Podnikatelský stav schytává jednu podpásovou ránu za druhou. Nejenom od zaprutilých bolševiků, kteří jej nenávidí jako třídního nepřítele, ale bohužel i od současných “demokratických” uzurpátorů moci, jenž se navenek tváří jako zastánci volného trhu, spravedlivé ekonomické soutěže a podporovatelé tvůrců produktivních hodnot, nicméně jejich hlavní zábavou je šmátrání v peneženkách daňových poplatníků a sociáldemokratické přerozdělování s odkloněnou malou domů.
Nevím kolik vážených čtenářů tohoto textu má vlastní zkušenost s podnikáním v ČR a pokud, kolik jich vydrželo od sametové frašky až do dnešních dnů. Myslím, že pokud odečteme účelově založené živnosti kvůli práci v systému pana Švarce, nebude číslo příliš velké. O dnešní motivaci a ochotě riskovat vytvoření vlastní soukromé firmy nejlépe hovoří průzkum mezi současnými středoškoláky, jejichž snem již zdaleka není vybudovat svůj podnik a stát se nezávislým vlastním pánem, ale šikovně se zašít do státních služeb. V absolutně drtivé většině.O stavu společnosti to vypovídá hodně a o budoucnosti ještě více. Kdo potáhne “káru” za pár let? Z čeho bude společnost žít?
Když jsem výsledky tohoto průzkumu četl, pochopil jsem, že pojem kapitalismus se opět v naší domovině stal sprostým slovem a pojem podnikatel je zřejmě již jen mediálním synonymem pro tuneláře, korupční zloděje a podvodníky. Společnost místo toho, aby si produktivní tvůrce reálných hodnot hýčkala, vyčlenila jim místo na periferii, v jedné tlupě s vykrádači státních krmelců, asijských šedých ekonomů bez účetnictví a daní či kriminálních živlů, jejichž jedinou kvalifikací je umění někoho přechytračit milimetrovými písmeny na smlouvě.
Díky tomu, že se o podnikání v tomto pejorativním smyslu mluví v televizích a píše v novinách, neboť se dozvídáme, že “podnikatel” zpronevěřil peníze z dotací, nikoliv zloděj, vietnamský “podnikatel” prodává ve večerce svým pěti zákazníkům denně prošlé potraviny, nikoliv provozovatel pračky peněz, či “podnikatel” obral stařenku o dům při vymáhání dluhu, nikoliv podvodník, zapomíná i mnoho jinak soudných lidí na to, že bez opravdových podnikatelů, kteří každý den riskují vše co mají, by státní rozpočet neměl na příjmové stránce skoro nic, neboť bilance odvodů a dotací pro státní podniky, či s částečnou majetkovou účastí státu, je zhruba pouhých plus 10 miliard.
Všechny ostatní peníze na svoji činnost musí stát vybrat od občanů. Státní zaměstnanci nepřinesou do společného měšce nic, jejich daně a odvody jsou jen poněkolikáté zdaněné peníze někoho jiného. Totéž platí o penězích důchodců, nemocných a nezaměstnaných na sociálních dávkách. Zbývají tedy zaměstnanci v soukromém sektoru a jejich zaměstnavatelé, popřípadě samostatní živnostníci. Při vší úctě k práci zaměstnanců, nejdůležitější v tomto koloběhu je však zadavatel práce, který se musí postarat o zakázky, tržby a zisk. Bez něj by nebyla mzda, nebyly odvody do státního rozpočtu. Proč je tedy v současném eurosocialismu poctivý živnostník a majitel firmy lovnou zvěří? A proč se mainstreamovým médiím podařilo tento jev přenést jako standard do myšlení zbytku populace?
Je to úpně stejné jako by v rodině otci živiteli denodenně vybrali peněženku a ještě mu spílali, že je okrádá. Absurdní? Nikoliv v eurosocialismu dnešních dní. Samostatní nezávislí jedinci nejsou vládnoucí vrchností žádáni. Jsou dobří na podojení, vysátí parazity, ale nikoliv jako hybatelé společenského dění či myšlení. Proto je třeba propagandou nastolit stav, kdy se tito lidé raději stáhnou, jsou rádi, že je nějaký úředník i s celou firmou nepošle do kriminálu či rovnou do kytek, na veřejnosti se raději neangažují, platí a mlčí. Stávkovat nemohou, neplatit nemohou, jít si zakřičet na Václavák sice možná mohou, ale nemají na to tu správnou odborářskou povahu.
O čem je tedy současné podnikání? To poctivé o stresu, nekonečných nervech, boji o každou korunu, vstřebávání stále nových a nových nesmyslných zákonů, nařízení či vyhlášek, o střetech s byrokratickou hydrou, o špatné až nulové vymahatelnosti práva, o riskování všeho za mizivou šanci na poklidné, solidní, spokojené živobytí, bez každodenního strachu o zdraví, rodinu i celý majetek.
Kdo to nezkusil, asi nepochopí. Právě proto, že většinová představa o soukromém podnikání je spojena s něčím, co já nazývám podnikáním po eurosocialisticku. Zloději a podvodníci napojení na politickou mafii s přístupem ke státnímu penězovodu to mají totiž jinak. Jejich “byznys” spočívá v odklánění miliónů až miliard, ukradených těm poctivým plátcům daní, do soukromých kapes pomocí předražených státních zakázek, zbytečných PR akcí státních podniků, čerpání dotací, grantů či investičních pobídek. Mocenská klika si k tomu vytvořila spoustu “zákonných” nástrojů a ždímání produktivních občanů tak přivedli téměř k dokonalosti. Proto se čísla ve státním rozpočtu tak rychle zvětšují, proto se za pár let státní rozpočet zdvojnásobil, proto soudruhu Kalouskovi nějak “nejde” sestavit vyrovnaný rozpočet.
Systém dotací, grantů, pobídek či státních zakázek s korupční nadhodnotou je totiž pro zasvěcené nekonečný mejdan, který si jistě budou užívat až do posledního okamžiku před velkým krachem. Kufry a krabice bankovek létají sem tam, bez minimálního vkladu vlastní invence, kreativity, poctivé práce či snad nějakého rizika si “eurosocialisticky podnikají” pánové nahoře jako na “Klondajku” při otevření zlaté žíly. Zlato ovšem musí před tím ukradnout pomocí nastaveného daňového systému těm, které se paradoxně snaží vyhubit.
Pro mě je zásadním ukazatelem socialistického řízení společnosti míra přerozdělování. Dnes se nám přerozděluje něco kolem 75% výdělku. Ano, dopočítejte si všechno co státu musíte platit. Je to příšerné číslo. K utopickému komunismu nám tedy chybí jen nějakých 25%. Kolik času nám ještě zbývá, než nám nějaký vládní úředník bude nařizovat, jaký máme, dle normovaných tabulek potřeb, nárok na příděl ovesných vloček a mléka? Kolik času ještě dáme socialistickým inženýrům moci, aby nás vysávali do bezvědomí? Nebo celá tato fraška skončí až s nástupem nového vůdce jako v Německu mezi světovými válkami?
Diskuse bez registrace a mnoho dalších článků: ZDE.
