Kdy najdeme odvahu vyznamenat bratry Mašínovy ?

 Opět se blíží 28. říjen, den, kdy president republiky vyznamenává na Pražském hradě ty nejlepší z elity národa. Chrabré válečné veterány, světověuznávané sportovce, vyjímečné umělce, vědce, novináře a sem tam i bývalé disidenty a bojovníky proti komunistické diktatuře. Bylo jich po sametovém překvapení již mnoho. Stále se však nedostalo na bratry Mašínovy. Proč? Vždyť i soudruh spisovatel Jan Drda napsal, že z hlediska vyššího principu mravního – zločin na tyranu není zločinem. A vůbec, dopustili se Mašínové zločinu, nebo činu hodného spíše obdivu?

V našich hlavách stále totiž bují nádor komunismu. Naše mysl se nedokáže vyrovnat s celoživotním vymýváním mozků bolševickou propagandou. Od mateřské školy jsme byli naučeni přísahat na čistotu a neposkvrněnost socialistického společenského řádu pod vedením demagogicky zidealizovaných ikon vůdců světového proletariátu. Povinně jsme s rudými šátečky kolem krku vzývali masové vrahy a tyrany svého lidu Leninem počínaje a Gottwaldem konče. Všechny učebnice, nástěnky a projevy tvořily z těchto kreatur rudé božstvo, jejichž reinkarnací měli být právě vládnoucí partajní bossové.

Nikdy jsme se z oficiálních zdrojů nedozvěděli byť jen o jediném komunistovi, který by byl špatný. Organizovaný teror let padesátých, justiční vraždy, Stalinovo běsnění v SSSR a další “třísky kácejícího se lesa” při přechodu od “nenáviděného” kapitalismu, byly taktně zamlčovány a každý jedinec, který našel v sobě sílu veřejně nesouhlasit byl okamžitě označen za vlastizrádce, stejně jako Mašínové.

Zhruba s příchodem puberty, přibývajícím rozumem a všeobecným rozhledem se věci začaly jevit v poněkud jiném světle. Začali jsme více vnímat rozdíly mezi komentáři soudružek učitelek a domácího povídání s rodiči. Na rozhlasovém přijímači se poštěstilo naladit šumící Rádio Svobodná Evropa nebo Hlas Ameriky, ve skříni se objevily ve škole nepoznané tiskoviny zapovězených autorů. Trojcípá ozdoba krku v barvě dělnické krve skončila na dně odpadkového koše.

S příchodem dospělosti měl pak každý z nás možnost volby. Bezcharakterní stvůry bažící po moci, intelekuálně nemajetní zastánci vítězství světového proletariátu, ale i mnoho obyčejných připosraných kariéristů hřálo na prsou knížečku s pěticípou hvězdou. Největší část populace si vybrala cestu tiše remcajícího šedivého davu a pouze malé skupinky odvážných dokázaly zvednout hlavu a nerýt držkou v zemi. Hoden obdivu je každý, kdo dokázal v době totalitní bolševické tyranie veřejně vystoupit na obranu demokratického zřízení. Hodni obdivu jsou lidé z Charty 77, pokud tam nebyli zrovna nastrčenými figurkami STB, hodni obdivu jsou lidé mávající národní vlajkou před sovětskými tankisty v roce 1968, hodno obdivu je více jak čtvrt miliónu politických vězňů z komunistických lágrů, hodno obdivu je 247 mužů (a Milada Horáková) zavražděných bolševickoproletářkou justicí, hoden obdivu je každý, kdo pochopil, že marxleninské učení je jen výtahem k moci pro bezpáteřní závistivou lůzu.

Moje generace si na vlastní kůži prožila maximálně kropení “živou” vodou na Václaváku, speciální autobusové spoje Praha-nevímkam, útěky před rozběsněnými obušky zelenáčů v bílých přilbách, či předvolání pro výtržnost na Národní výbor. Legranda vyhasínajícího bolševického království 80. let však měla daleko k opravdovému boji o přežití těsně po únorovém puči roku 1948.

