Než si červi pochutnají, aneb sociální pohádka se špatným koncem

  Pět pasažérů zaoceánského parníku se po jeho havárii zachránilo na pustém ostrově. Pět mužů různého věku, společenského postavení i náboženského vyznání. Pět mužů s různým pohledem na svět, různým žebříčkem hodnot i přístupem k životu. Pět mužů začalo bojovat o holý život.

První dny se v jejich srdcích mísil smutek nad tragédií, která se právě udála, s radostí nad tím, že právě oni byli těmi vyvolenými, kterým bylo osudem dopřáno doplavat ke břehům nejbližší pevniny a dostat tak od života novou šanci.

Ačkoliv na lodi byly jejich kajuty v různých patrech, zde si byli najednou všichni blízcí a svoji svornost tak dávali najevo společným úsilím při překonávání veškerých překážek, které jim pobyt na neznámém území připravoval.

Naučili se společně lovit ryby i divokou zvěř, postavili malá obydlí, sbírali plody okolních stromů a pravidelně se střídali v pochodech pro pitnou vodu i v udržování těžce založeného ohně uprostřed tábora.

Po několika týdnech však nejopálenější z mužů pravil, že takto dál nemůže. Velmi jej prý bolí záda i paže, neboť ve staré vlasti příslušníci jeho kmene nejsou na takovouto robotu navyklí a tím pádem ani fyzicky připravení. Ať se tedy velevážení kolegové nezlobí. Prý se spokojí i s menším dílem večeře, hůře podestlaným ložem a nebude skoro vůbec pít. Jenom ať již nemusí v palčivém horku vycházet za prací či temnou nocí na riskantní lov, neboť takto by zcela jistě v nejbližší době zahynul na celkové vyčerpání.

Zbývající Robinsonové sice skřípali zuby a zatínali ruce v pěst, ale vrozený soucit s bližním jim nedovolil nechat odpadlíka zemřít hladem a žízní. Dávali mu zbytky jídla, napájeli jej z vlastních zásob vody, přehlíželi nepořádek kolem jeho chýše i celodenní povalování ve stínu palem.

Po nějakém čase promluvil na večerní radě nejstarší z mužů. Natolik zeslábl, že jeho šíp již nedokáže doletět k zaměřenému cíli, ryby mu utíkají mezi prsty a nohy jej nedonesou k nejbližší studánce. S velkou lítostí v hlase poprosil okolosedící kamarády o pomoc v úsvitu jeho života, popřípadě o milosrdnou smrt.

Když uživíme jednoho, musíme pomoci i druhému, opravdu potřebnému, řekli sobě zbývající muži a následujícího dne prodloužili dobu lovu a zvýšili úsilí při sběru plodů.

Po měsíci tvrdé práce však nejhovornější z nich navrhl jiné řešení. Všichni se uskromní, on práci lépe naplánuje, lépe zorganizuje a společné výdobytky spravedlivě přerozdělí. Pro svoji vizi získal opaléného muže, neboť mu slíbil více masa i vody, stejně tak jako nejstaršího muže, neboť mu slíbil pravidelné donášení léčivých bylin až na práh jeho příbytku.

Na opravdovou práci zůstali tedy na celém ostrově již jen dva. Nejhovornější jim sice každý večer za jejich úsilí poděkoval plamennou řečí, jejich chýše ozdobil slavnostní kyticí vzácných květin a znavené svaly potíral povzbuzujícím lektvarem, ale přesto se čtvrtý, fyzicky nejsilnější, muž jednoho dne otázal proč jim dvěma nepomůže raději s lovem a sběrem, místo neustálého přenášení jídla a vody přes svoji chýši ke dvěma nemohoucím?

V nejhovornějším muži hrklo. Rychle si zvykl, že jeho nová chýše na vyvýšeném pahorku i přes strádání ostatních v tajnosti překypovala blahobytem. Každou noc spokojeně přepočítával nasolené kousky masa, nejšťavnatější plody i plné vaky vzácných bylin. Přišel tedy za soumraku do chatrče nejsilnějšího s lákavou nabídkou. Ani on již nebude muset v potu tváře dobývat kus žvance. Zajistí mu pohodlný život jen za malou protislužbičku - bude chránit fyzickou silou Pahorek, bude tak chránit i výdobytky veškerých nápadů z Pahorku předčítaných a kontrolovat, zdali poslední pracující muž do puntíku plní úkoly z Pahorku mu zadané.

