Tak jsem se včera také konečně dočkal. Po vyčerpávajícím boji s daňovými zákony, zákeřnými novelami a jejich různými výklady různých poradců i úředníků, po mnoha dnech strávených nad stovkami papírků, lejster a ústřižků, po nekonečných diskusích s účetními odborníky, po bezesných nocích se sbalenými toaletními potřebami, po několikráte rozmyšlené cestě na úřad práce a porozumění a po obří dávce antidepresiv jsem třesoucí se rukou vyplnil, podepsal a z posledních sil odevzdal daňové přiznání.
Čekal jsem u vchodu finančního úřadu alespoň kordon pionýrů s písní na rtech, lidovou veselici, či sociálně vyloučené doživotní neplatiče s chlebem a solí, ale nic. Sterilně chladné prostředí podatelny s uchvácenou úřednicí, která moji celoroční snahu o budování sociálně spravedlivé vlasti a lepší život mazánků s kolibříky, ocenila neutrálním kukučem a pádnou ranou. Razítka, zatím tedy jenom. Vypadalo to však, že příště by klidně mohlo jít o důtky, karabáč nebo naolejovaný bič.
Mě to však nevadilo. Vím, že jako správný občan, vlastenec a volič, musím svému státu odevzdávat téměř všechno co vydělám s úsměvem a dobrým pocitem, že svými penězi pomohu mnoha správným věcem i potřebným lidem, kteří například nemohou chodit do práce proto, že musí podojit blikající automat, co Fero včera dobře nakrmil. Taky jsem si uvědomil, že kdyby nám financové měli zahrát fanfáru při každém placení daní, musel by každý z nás mít osobního trubače na 24 hodinovou směnu. Takže jsem oželel i veselici a zařadil se do fronty ostatních nešťastníků, kteří poctivě odepřeli svým rodinám rekreace, materiální zápaďácké pozlátko či lepší večeře a hrdě jsem uchopil obálku s penězi.
Když jsem bankovky sázel na desku pokladní přepážky, běžely mi hlavou krásné barevné obrazy. Viděl jsem páně Janouška jak si mojí tisícovkou připaluje vítězný doutník po férově vyhrané státní zakázce, Řebíčka, kterak kupuje nové kopačky, Grosse na večeři s manželkou, Paroubka obdivujícího nový psací stroj, Kalouska nad návrhem nového padáku, Béma na výletě do hor, Bártu zapojujícího nejmodernější hi-tech odposlouchávací zařízení, Dalíka s Topolánkem plavící se po rozbouřeném moři v náručí krásek inteligentních, Palase vítajícího pocestné ve skromném penziónu a mnoho dalších. Z nebes zněla píseň andělská a pan president kynul pravicí s chápajícím úsměvem.
Cestou domů jsem se stavil v místním supermarketu. Je to ještě jediné místo v obci, kde můžete vidět lidi. Náměstí a přilehlé ulice jsou vesměs jako po vymření. Sem tam narazíte na krabice vitenamských obchodníků roztažené do půli chodníku, ale poklady v nich zkoumá jen občasný kolemjdoucí. Přitom celý jejich obsah je AKCE a SŮPER CENA! Možná moji spoluobčané jsou na tom stejně jako já dnes. Zbylo mi v peněžence na pár rohlíků a gothaj. Stojíme s podobnými nákupy u pokladny číslo 1. Vedle je větší frmol. Čtyři přeplněné košíky nemůže pás ani pobrat. To si vyšli na nákup šťastnější obyvatelé městečka. Prababička, babička, matka a asi deset dětí běhajících okolo. Venku v žigulíku pokuřují dva čekající chlápci opásaní zlatými řetězi. Jo, jejich děti jsou naše budoucnost a jistě nám to díky moudré sociální politice našeho eurostátu jednou v plné míře vrátí.
Také platíte daně s kyselým úsměvem a podobnými pocity? Není už čas na vyhlášení občanské daňové neposlušnosti a dokud naše zpanštělá, zkorumpovaná a zákonem nepostižitelná vrchnost konečně nenastaví jasná pravidla, nesníží neskutečně přebujelé a zbytečné státní výdaje a daně na snesitelnou výši, nebylo by lepší neplatit nic? Pozavírali by nás všechny do kriminálů nebo by se našel osvícený ministr financí, který by přiznal obrovské státní plýtvání, ministerstvům snížil rozpočty o nesmysly i korupční nadhodnotu a stát by tak mohl přestat vyloženě okrádat produktivní obyvatelstvo, kterému by tak vrátil chuť do práce i do života a zbavil jej všeobecné, s prominutím, totální nasranosti?
