Před dvaceti lety byla většina národa plna naděje. Hrdě se nosila trikolóra na klopě a při zpěvu národní hymny se leskly oči. Občané malé země uprostřed Evropy byli v tu chvíli ochotni uvěřit zázraku jménem zhroucení totalitní bolševické mašinérie. Kolik z nich má v současné době těžkou kocovinu a kolik z nich by raději znovu soudružsky hajlovalo na oslavách VŘSR?
Při prvních výjezdech prostříhanou drátěnou komunistickou ohradou směrem na západ většina našinců proklínala rudé bratrstvo až do lůna Leninovy matky. Doma nepoznaný blahobyt, pořádek, čistota a pestrobarevnost života “kapitalistických” sousedů připomínala všem novodobým Kryštofům Kolumbům s řízkem v batůžku a pár šilinky na magnetofon, že soudruzi při budování “nejlepšího společenského zřízení” na planetě Zemi zřejmě někde udělali fatální chybu.
Co na tom, že postupem času se ukázalo, že ani ve světě ovládaném “vrahy z Wall Streetu” nelítají pečení holubi do úst sami. Ba naopak. Za vším je tvrdá práce, odříkání, krev a pot. Ty krásné domy, drahá auta, plné obchody nejrůznějšího zboží, luxusní oděvy, silnice bez děr, upravená prostranství - všechno něco stojí. Spousta českých Jeníků a Mařenek si však ještě dnes bohužel myslí, že toto bohatství se vytváří tak nějak samo, popřípadě, že jim jej na požádání zajistí nějaký novodobý spasitel, který z předvolebního pódia zamává kouzelnou hůlkou sociální spravedlnosti.
Podívat se pravdě do očí je však kruté. Bolševická věrchuška vypěstovala za dobu svojí neomezené nadvlády v národě pocit, že člověk, který se chce míti dobře nemusí být ani šikovný, pracovitý, inteligentní, studovaný, či odvážný, ale hlavně musí mít dobré styky, musí umět lézt do správné zadnice a na 1. máje vyvěšovat praporky.
Velká část obyvatel naší vlasti se podle tohoto pravidla chová i v dnešní době. Svoji životní pouť spojili nikoliv s otázkou: “Co mám udělat?”, ale “Koho mám podplatit?”, popřípadě “Komu podržet tašku?” Po panáčkování před mocnými přerozdělovači daňového výpalného si pak zvyšují chabé sebevědomí a omlouvají vlastní neschopnost, když zkoumají přísun panských drobečků na svém soukromém kontě.
Tak se u nás studují právnické fakulty, vyhrávají státní zakázky, rozdělují místa na kandidátkách do parlamentu, takto se udělují granty a dotace, vybírají státní úředníci na nejodpovědnějších postech, takto je řízen celý systém. Mocní tohoto státu pak jednoduše jednou za volební období zaretušují celou tuto úděsnou frašku předhozením další zapáchající flaksy na dluh mezi lid, který svým počínáním nechávají stále více hladovět.
Jistě, omlouvám se za nadsázku s nedostatkem potravy. Víkendové závody plných košů před hypermarkety hovoří za vše. Jde mi však o podstatu věci. Bohatství člověka nemůžeme posuzovat podle množství bůčku ve špajzu. Člověk potřebuje býti bohatý nejen materiálními statky. Potřebuje býti bohatý vědomím, že pokud opravdu poctivě pracuje, dočká se klidného a spokojeného života. Musí býti bohatý vědomím, že hodnoty, které vytváří budou přednostně sloužit k rozvoji jeho osobnosti a společnosti, která mu k tomu poskytuje slušné zákonné rámce. Nikoliv několika pochybným jedincům k pevnějšímu uchopení moci a ovládání líného, méně přemýšlivého, stáda.
Proto mne děsí, že i dnes musíme poslouchat oranžového šamana sociologických průzkumů, který neustále masíruje svoje ovečky sliby velkého přerozdělování až k absolutní rovnostářské bídě a ony mu na to nadšeně přibekávají v sociálněutopistickém orgasmu. Ano, dokonce i bývalá “západní” Evropa je nyní v socialistickém rauši. Kde to skončí? Proletáři EU spojte se!?
Možná patříte k těm, kteří stále věří, že všeobecného blahobytu lze dosáhnout tak, že jej zaplatí těch pár nešťastníků, kteří riskují celé svoje majetky až do pátého kolena při tvorbě nějakých hmatatelných hodnot. Možná si myslíte, že je správné zdanit všechno, co se ještě hýbe. Možná si myslíte, že peníze na 13. důchody, pastelkovné a podobně tiskne Paroubek s Filipem doma ve sklepě, možná se vám zdá spravedlivé, že tvrdě pracující je trestán progresivní daní, zatímco někomu stačí jednou za měsíc vstát z otomanu a dojít si pro jeho prachy na poštu. Možná věříte blábolům o složené daňové kvótě, která je u nás prý nízká. Možná si neumíte spočítat, kolik vlastně státu za jeho služby-neslužby platíte. Možná i vám však jednou dojde, jakou hru s vámi hrají věrozvěstové sociálního státu.
Nejspíše to bude až po státním bankrotu. Až se budou muset dluhy platit, zbyteční úředníci propouštět, sociální dávky rušit, důchody snižovat a státní rozpočet bude sestavovat pověřené úřednictvo MMF. Ale to nic. Vždyť sen o sociálně spravedlivém ráji na zemi je tak krásný a pan Paroubek jej tak “bravurně” obhajuje s pohledem upřeným k rudé standartě. Socialistický euromor přerozdělování a trestání schopných na úkor vzdušných zámků pro nepoučitelné se šíří jako lavina. Budeme zase všichni stejně chudí? Budeme si zase všichni rovni? Budou si někteří rovnější? Nebo už jsou? Kdo z vás to má, dámy a pánové?
Zajímavé články si můžete přečíst i zde: www.pravyblog.blog.cz www.eportal.cz
