Lesk a bída politických kurtizán

  Od památného “Kdo z vás to má, dámy a pánové?” až po současný výlet kluků, kteří se náhodou potkali v přístavu jachet na italském pobřeží, přes pět českých na stole, pohádkové investice do akcií krachující energetické firmy či státní zakázky zázračně vyhrávající stavitelské, vydělávajících obratem ruky stamilióny, zapomenuté hromady bankovek v krabicích od bot, záhadné strýčky s naditými igelitkami, mimořádné spoření z nezdanitelných poslaneckých náhrad, pozemkové škatule hejbejte se, či si dosaďte jak je libo, zarámujte všeochraňující a zaštiťující imunitou “vyvolených zástupců lidu”, kteří veškeré tyto excesy vysvětlují politickým konkurenčním bojem, ba i estébáckými pratkikami protivníka a výsledkem této prapodivné rovnice je obraz státem dotovaného nevěstince plného lačných kurtizán, které už ztratily veškerý stud i zábrany, neboť jedinou jejich touhou je pořádně si ještě naplnit šuplík vedle pelechu než nemilosrdný čas ukončí jejich profesionální dráhu.

Celá naše politická scéna už natolik pohrdá svými voliči, že ani nemá potřebu pamatovat na staré heslo všech papalášů: “Když žereš, tak nemlaskej!” Vůdcové jakoby cítili neodvratitelný konec a bezhlavě natřásají peří s krvavým zrakem upřeným na soupeře bez ohledu na přihlížející diváky. Když ne já, ani ty! Mozky zatemnělé pomstou produkují myšlenky hodné sádrových trpaslíků s napoleonským kloboukem. Kdo bude jednookým králem mezi slepci?

Zápach politických mrtvol je všudypřítomný. Najaté volební štáby kují pikle dnem i nocí. Podzimní volby jsou pro současnou garnituru “vládců nad dobrem všeho lidu” existenční. Žádný z nich nechce znovu padnout do žumpy obyčejného života tak, jak jej připravili svým poddaným. Lehce se navyká na mimořádné příjmy jedním tahem pera, jedním zvednutím pravice či levice, jedním “dobrým” slovem nebo jedním vstřícným gestem pro známého lobbistu. Vše neprokazatelné, samozřejmě, kapříci plují vodami české politické scény bez sítí písemných smluv a daňových dokladů. Na to jsou zde poplatníci, kteří jsou pod kuratelou přísných zákonů nuceni toto divadlo sponzorovat.

Je mi smutno, že musím psát tento článek. Zcela jistě budu obviněn ze závisti, neschopnosti a možnosti také vstoupit do kolotoče šedé zastupitelské ekonomiky. Pokud však upozorním v tramvaji na kapsáře okrádajícího cestující, udělám to proto, že mu závidím jeho lup nebo prostě proto, že jeho jednání není slučitelné se morálkou a zákony této země? (Jak dobře kdosi napsal v jedné diskusi zde na i-dnes). Čekal jsem na reakci Mirka Topolánka k jeho dovolenkové anabázi. Bohužel jsem nebyl nijak překvapen. Topolánek v porcelánu se jmenoval jeden můj předcházející článek. Dnes bych to jen mohl zopakovat.

Jistě. Je dost dobře možné, že Marek Dalík je vyjímečným podnikatelem, Topolánek vyjímečně spořivým občanem, Urban vyjímečným tvůrcem zákonů, Řebíček vyjímečným stavitelem a investorem, Roman náhodným procházejícím, Johanes vyhledávaným společníkem, Randák zapáleným fotografem a Dimun zveličená nicka. Také je dost dobře možné, že některá švýcarská konta prostě bobtnají tak nějak sama od sebe. Dokonce snad i Jiří Paroubek může pod vlivem endorfinů skákat deset metrů z místa a stále zamilovaná druhomanželka sama od sebe na to píše ódy z ranku červené knihovny. Snad i Lucie Talmanová vážně uvažuje o vyhození pár ušetřených statisíců za fotografie, které si může zdarma stáhnout na internetu. Z mého pohledu to však vypadá poněkud jinak.

Dvacet let se tady všichni snažíme něco vybudovat. Od cinkání klíčů na náměstích však dostáváme jednu ránu za druhou. Museli jsme zkousnout tlustou čáru za bolševickou minulostí, aby snad nějakému okresnímu tajemníkovi či placenému udavači nebyl zkřiven vlásek na hlavě a nechtěl bránit socialismus se zbraní v ruce jak jej učili ve VUMLu, museli jsme akceptovat novodobé inženýry sociálního smíru, aby snad nějaká práce se štítící pijavice nedostala menší dávku, která by nepokryla její měsíční náklady na chlast, cigára a kolečko u blikajícího automatu, musíme si nechat nadávat do rasistů, neboť nejsme ochotni akceptovat vybydlená zapáchající ghetta a jejich věčně přiopilé nájemníky, hlavně si však musíme dobře pamatovat, že jsme jen pouzí daňoví poplatníci.

A penízky se jen sypou. Vyvolení potřebují dokonalý servis. Náhrady na telefon, módní obleky, reprezentativní byty, cesty za poznáním, pohoštění kamarádů, benzín do auta, ochranku s blikajícími majáky, tramvaje zdarma a spousty dalších nesmyslných úlev, výhod a drobných přilepšení. Nic z toho jim však stále nestačí. Hlavní politický byznys se odehrává v přerozdělování veliké hromady našich peněz z daní a odvodů. Jak na malém českém rybníčku, tak na velkém v Bruselu i třeba ve Washingtonu. Zřejmě proto dnes tolik paniky s hospodářskou krizí, vždyť vysychá dokonalý penězovod do kapes “spasitelů obyčejných občanů.” Co s tím?

Koho volit, co dělat? Stále věřit ODS, která se proklamuje jako pravicová hráz proti komunismu a socialistickému parazitizmu, ale jaksi chybí opravdové skutky? Věřit Mirkovi Topolánkovi, když jeho snaha vysvětlit nevysvětlitelné končí náčrtkem spiknutí řízeného tajnými službami a opět těžce skrývanou nevrlostí na novináře? Nevolit? Volit Paroubka nebo Filipa, pro které je přerozdělování peněz a vytváření korupčního prostředí hlavním bodem programu?

Vyhlásit občanskou neposlušnost a vrátit společnost do doby přírodního výběru? Smířit se s daným stavem a tolerovat i skupiny nekritických farizejů a čekatelů na drobky z panského stolu? Ne. Alespoň o tom mluvit a psát. Snad i věřit. Snad příjde opravdová očistná krize. Krize pokryteckého pozlacování dávno chcíplé mršiny. Zřejmě tam spějeme a není vyhnutí. Vždyť feudalismus byl také romantický. Co na to pan kníže?

Zajímavé články si můžete přečíst i zde: www.pravyblog.blog.cz www.eportal.cz