K vykonávání této funkce dostal silný muž nový luk a šípy, návdavkem pak příděl nejlibovějšího masa i novou jemňoučkou kožešinu do svého lože. Když navíc zjistil, že se po něm místo plahočení se pro vodu, nebezpečného lovu a vysilujícího šplhání pro stromech bude chtít jenom polehávání s novou zbrojí před chýší na Pahorku a občasná rána prutem přes záda posledního pracujícího muže k podpoření jeho pracovního úsilí, za mocného bušení se v prsa souhlasil.

Ubíhaly dny. Nejopálenější muž celé hodiny, opojen čarovnými bylinami, spokojeně dřímal v nepořádku před svojí polorozbořenou chajdou, nejstarší muž polehával a sem tam poopravil svoje lože, nejslilnější muž seděl na kameni před Pahorkem a přežvykoval nejlepší kousky masa, nejhovornější muž to celé zálibně sledoval z bezpečí svojí velké chatrče a vymýšlel úkoly pro posledního pracujícího na další den.

Pracující muž dřel do úmoru. Ráno nalovil dle požadavků z Pahorku ryby, poté očesal plody z okolních stromů, po poledni nanosil vodu ze studánky, večer poklidil tábor, navařil na další den a v noci odcházel na lov. Po návratu se pak ještě dlouho převaloval na lůžku v obavách, zdali se jeho noční úlovek bude ráno pozdávat dvojici z Pahorku, či se zase nějakým záhadným způsobem nepřesune jeho část do nejvíce neudržované chatrče na konci tábora.

Nejhovornější byl sám se sebou naprosto spokojen. Vymyslel to ale báječně! Nejsilnější mu zobal z ruky, nejstarší byl na něm závislý a pokud by snad pracující muž chtěl nějakým způsobem vzdorovat jeho příkazům, vždy se mohl ještě obrátit na pomoc s jeho zpacifikováním do příbytku nejopálenějšího, kterému pravidelně umožňoval odnášet si zbytky z hostiny na Pahorku a velkoryse přehlížel občasné samovolné přilepšení z nalovených či nasbíraných zásob i simulované bolesti zdravého těla.

Jedné noci se však pracující muž z lovu nevrátil. Možná zemřel, možná se jen odebral na druhý konec ostrova. V táboře však ráno zavládlo všeobecné zděšení. Nejhovornější se snažil uklidňovat svoje soudruhy, že zásob je dosti, hlady ani žízní nepomrou. Jen se malinko odebere na přídělech nejstaršímu, stejně už skoro nemůže jíst a pít a zase bude nějaký čas dobře.

Stalo se a zesláblý stařec odešel do týdne na pravdu Boží. Nejopálenější se přestěhoval do jeho chýše a začal křičet, že má čím dál větší hlad. Zásoby docházely a tak musel zasáhnout nejsilnější. Přivázal křiklouna k nejbližšímu stromu, ústa mu zacpal roubíkem a nechal jej na pospas nočním dravcům, dotěrnému hmyzu i jedovatým plazům.

Došlo však k nejhoršímu. Do úst již neměli co ani dva zbývající obyvatelé tábora. Spíže na Pahorku se vyprázdnily a útroby obou mužů se začaly ozývat skličující bolestí. I využil nejsilnější přírodního práva přežití a nejhovornějšího ubil těžkým kamenem. Sám z jeho zbytků přežil ještě několik dnů, než celkovým vyčerpáním organismu zahynul též. Pomoci si jinak už nikdo z opustěných mužů totiž nedokázal. Slepě uvěřili nápadům nejhovornějšího a zapomněli lovit, sbírat i nosit vodu.

Když se po čase poslední pracovitý muž vrátil z dlouhé cesty na opačný konec ostrova, našel jen červy hodující na ostatcích bývalých trosečníků. Smutek však nepocítil. Věděl, že bez nich se mu bude žíti lépe.

PS: Milé děti, pokud se vám pohádka zdá morbidní a nepravděpodobná, věřte že v podobné realitě dnes žijete. Jen si počet obyvatel ostrova vynásobte 2 milióny a k jednotlivým mužům přiřaďte sociálně vyloučené, důchodce, pel-mel státních zaměstnanců s politickou reprezentací a opravdu výdělečně činné lidi tvořící hodnoty. Poměr bude skoro přesný. Že to jiný konec mít nemůže?

Dobrou noc.