Paroubkova svatba, Nohavicův pohřeb, STB a svědomí národa

 „Jarkovi jsem věřil každé slovo“, napsal mi asi před půl rokem jeden čtenář v diskusi ke článku o festivalu Mene Tekel, kde jsem se zabýval otázkou, kdo z je hoden obdivu a kdo je lidská hyena bez kousku svědomí a cti. Zde jen malá citace:   Mene Tekel je varování. V Praze právě probíhá festival se stejnojmenným názvem jako varování proti praktikám komunismu. Pořádají ho lidé, kteří vesměs prošli komunistickými koncetráky. Lidé jejichž hrdinství tady zatím nikdo pořádně neocenil a jejich bolševičtí bachaři, prokurátoři, vyšetřovatelé a další zrůdy se jim smějí do očí z postů poslanců, ředitelů, majitelů různých akciovek, soudců nebo policejních velitelů. Kde to proboha žijeme ? Kdo vyhrál revoluci v roce 1989 ? Jenom tady řešíme jestli Cibulka je blázen, jestli Mašínové byli vrazi, kdo víc donášel STB, ale na ty hlavní parchanty nikdo zatím karabáč nenašel, nebo snad asi ani nechce najít. Proto obdivuji lidi, kteří se tomu dokázali postavit v 50. letech, poukazují na to dnes a držím jim palce, aby opravdu jednou přišel čas a všechny ty Grebeníčky, Filipy, Kováčiky, ale i Paroubky, Krause, Sobotky a Ráthy, kteří se snaží o zmrtvýchvstání tohoto pekla, smetla vlna dějin někam do KLDR. Tam můžou za hrst rýže slavit narozeniny velkého vůdce komunismu a pak zase celý rok žrát kůru ze stromů. Toť jejich ráj a idea.

 Ano, to je podstata problému. Jak Hutka, tak Nohavica jistě nebyli oblíbenci bolševických kádrováků národa. Oba dva svými písničkami a vystupováním zavdali příčinu ke spuštění estébácké mašinérie, která končila Hutkovou emigrací a Nohavicovým podpisem na archu spolupracovníka STB. Je tedy oprávněné, aby jeden o druhém dnes zpíval jako o udavači z Těšína ?

Jako ročník 1966 jsem v komunistickém totalitním koncetráku pár let prožil. Velmi dobře si pamatuji všudypřítomný strach zasévaný mezi lid samojedinou vládnoucí KSČ a jejich pohůnky z řad STB, Lidových milicí, Veřejné bezpečnosti, či obyčejnými dementy z různých uličních výborů, zvaných „šedý mor“. Celá podstata tohoto zřízení byla postavena na strachu. Strachu z udavačů, strachu promluvit, strachu z vězení, strachu o sebe, ale hlavně též na strachu o svoje blízké. Protože již od počátku vlády bolševiků bylo národu ukázáno, že nejenom onen zrůdnou komunistickou justicí odsouzený je vinen, ale i celá jeho rodina a přátelé musí pocítit tvrdou pěst vládnoucího proletariátu.

Dle skromných prohlášení Jarka Nohavici k tomuto problému, byl právě strach o svoje blízké, včetně nemocné maminky, hlavním důvodem jeho „posezení s děvkou v kavárně“. Viděl jsem jej v osmdesátých letech vystupovat na živo dvakrát. Vzpomínám na magické fluidum, které vyzařovalo z jeho hudby, textů i promluv mezi písněmi. Při každé sebemenší dvojsmyslné narážce na režim se ozýval mohutný potlesk a smích. Ten člověk byl prostě pro totalitní vládce nepřijatelný. Dával lidem v těch zlých časech iluzi svobody. Logicky tedy museli takovouto osobnost zničit. V padesátých letech by asi po jakémkoliv koncertě odešel těžit do Jáchymova uran, v této době to na něj vymysleli lépe.

Elitní hovada z STB jej tedy zmáčkla. Zřejmě stejně jako Dvořáka, Kanyzu, Pepu Nose a mnoho dalších, kteří nějakým způsobem vyčnívali z davu. Komunistickým ideálem je přeci mlčící šedivé stádo s mozky vymytými bolševickou propagandou o nejskvělejším společenském zřízení a čekající na drobky padající z bohatě prostřených stolů vládnoucích kreatur.

