Křišťálově čisté Česko?

 Tak nevím. Jestli se to zdá jenom mě, anebo tady máme ta kola kapitalismu a demokracie roztočená nějakým zvláštním způsobem. Proč opět pomalu zase musíme ohýbat hřbet a lepit cenzorskou pásku na ústa před skutky naprosto evidentními, před politickými charaktery bezpáteřními a před nástroji brutálně mocenskými? Zhoubná epidemie jakési všeobecné korektnosti, sociálního smíru a multikulturní snášenlivosti pomalu ubíjí težce “vyčekanou” a prostřednictvím amerického daňového poplatníka presidentem Reaganem nakoupenou svobodu po zadrátovaném komunistickém koncentráku.

Petr Urban

Prosím abych nebyl ocejchován jako věčně nespokojený blouznivec, který vlastně ani neví co chce. Bolševici všech zemí mě mohou se svojí ideologií pro závistivé parazity, silné jen ve stádu stejně postižených, políbit zadel a jsem neskonale šťastný alespoň za to málo, co se jim podařilo odebrat po stránce mocenské, když po stránce hospodářské to tak nějak úplně nebylo to pravé ořechové. Jenomže mám pocit, že jejich mozkový výplach se podepsal na dalším osudu naší země více, než jsme si během horkého listopadu 1989 dokázali vůbec představit.

Vzpomeňme si na ten “revoluční” rok. Ještě 18. listopadu si pomalu nikdo ani neodvážil připíchnout stužku s trikolórou a po pár dnech najednou sedí na Hradě “samozvanec a zaprodanec” Havel, dříve placený ideodiverzními centrálami ze západu, nyní jednomyslně zvolený poslanci Národní fronty s vedoucí úlohou KSČ, který si chodí pro cenné státnické rady ve smyslu “Nejsme jako oni!” za soudruhem Čalfou. Mám pocit, že továrišče z KGB muselo od smíchu bolet břicho ještě hodně dlouhou dobu.

Proč však dnes vrtám do dávno vyčpělého lejna? Neboť cítím, že jeho odér je tu stále s námi, pouze překrytý mediální maskou bezzubé fifleny, která nechce nebo neumí bolavé vředy ani popsat, natožpak vyléčit. Většina národa se totiž poklidně dala koupit za levné párky v Lídlu, výprodeje v Tescu, trapné telenovely, dovolenou v Itálii, hambaté obrázky v Blesku a možnost po pátém pivu otevřeně vykřikovat na celou hospodu jakej kokot je ten Klaus, Paroubek nebo kníže “Švajcemberk”.

Opravdu jsme tak hloupí? Opravdu se necháme jen tak opít rohlíkem? Opravdu nevidíme, co se vlastně kolem nás děje? Opravdu je naše generace natolik infikovaná “spravedlivým” řádem z dob komunismu, že nám zase stačí kus opečené flaksy s lahváčem, poplácat maminu po zadnici a spokojeně sledovat zprávy z domova, kde se nám politické figurky vysmívají do očí? Kurva, proč?

Standa Gross si staví vilu za pár melounů. Koupil byt na Floridě. Poctivě vydělal na akciovém obchodu. Řebíček prodal akcie své krachující firmy za čtvrt miliardy, neboť prý kupec tušil její brzký rozkvět, když pan ředitel bude najednou ministr dopravy. Paní Paroubková kritizuje politické kurtizány, které se prosouložili až do vysokých parlamentních funkcí, jelikož ona to přece nedělá, milujíce na svém muži jen mozek. Před pár lety v Číně asi jen s bývalým premiérem procvičovali místní dialekty.

Paní Topolánková nakupuje nemovitosti. Stejně tak učinila po rozvodu bývalá manželka obyčejného člověka Paroubka, a ejhle. Pozemky se zhodnotily o pět melounků. Podobně šikovná je jakási nepostradatelná úřednice z Karlových Varů a spousta dalších. V Praze si má jedna městská část postavit radnici za 1,4 miliardy korun, přičemž dle odborných posudků by k luxusnímu přežívání úředníků stačila budova za méně než pětinu peněz. Kdo bude platit tyto a podobné machinace? Mají nás za naprosté idioty, kteří neumí napočítat na prstech do deseti?