Nová vládnoucí garnitura podporovaná a zorganizovaná dle sovětského Stalinova vzoru dobře věděla, že nejdříve je nutno umlčet nesouhlasící elitu národa, která jim “nežrala” jejich žvásty o světovém komunistickém ráji na zemi. Rudí uzurpátoři dobře tušili, jak křehká je jejich moc, postavená na hliněných nohách nerealistické propagandy a neuskutečnitelných slibů. Proto oblékli do talárů soustružníky, zedníky i dojičky krav, aby s jejich pomocí zbavili svoji socialistickou slepici, snášející jim zlatá vajíčka, obtížných škůdců, nenechávajících její peříčka bělostně neposkvrněná.

Obzvláště takových, kteří měli charizma opravdových osobností. Podařil se jim husarský kousek s Janem Masarykem ve vládě, který však již 10. března 1948 skončil smrtelným pádem z okna jeho bytu. Podobně vyvraždit všechny hrdé oponenty rudého teroru si však soudruzi přeci jen nedovolili, i když snaha byla veliká. Všudypřítomný psychologický tlak STB, veřejné soudní procesy s “vlastizrádci, reakcionáři a americkými špióny”, udavačství, krádeže majetku a podobné praktiky Gottwadolvých pohunků zastrašily mnoho lidí, ne však ty, jejichž čest a hrdost jim nedovolila ohnout hřbet. Nemohla tedy zlomit ani Ctirada a Josefa, syny generála Josefa Mašína.

Generál Mašín, legionář, člověk, který byl v roce 1939 obžalován pro vzpouru, když se odmítl podřídit rozkazu nebránit se fašistickým okupantů, člen skupiny Tři králové, která prováděla za 2. světové války špionáž pro Londýn, nakonec za tuto svoji odbojovou činnost popraven. Jeho manželka vězněna fašisty i komunisty, aby poté také v jejich lágru zemřela. Tito dva lidé nemohli splodit nestvůry, kterak se nám bratry Mašínovy snažila rudá propaganda vykreslit.

Oba dva byli ještě v roce 1945 vyznamenáni presidentem Benešem medailí “Za chrabrost a osobní statečnost v době války”. Po bolševickém puči však nastala zcela jiná doba. Stejně jako mnoho dalších opravdových hrdinů, kteří se nesklonili, byli pozavíráni a povražděni rodinní přátelé, včetně Milady Horákové, která sdílela za války fašistickou celu s jejich maminkou. Jejich otec se najednou změnil z hrdiny na obyčejného statkáře, typického to představitele vykořisťovatelské třídy. Mocí opojení komunističí vladaři ozbrojili kdejakého Lidového milicionáře a vyhlásili otevřený třídní boj na život a na smrt. Jak měli tedy bratři reagovat ?

Jistě, mohli sklonit hlavu, nevidět, neslyšet, nemluvit. V žilách jim však kolovala krev hrdiny, který jim v posledním dopise na rozloučenou vzkázal, že chránit svobodu vlasti a národa je povinností každého uvědomělého Čecha, který nechce býti porobeným otrokem. Začali tedy menšími záškodnickými akcemi, které měli nahlodat neopodstatněné sebevědomí nových mocipánů. Byli to bolševici, kdo vyhlásil boj vlastnímu národu, byli to bolševici, kdo začali terorizovat a vraždit vlastní obyvatelstvo. Měli jen nečině přihlížet ?

Tělem i duší byli elitní vojáci. Jejich akce tedy nemohla být už jen selankou s rozbitou nástěnkou. Věděli, že tyranovi je třeba ukázat vzdor. Také proto, aby ostatním lidem, propadajícím malomyslnosti, dodali odvahy k otevřenějšímu odporu. Komunističtí generálové chrastili zbraněmi, vychovávali uvědomělé žoldáky na rozhodující bitvu s kapitalistickou hydrou. Vše nasvědčovalo, že se blíží rozhodující 3. světová válka. Mašínové tedy pojali úmysl emigrovat a za každou cenu se stát příslušníky armády na opačné straně ostnatého drátu a tím tak pomoci osvobodit svoji vlast od nenáviděných komunistických vrahů.

