Jak vládnout (s)prostému lidu ...

  Společnost je rozdělená politikou. Standartní stranické natřásání peří před zástupy voličů se s příchodem Jiřího Paroubka změnilo v pernamentní nenávistnou kampaň, která se nepozastaví ani před jasnými podpásovými údery, sprostými urážkami a totální, až totalitní, lživou demagogií.

Qui bono? Určitě ne těm, kteří jsou pouhými vykonavateli volebního aktu aniž by se nějak podíleli na tvorbě moci. Politika se stále více stává pouhou reklamně marketingovou kampaní, která má za úkol prosadit pár vyvolených k rozhodovacím pravomocem o čím dál větších balících peněz z daní těch, kteří ještě nemají tak silnou hroší kůži, aby si na úřadech vyřvali všechny možné sociální dávky a zvedli se z otomanů či náleven jen v den jejich výplaty.

Bohužel tato sorta lidí se vykrystalizovala jako nejsnadnější cíl volebních estrád. Druhou skupinou, která ji velmi dobře doplňuje, je pak věčně remcající závistivý dav nespokojených nosičů mdlé inteligence, jejichž obzor končí na palcových titulcích bulváru a koze v sousedově chlívku. Už “géniové” proletářské revoluce dobře věděli, že toto jsou ti praví užiteční idioti, kteří je mohou při správném vedení vynést až do polstrovaných křesel vládních paláců.

Proto jsem na začátku zmínil Jiřího Paroubka. Jeho marketingovou značkou by totiž mohla být právě útočná hra na nejnižší pudy, hospodské blábolení oplilých povalečů a sliby “nezasazené do reálného rámce”. On započal, zcela bez jakýchkoliv morálních zábran, ono divadelní představení, které nyní graduje každým dnem. Ve velkém přivedl k urnám výše uvedené skupiny lidí a podřídil jim svůj slovník i činy. Pryč jsou doby sofistikovaných bonmotů Miloše Zemana, daleko za obzorem kultivovaná opoziční rétorika Westminsterského paláce, kde sice také občas padají silnější slova, ale vždy ve smyslu fair play a obyčejné lidské cti.

Modlou Paroubkova vedení ČSSD se stala koryta pro přátele a přítelkyně. Strana abslolutně postrádá jiný jednotící prvek a jiné myšlenkové produkty. Naprosto chybí byť jen náznak vlastního politického programu, koncepční práce či záblesky invence při řešení společenských problémů. Paroubek a jeho volební štáb naprosto rezignoval na nějaké složité přemýšlení, inteligenci i paměť voličů, rezignoval na jakoukoliv nepopulární politickou práci, byť by byla sebepotřebnější. Na štít své partaje namalovali jen krátká, úderná, demagogická a hlavně jednoduchá hesla, která dokáže deklamovat po častém opakování i cvičená opice.

Největším šlágrem socialistické hitparády se tak stalo heslo: ZADARMO! Zdravotnictví, školství, autobusy pro studentny, pastelky, cokoliv, co dokáže guru sociálního státu se svým týmem poradců vymyslet a slíbit. Prostý volič nečte dlouhé a složité programy, nepřemýšlí o budoucnosti našich dětí, nezajímá jej výše státního dluhu, nesleduje makroekonomická čísla, nezná Hayeka, neví co je to MMF. Jeho senzory však velmi dobře reagují na toto magické zaklínadlo. Z a d a r m o ! Věděla to firma, která produkovala populární reklamní spot s Přemkem Podlahou, ví to PR agentura Lidového domu.

Ovšem stejně jako vám nikde na světě nedají zadarmo ani tu sekačku, jízdní kolo či snad bazén, tak není zadarmo nic, co slíbí Paroubek, Ráth nebo Škromach. Firma vhodnou kombinací plíživě povýšených cen a rozložením slev na “kole štěstí” stále dobře profituje na zdánlivě výhodné koupi, stejně jako vládní klika, v podání jmenovaných ekonomických “obroditelů”, dobře profituje na neprůhledném a úmyslně složitě vyvinutém daňovém systému.

Jednoduše řečeno - cílem socanů, ve spolupráci s komunisty, je vytvořit obrovskou hromadu peněz určených k přerozdělení a na druhé straně chudé, pernamentně nespokojené závistivé stádo, které bude závislé na milodarech rudooranžových papalášů. Takový malý komunismus v praxi, prostě, no. Přeci jen soudruh ministr ví nejlépe, kolik potřebuje obyčejný soudruh tam dole. Kolik mu stačí k tomu, aby měl pocit, že něco dostává zadarmo, ale nepochopil, že si to vlastně platí sám.

Soudruzi přátelé tedy potřebují býti u lizu. Jejich nervozita stoupá každým dnem bez možnosti ovládat veřejný penězovod. V tomto období, ačkoliv to tak nevypadá, jsou velmi zranitelní. Partajní figurky, které většinou proběhly již několika jinými politickými stranami, kde je buď vyhodili pro neschopnost, nebo tam nedosáhly na kýžený post, popřípadě pomohly bývalému uskupení do kytek, jsou netrpělivé. Do ČSSD vstoupily ne z nějakých bláhových ideových důvodů, či snad proto, aby mohly pomáhat potřebným. Těmi jsou ony samy. Figurky toužící po moci, figurky toužící rozdělovat státní peníze tak, aby, když už si berou, z nich něco málo zbylo i na “obyčejný lidi”, jak pravil prototyp popsaných vlastností senátor Dryml.

Tito “Drymlové” pak bytostně nenávidí nositele vlastního názoru a zastánce osobních svobod. Vůbec se jim nehodí do krámu osobnosti, které by chtěly býti nezavislými a nečekají na oranžovou trafiku, či rudý sociální úplatek. Vůbec se jim nelíbí novináři, kteří umějí spočítat nepoměr jejich legálních příjmů a horentních osobních výdajů. Do uranových dolů by zřejmě nejraději poslali zastánce malých, chraňstalin, snad rovných daní. Na nástěnku hanby by vyvěšovali propagátory minimalizace státních zásahů do života občanů. Z povrchu zemského by rádi odstranili všechny, kdo by jim chtěl zabránit v jejich nejoblíbenější hře na malou domů ze státní pokladny.

Jistě lze namítnout, že žádná strana nemá čisté ruce. Je smutnou pravdou, že korupční peníze vládnou světu politiky. Důležité však je umět posoudit, kdo má v programu jejich generování a kdo se alespoň snaží o opak. Nechat se opít jednoduchými hesly pro prosťáčky je ostudné. Proto se zřejmě také většina voličů spojené levice za svůj lístek v urně podvědomě stydí. Nejsou schopni otevřeně vystoupit a silou rozumných argumentů podpořit svoji volbu. Ventilem jejich frustrací se dnes tedy stává anonymita internetových diskusí, kde slepě ony bolševické mantry papouškují po svém vůdci. Ví už někdo, komu dnes připadne "Řáth jedovaté sliny"?

Výběr nejzajímavějších článků na: http://pravyblog.blog.cz/