Jak se daří podnikání v Česku ?

 Po sametové výměně komunistických stráží se s oblibou tvrdívalo, že milióny leží na ulici, jen se pro ně ohnout. Spousta naivků s cinkajícími klíčemi v rukou se domnívala, že nastává čas rovných příležitostí s důrazem na osobní kvality jedince a konec marxleninského utopistického rovnostářství. Tisíce nadšenců opustilo šedivou jistotu zaměstnání a vkročilo na tenký led soukromého podnikání.

 Do nerovnocenného boje se státním aparátem, asijskými neplatiči cla, daní a ostatních odvodů, privatizačními partami nomenklaturních kádrů KSČ, nadnárodními molochy s daňovými prázdninami a investičními pobídkami i s nepřízní osudu, se pustily statisíce soběodpovědných mravenců, kteří si chtěli splnit sen podobný lovci krevet a majitele akcií “velkoobchodu se zeleninou Apple” z filmu Forrest Gump.

Status quo v naší vlasti však nepřeje podobným naivům. Z levé strany jsou odstřelováni palbou demagogických frází o zlodějích a vykořisťovatelích, ze středu většinou jen trčí natažená ruka na úplatek, či přilepšení za konzultaci a z prava jen sliby, jaké to bude, až bude lepší rozložení sil v parlamentu. Tito všichni dohromady pak nejraději sypou z měšce plného vybraných daní, poplatků, pokut a penálí do žlábku velkým globálním hráčům, kteří tady na pár let zaparkují, aby po nějakém čase odešli na dále východ, kde je čekají výnosnější hody.

Jistě, že je dobré postavit u nás pár montoven a supermarketů. Ekonomika tím dostane impuls, zvedne se spotřeba, statistická čísla mají líbivé hodnoty. Zaklínadlo jménem HDP roste. Ptám se však spolu s Ottou Černým: “Co na to občan?” Jaké výhody to přináší obyčejnému daňovému poplatníkovi ? Je korektní velké nadnárodní firmě posílat peníze a domácím malým živnostníkům jen kontroly z finančních úřadů, aby na ty tzv. investiční pobídky bylo ? Je korektní, aby v tržním prostředí měli dva stejné subjekty tak neadekvátně rozdílné podmínky ? Je korektní opěvovat úspěch asijských trhovců, když veškeré jejich obchodování propíhá bez papíru, na dřevo, tedy bez placení daní ? Je korektní jednoho ždímat a druhého nechat být protože: “Nérosumim čésky!”?

Ano, úspěch vietnamské a ostatní asijské komunity z tržnic hodně lidem vyráží dech. Již dnes v centrech měst zaplnili většinu krámků, které zkrachovaly malým českým obchodníkům. Tento úspěch je však postaven na tom, že první “pochopili” jak svobodně podnikat. Tedy s co nejmenší účastí státu. Žádné dodržování daňových a celních předpisů, žádné zákoníky práce, žádné účtenky, reklamační listy, žádné dodržování podnikatelské cti. Zkopírovat a za levný peníz vyrobit, za imaginárně levný peníz prodat co nejvíce adidasek se čtyřmi pruhy, elektroniky Soony, kabelek z krokodýlí koženky, či jemného pradélka Armaniy.

Pro tyhle lidi je naše republika zemí neomezených možností. Odpovědní úředníci byli až poslední dobou, na brutální nátlak velkých světových výrobců, dokopáni k alespoň nějaké činnosti, která většinou představuje pár zabavených pytlů zboží v příhraniční tržnici. Podstata problému, spočívající v nechuti úřednického aparátu zabývat se účetnictvím, atestací výrobků, pracovními smlouvami a dalšími, zákonem předepsanými pravidly pro podnikání u asijských obchodníků, neboť se to u stánků jednak špatně kontroluje (moc zima nebo moc teplo, nepohodlí), v prodejnách oblíbená finta s jazykovou nedostatečností, ve velkých skladech zase není možné dohledat odpovědného majitele (brácha není, možná bude, já nérozumim), a podobně, znamená, že kontroly se dělají tam, kde se něco jistě najde, v klidu u kafíčka a v pohodlí, při společenské konverzaci v rodném jazyce.

Já jsem však dalek toho, abych asiaty odsuzoval. Využili děr v zákonech, lenosti státu, naivity nakupujících. Prostě se chovají tržně a vyplácí se jim to. Svým způsobem jim dokonce fandím, neboť takto jednoduše by se podnikalo nám všem, pokud bychom nebyli sešněrováni tisíci zbytečných zákonů a vyhlášek živících státní aparát. Takto by se rozvíjely firmy nedušené platbami nekřesťanských daní , odvodů a různých dalších poplatků. Jak jednoduché, což?