Věděli, že cesta na západ nebude snadná. Jejich vojenská mysl jim napovídala, že proti ozbrojeným pohraničníkům, jištěných ostnatým drátem s elektřinou, speciálně vycvičenými psy a lehkou i těžší bojovou technikou, bude třeba jít nejenom s holýma rukama. Zde začíná pasáž jejich života, kterou zmanipulovaná socialistická televize uvedla v 8. díle seriálu 30 případů majora Zemana s názvem Strach. Myslím, že právě tato fabulace zasela do našich hlav semínko pochybnosti, ať si to chceme přiznat nebo ne. Celá odbojová skupina zde byla vyobrazena jako parta psychopatických krvežíznivých vrahů, neštítících se loupit a ubíjet bezbranné soudruhy příslušníky SNB. Přesně v tomto duchu pak argumentují současní levicoví poblouzněnci, kterým by vyznamenání bratrů Mašínů a Milana Paumera zasadilo ránu do jejich “exkrementně” vlevo bijícího srdce.

Skupina se pokoušela tedy dostat ke zbraním, které měly sloužit k jejich ochraně při přechodu státních hranic. Musela. Všichni její členové věděli, že při jakémkoliv selhání budou bezmilosti zastřeleni na místě nebo odvlečeni a popraveni v bolševickém gulagu. Bohužel akce na získání zbraní několikrát selhala, nejdříve si z muzea v Poděbradech odnesli jen nefunkční repliky, aby poté byli nuceni zastřelit v Chlumci nad Cidlinou esenbáka probouzejícího se po omračovací ráně do hlavy a sahajícího po služební pistoli, kde tedy odjeli s nepořízenou, až po událost v Čelákovicích, která byla právě v pokroucené podobě presentována v totalitním seriálu. Zde opravdu podřezali nožem mladého soudruha SNB, avšak pokud nechtěli, aby po nich hned druhý den pátrala komanda STB, nemohli jinak. Bolševici vyhlásili válku a každý na jejich straně, a navíc v uniformě, byl nepřítel, jsou volně parafrázovaná slova Ctirada Mašína.

Jejich první pokus o útěk na západ skončil dříve než začal. Skupina byla udavačem prozrazena a jen díky souhře šťastných náhod a neschopnosti vyšetřovatelů se v Jáchymovském lágru ocitnul pouze Ctirad. Zbytek skupiny se mezitím snažil připravit nový přechod hranic a také se pokoušeli o osvobození vězněného C. Mašína. Václav Švéda s Josefem Mašínem se přihlásili v Jáchymově jako dobrovolníci. Bylo však třeba vyřešit otázku následného transportu do bezpečí a s tím i otázku finančích prostředků na úplatky dalším osobám.

Došlo tedy k akci u obce Žleby, kde zajali čtyřčlennou posádku automobilu vezoucího výplaty do podniku Kovolis. Vše probíhalo dle plánu, až do chvíle, kdy jeden z členů osádky vytáhl schovanou pistoli a chtěl zastřelit Josefa. Proti dobře cvičenému vojákovi však lidový milicionář neměl šanci. Byl přemožen a nakonec zastřelen vlastní zbraní.

Po příchodu Ctirada z lágru nakonec došlo k naplnění jejich snu. Za velmi dramatických okolností se bratři spolu s Milanem Paumerem doslova prostříleli do Západního Berlína. Na cestě zůstali zajati a později popraveni jejich dva souputníci z odbojové skupiny - Václav Švéda a Zbyněk Janata. Také na straně komunistických strážců pořádku byli tři oběti v podobě východoněmeckých policajtů.

Šest mrtvých při cestě za svobodou. Šest mrtvých, které dodnes díky majoru Zemanovi a dokonalé bolševické propagandistické strategii rozděluje národ. Šest mrtvých ozbrojených strážců zvrácené mocichtivé ideologie. Na protilehlé misce vah potom milióny mrtvých, týraných, deportovaných a psychicky zlomených lidí ve jménu světové komunistické říše. Kde je vyšší princip mravní ?

Až jednou budou bratři Mašínové spolu s Milanem Paumerem sedět ve Vladislavském sále a přebírat vyznamenání od presidenta České republiky, bude konečně jejich boj dokončen. Tehdy teprve bude jasné, že i ty komunistické nádory v našich mozcích byly zničeny a jsme schopni se podívat pravdě do očí a hrdě zvednout hlavy. Doufejme také, že se tomu nebudou z parlamentních lavic usmívat agenti STB a sadističtí bolševičtí bachaři.