Zlomil se a podepsal. Musel ? Jistěže ne. Mohl si nechat zlámat ruce, aby nebyly schopny hry na kytaru, mohl se nechat zavřít do vězení, mohl emigrovat, mohl svoje blízké vystavit celoživotnímu traumatu jako občanů druhé kategorie. Jak by zareagoval každý z nás ?

Možná, kdyby byl sám, bez dětí, manželky, rodičů a přátel, nepovolil by. Možná by utekl za Hutkou a hráli by spolu na srazech emigrantů a promlouvali s Karlem Krylem na Svobodné Evropě. Možná by však jako mnozí skončil s kulkou v zádech od chrabrého pohraničníka, možná by okusil pohostinnost „fešáckého“ kriminálu, možná by to jeho matce zlomilo srdce. Byl by nyní opravdovým hrdinou a poslouchali bychom úplně jinou píseň. Přesto všechno věřím, že Jarek s děvkou na pokoj opravdu nešel. Jak jsem jej měl možnost poznat, není to bolševická prospěchářská zrůda mající radost z utrpení a poddajnosti druhých. Je to jen člověk, který podlehl mašinérii, která byla v patách každému z nás, kteří neskákali jak rudí drábové pískali.

Co je však úděsné ? Dodnes jsme se nevypořádali s lidmi, kteří Nohavicu do této pozice dostali. Opravdoví udavači z přesvědčení, sloužící zločinecké organizaci kvůli svému prospěchu a kariéře dnes vedou obě hlavní opoziční strany. V parlamentu s nimi bez špetky studu sedí bolševický bachař, který prý jen řádně konal svoji práci na „politickejch“, důstojníci STB si užívají klidné penze s vysokým výslužným za svoji „příkladnou“ píli, jejich mladší podřízení radí různým Stáníkům jak vydělat milióny a všichni dohromady se jen usmívají při růstu volebních preferencí spojené levice.

Píseň pana Hutky je přesně to, co tyto bezpáteřní mocichtivé pijavice potřebují. Zástupný problém s velkým jménem. Mediální bomba, která dává zapomenout na jejich levárny, podrazy, falešné sliby a hlavně osobní občanské postoje, které směřují vždy jen k jedinému cíli. Ovládat dav a vychutnávat si moc. Jak rádi by zase byli v jednom šiku s ústavně garantovanou vedoucí úlohou. Nemohou to dnes říci naplno, avšak každé jejich gesto, čin i projev to má v podtextu. Bohužel polovina národa se nepoučila, neslyšela to v povolebním projevu soudruhapřítele Paroubka, neviděla to ve zpravodajství o návštěvě Běloruska obersoudruha Filipa, nedá si do souvislosti bláboly o třetích cestách Bohouše Sobotky, přehlíží demagogické fráze různých Dolejšů a Konečných, nezabývá se ani urážkami kapitalistického revolucionáře Rátha.

Policajtům vadí číslo 88 na čepici zblblého vymýtače židů, avšak bohovorně přehlíží rudé prapory, srpy a kladiva při oslavách 1. máje, při špatném slůvku v písni na koncertě nejmenované skupiny řádí elitní jednotka „urny“ jak při útoku na WTC, avšak při projevu soudruha Grebeníčka na manifestaci revoluční síly komunistů cudně klopí zrak. Kam jsme tedy dospěli 18 let po sametovém převratu ?

Jarek Nohavica je vyvrhel, který by se měl stydět vyjít mezi lidi a jeho noční můry se nadutě smějí z mocenských a ekonomických výšin. Udavač agentu soudruhem. Jeden se žení, druhý mu poskytne malou službičku v podobě svatebního mejdanu v jednom z nejdražších hotelů v republice. Bez veškeré soudnosti, bez ohledu na pitvořící se „lůzu“ u jejich nohou. Vzkaz je jasný. My to máme pořád pevně v rukou.

Nechcete přeci jen napsat malinko jinou píseň Jaroslave Hutko ?