Náš stát prostě nedal do vínku rovné podmínky všem. Pomineme-li absurdní stav u trhovců jiných národností, můžeme přejít k opačnému pólu. Nadnárodní montovny a obchodní centra. V zájmu jakéhosi sociálního smíru se u nás tímto způsobem vytvářejí pracovní příležitosti. Milióny i miliardy korun se přelévají ze státního rozpočtu na konta “budovatelů globálního trhu”. Tam 120 000,- Kč dotace na jedno pracovní místo, onde pár miliónků na stavbu haly, pohoda. Za státní peníze se postaví, po dobu daňových prázdnin se zaměstná pár českých zoufalců, kteří se nakonec doplní Ukrajinci, Poláky, Slováky a ja nevím kým ještě, protože naši dlouhodobě nezaměstnaní pobírači dávek tohle přece dělat nebudou a je to. Když skončí období neplacení daní, posílí koruna, dojdou cizozemci ochotní pracovat za třetinu platu v mateřském závodě, volá Čína ! Pohádky je konec.

Kapitolou samou o sobě je pak neskutečné množství novodobých chrámů spotřeby na okraji každého okresního města. Nevím, jestli již brzo nebude potřeba dovážet také nějaké globální zákazníky. Nechápu logiku komunálních politiků, kteří povolují tyto stavby a vysokých politiků, kteří rozhodují o jejich finančích podporách. Vždyť už dnes mnoho pokladních mluví s karlovarským přízvukem a mnoho skladníků jen s obtížemi čte české názvy výrobků. O zaměstnanosti to asi už nebude. Je to o úplatcích nebo o dělbě zisku za prodej pozemků – viz. kauza Třebíč ? Možná by tedy nebylo špatné dotace rozdělit přímo mezi lidi. Dotovaný nadnárodní profesionální zákazník, dostane 200 papírků a ty musí utratit. To by se možná líbilo i nezaměstnatelným nezaměstnaným. Třeba se toho nějaký levicový Hujer chytí.

Zbývá ten nejposlednější z posledních, živnostník český. Bez dotací, s haldami účetních knih, s úředníky státního aparátu v zádech, s červeně zakroužkovaným téměř každým dnem v měsíci, kdy musí něco státu platit. S hromádkou pruhovaných dopisů. S vysokým tlakem, antidepresivy v kapse, tikem v oku a křečovitým úsměvem. S autem na leasing, hypotékou na dům a úvěrem na úvěr. V bezesných nocích počítající nezaplacené faktury, výplaty zaměstnancům, nájmy nebytových prostor, provozní režii a cestovní náklady. Zajímá vůbec někoho ? Pro stát je dojnou krávou, pro závistivce zloděj a podvodník, pro zaměstnance vykořisťovatel, pro většinu neschopný břídil, pro stejně postižené kolegy už jen cvok, který má rád jedinou výhodu podnikání v Česku, což je jakási iluze nezávislosti.

Jistě, možná přeháním. Jsou stovky šikovných lidí, kteří navzdory státu úspěšně podnikají a nezahráli si nikdy uplácenou na státní zakázku, škemranou o grant EU, či podobné, dnes celkem běžné hry. Firma prosperuje, majitelé spokojeně kouří doutníky na golfu a užívají si náhradní volno za probdělé týdny a měsíce při jejím rozjezdu. Telefonem, mailem nebo pracovním obědem řídí nejzásadnější záležitosti jejího chodu. Oddaní, bohatě placení, manažeři zajistí vše ostatní. Tak to má být. Kolika šťastlivcům se to povedlo ?

Ačkoliv vím, že zcela jistě budu označen za neschopného a závistivého hochštaplera, musím přiznat, že takového jedince v okruhu svých soukromně podnikajících přátel nemám. Nikdo z nás není za vodou. Nikdo nepřemýšlí kam lépe investovat milióny na kontě, nikdo nepřehazuje doma vidlemi tlející bankovky, nikdo neohromuje Pretty Woman výlety tryskáčem na operu v La Scale. O to ale snad ani nikomu z nás nejde.

Já sám soukromě podnikám od roku 1991. Firma prožila dobré i horší časy. Máme maloobchod, velkoobchod a internetový obchod. Za 17 let na trhu mohu porovnávat. Jednou jsem stát požádal o příspěvek na nově vytvořené pracovní místo. Po půlroční papírové bitvě jsem samozřejmě nedostal nic, vícekrát jsem to pak ani nezkoušel. O nějakých grantech z fondů EU ani neuvažuji, nemám na to prostě žaludek. Chci jen jediné – být soběstačný, uživit své zaměstnance, přežít a klidně spát. Chci chodit do práce s radostným očekáváním věcí budoucích. Chci se svou firmou prostě bavit. Chci prosperující obchod jednou předat svým synům. Je to příliš ?

Vůbec to dneska není o hromadění majetku a peněz, co jsem v životě chtěl už mám. Bydlím, jezdím, cestuji po světě. Mám dva skvělé syny, kteří po rozvodu zůstali se mnou. Výbornou partu přátel do nepohody i na bujaré oslavy. Dobré obchodní partnery, rozumné a inteligentní úředníky na FÚ, sociální správě, zdravotní pojišťovně. Měl bych být absolutně spokojený. Proč mne tedy podnikání poslední dobou přestává bavit ? Syndrom vyhoření ? Množstní svazujících zákonů a předpisů ? Neustálé závistivé narážky ? Nekorektní přístup zákonodárců ? Co dělám, kurva, špatně ?

Výběr nejzajímavějších článků na: http://pravyblog.blog.cz/