze, tedy o ty peníze, za které si dle pomýlených závistivců, kteří to nikdy neměli odvahu zkusit, užívá vykořisťovatel života v luxusu, drahých aut, silikonových kurtizán či golfových turnajů, ale o vnitřní uspokojení. O pocit svobody, nezávislosti, pohody.

Bohužel, poctivý podnikatel v českém Absurdistánu dnes nemá ani jedno. Ani finanční polštář na horší časy, ani pocit klidu, svobody a nezávislosti. Hospodářská, finanční, bankovní (jak kdo chce) krize, která je mediálním pokusem o přejmenování právě probíhajícího totálního kolapsu korupčně dotačního regulačního eurosocialismu, začíná kosit v řadách nejvíce ohrožených. Těch, kteří ještě mohou o něco přijít, kterým je co “znárodnit”, co, dle zákona, ukrást. Živnostníkům i majitelům firem nenapojených na státní či politickou mafii u krmelců a jejich zaměstnancům.

Všichni ti neomarxisté, střídající se u vládních kormidel u nás či užívající si politické odchodné ve vysokých funkcích v Bruselu, kteří rukou společnou stvořili pod záminkou budování sociálního státu byrokratického sociálotrokářského molocha, který na živnostníka či majitele firmy hledí jako na parazita a k daňovému poplatníkovi se chová jako ke kusu chovného dobytka, kterého je třeba jen udržovat při základních životních funkcích, aby mohl plnit žlaby v horních patrech, konečně sklízejí ovoce své práce. Rozhádanou, frustrovanou, chudnoucí společnost, která postupně bude přicházet o svoje tahouny a živitele.

Statistická čísla prý hovoří o nárůstu nově zakládaných živností i firem. To by mělo vyvracet předcházející slova. Jenže? Kolik těch nových živnostníků je vlastně zaměstnanců ve Švarc systému a staronových uklizených či jednorázově účelových firem? Statistika je věc ošidná.

Dobrovolně zakládá novou firmu v ČR dnes málokdo. Ideálem mladé generace není osobní nezávislost, ale, dle výzkumu mezi středo a vysokoškoláky, kariéra ve státní správě. Aktivně “buduje byznys” v dněšní době většinou jen pseudopodnikatelská “elita” s politickým krytím a rukou na kohoutech státního penězovodu. Dotace, pobídky, granty. To je “podnikání” made in EU.

A tak končí svobodný volný trh, končí poctiví živnostníci, pomalu končí firmy řízené rozumem a srdcem. Leží v zákopech a sil na protiútok ubývá, zásoby se krátí. Zbývá poslední krok k úřadu práce nebo k pásu v montovně. Hluboce se klaním před každým, kdo ještě dokáže vzdorovat úřednické mašinérii, neférovým podmínkám “evropských peněz”, státnímu dirigismu, nekřesťanským daním, neustále se měnícímu právnímu prostředí, hromadám nesmyslných zákonů, socialistickým překážkám v zaměstnávání, korupční zlodějině u státních zakázek či všeobecné společenské devastaci střední třídy, která by svými nákupy mohla rozhýbat trh. Hluboce se klaním před každým, kdo každý den vstává po neklidné noci s myšlenkou na další práci, o jejímž výsledku však předem ví, že to budou jen další peníze vyhozené do státní žumpy k rozkradení vládnoucí oligarchii a větší dluhy.

Český podnikatel je ohrožený druh. Tedy podnikatel v pravém slova smyslu, nikoliv klient státního krmelce, který vydává za podnikání dobře vypsanou a obálkou podpořenou žádost o dotaci z fondu EU, grant, státní pobídku či s kamárádem úředníkem upečené podmínky smlouvy o zakázce placené ze státního rozpočtu. Podnikatel, který měl víru ve svůj produkt a vizi, kterak jej na trhu bez přívlastků uplatní.

Příběh poctivého podnikání v ČR po sametu je velmi smutný. Hned na začátku bylo odesláno do druhé startovní řady, daleko za chobotnici klientelistických vztahů mezi agenty StB, KGB a nomenklaturních kádrů KSČ. Postupem času dostalo další údery v podobě vládních pobídek nadnárodním korporacím a bankám, protěžujícím své velké klienty. Morové rány pak pokračovaly přes dotace vyvoleným, nesmyslné regulace a populistickou socialistickou “ochranu” pracovního trhu. Dnes již jen živoří za nuceného odvodu daní na platby, které se třeba vrátí místní konkurenci v podobě podpory z evropského “fondu na podporu podpory Evropské unie”.

 Který živnostník či majitel firmy to může všechno vydržet? Kdo to může vydržet s vědomím, že drtivá většina jeho práce se proměnila v uspokojení klientelistických parazitů se správnou partajní knížkou či jejich loutkovodičů? Kdo to může vydržet při vědomí faktu, že celý systém je právě tak nastaven? Kdo to může vydržet při jasných indiciích cesty do propasti? Kdo může přežít v zákonné a daňové džungli, kde stačí malá mocenská hříčka k dlouhé návštěvě kriminálu? Kdo to ještě může dělat a dávat všanc svůj veškerý materiální i duchovní majetek finančním, policejním a zákonodárným drábům? Asi jen blázen.

Přesto někteří, i přes tyto obrovské klacky naházené pod nohy, přežili a na přeregulovaném, předaněném, dotacemi pokřiveném trhu stále žijí. Za to všechno, co musí vydržet, poplatit a “zúřadovat” by měl jeden každý z nich dostat minimálně metál. Nikoliv likvidační jízdenku do socialistického pekla jak se děje. Uvědomme si to. Žádný politický demagog, neobolševický populista, přerozdělovač cizích peněz ani korupční zloděj totiž reálně státní pokladnu nenaplní, ekonomiku nerozhýbe a prosperitu či sociální jistoty vytvoří jedině hubou.

Vím o čem píšu. Sám jsem v tom kolotoči od roku 1991. Nikdy jsem od svých přátel z podnikatelského prostředí neslyšel tolik upřímně naštvaných slov jako v dnešní době. Nikdy jsem tak intenzivně nepřemýšlel o dalším smyslu našeho konání, o dělání užitečného idiota státu, dojné krávy sociálním inženýrům či návnady exekutorům. Nikdy jsem nebyl blíže konstatování, že tato eurosocialistická země prostě o tento typ lidí nemá zájem. Stačí to přijmout a vyrovnat se s tím. Stát se jedním ze stáda, přijímat milodary státu, volit různobarevné socialisty a čekat na létající pečené holuby. Pak se snad někde, ochráněn sociálními jistotami, bez stresu a druhotné platební nechopnosti, dočkám vysněného klidu a míru.

Diskuse bez registrace, další články, volební anketa: ZDE.