Mohl bych pokračovat do nekonečna. Byt za 5 miliónů za ušetřené poslanecké náhrady, statisíce v hotovosti, o kterých vysoce politicky postavený majitel neměl ani potuchy, že se nachází v jeho trezoru, jinde milióny v krabici od bot, kam prý tatínek odhazoval drobné, papírové sáčky od svačiny plné bankovek kolující od předsedy parlamentu bůhví kam, o stovky miliónů předražené zakázky placené, jak jinak, ze státního rozpočtu, jejichž cenu není schopen nikdo vysvětlit, kvanta vyplácených dotací na jakýkoliv nesmysl zaštítěný šikovným byrokratem s otevřenou kapsou a správným razítkem a tak pořád dokola. Komu z vás se z toho nezvedne žaludek?

Jistě. Dá se namítnout, že každý svého štěstí strůjcem a tak i autor tohoto článku může klidně jít do politiky či do státní správy, potlačit stud i svědomí a inkasovat úplatky, ždímat státní rozpočet či vymyslet nějakou hovadinu bohatě dotovanou z fondů Evropské unie. Může být dokonce natolik slizský, že ještě s plnou obálkou v náprsní kapse bude kázat o škodlivosti korupce, po hlasování o státní zakázce vysvětlí, že jiná firma dala natolik nízkou cenu až vzbudila podezření či pohádku o tom, jak musí býti podle smlouvy všechno utajeno. Jednoduše si tak trochu taky zakolaborovat s režimem a něco si líznout. Však pamatujete dobře, ne? Kdo nekrade, okrádá rodinu. Tak bylo, tak je a jak bude?

Vypadá to, že národní stigma bolševického způsobu života musí vyhnít až smrtí všech nakažených. Ať si to přiznáme nebo ne, většina populace má vypálená do mozku tak jednoduchá pravidla přežívání až z toho mrazí. Zdroje jsou a dluhy se neplatí! Jak prosté a jednoduché. Kolik lidí na to slyší, aniž by vůbec uvažovali nad tím, kde se vlastně ty peníze pořád mají brát. Daně, sociální pojištění, zdravotní pojištění, penzijní fondy, dotace, náhrady, odvody, granty, strukturální fondy – pro mlčící většinu jen jakási slova. Hledat jejich význam či se pídit po jejich pravém politickém použití, které určuje kvalitu našeho života? Ufff. Máňo, zapni bednu, bude Ordinace.

Vždyť všechno je tak křišťálově čisté, že čistější to ani býti nemůže. Vše dle zákona. Na jedné straně pár hlupáků dřených státním aparátem z kůže, na straně druhé novodobá věrchuška užívající si nekonečné výhody přisátí ke státnímu prsu, která si pochvaluje naši slabost a neschopnost jim za tyto zrůdnosti nakopat prdel. Už nás sice nemohou posílat do uranových dolů, ale páky mají jiné, velmi, velmi dobré.

Poslední parlamentní volby snad ukázaly světýlko na konci tunelu. Většina národa zvolila efektivnější cestu menšího přerozdělování, omezení státního aparátu a korupčního prostředí. Je pravda, že to musí dělat pomocí politických stran, které mají hodně másla na hlavě, ale ruku na srdce, asi to jinak nejde. Zárukou snad mohou býti přeci jen liberálněji smýšlející osobnosti ve špičkových funkcích, i když se některé zatím trápí jako pověstní sloni v procelánu. Nicméně, snaha vidět je. Díky Bohu alespoň za Vondrovo provětrání armády, Pospíšilovu snahu o odněmcování ministerstva, Johnovy zatím neumětelské tanečky kolem policejní byrokracie, Kalouskovy jasné teze, Schwarzenbergovy jemné bonmoty i Nečasův klid. Bude to konečně k něčemu?