Jak přežít lov ryb v Norsku (fotoblog)

 Jsme parta pěti pubescentů po přechodu. Každý pátek hrajeme mariáš, dost často zkoušíme trpělivost současných i bývalých žen a občas společně absolvujeme zájezd, který by v cestovních kancelářích dostal přízvisko pivoznávací.

 Stejně jako loni jsme i letos vybrali za cíl svojí cesty Norsko. Jednak proto, že se nám zde minulý rok celkem líbilo (viz. článek Jak jsme pili rum), jednak proto, že i přes veškerou snahu jsme nedokázali z vod fjordu získat očekávané množství ryb. Naše rybářská čest tedy měla být napravena nyní.

Přípravy probíhaly řadu měsíců předem. Velitel zájezdu Janek obtelefonovával všechny možné kapacity v oboru, mailoval všem ochotným majitelům chatek na pobřeží a psal do všemožných internetových diskusí, aby po nějakém čase vyřknul ortel - Vik. Údajná samota na místě, kde fjord přechází v otevřené moře, naprosto tutová záležitost ohledně množství a velikosti očekávaných tresek i podobných vodních živočichů.

Po stanovení bitevní kóty jsme začali také zbrojit. Speciálně vyrobené pilkery jsme opatřovali těmi nejostřejšími háčky, třpytivými samolepkami očiček, tlamiček i ploutviček, doplňujíce je návazci tak speciálními, že jsme často prvním úlovkem byli my sami.

Když jsme dali do přádku rybářské náčiní, nabalili zásoby jídla a pití, tentokráte sice bez kanystru Makrorumu, ale za to se čtyřmi minisudy plzeňské dvanáctky,  mohli jsme spokojeně vyrazit.

Cesta byla dlouhá a náročná. Těch zhruba 2400 km nám navíc zpestřila bouře na trajektu, vzoroví skandinávští řidiči se sedmdesátkou na tachometru a kousek od cíle i nabouraný kamión přes silnici doprovázený vichrem a krupobitím. Nakonec jsme po čtyřiceti hodinách konečně zastavili před vytouženou chatou.

Toto není ona, ale ranč paní domácí. Naše byla poněkud menší. Po rozednění se ukázalo, že tak úplná samota to nebude.

Prvními obyvateli Norska, se kterými jsme se potkali při vstupu na verandu byly tyto kravky. Byly našimi jedinými společnicemi opačného pohlaví po celý pobyt, pominu-li postarší vládkyni farmy. 

Avšak výhled na druhou stranu byl úchvatný a nalil nám do žil čerstvou krev a spoustu optimismu.

Naše nadšení však velmi těžce chladilo počasí. Vichřice spojená s neustálým deštěm nám v podstatě nedovolila vyjít první tři dny z vyhřáté chalupy. Prohlíželi jsme přivezená dvd, vymýšleli různé infantilní hry, popíjeli pivo a čekali.  Zoufalý kamarád, který se jinak honosí vysokoškolským titulem, například zkolaboval při slovním fotbalu na poslední dvě písmena, kdy na nahrávku mník suverénně smečoval: "Kolík" a nebyl sto pochopit, kde je chyba. Deset půllitrů, finská vodka a dlouhé hodiny rybářské startovní horečky mu budiž omluvou.

Nezbývalo nám než stále sledovat oblohu a trpělivě čekat na nový den s lepším počasím. 

Čekat ... 

A čekat ... 

Slunce však nakonec vyšlo. Dychtivě jsme posbírali pruty a nástrahy, oblékli několik vrstev šatstva, vyhodnotili podmořské mapy a vyrazili.

Nebaje stále poměrně velkých vln, nedbaje varování paní domácí, která nám před odjezdem na vodu vykládala historku o čtyřech utopených Němcích během minulého měsíce, nedbaje pošklebků starousedlíků, kteří se nám snažili vysvětlit, že sezóna sportovního rybolovu skončila před dvěma týdny, jsme s začali divokou bitvu o "zrno".

Z vod fjordu jsme nakonec vypáčili několik pěkných kousků, ale naše zraky stále směřovaly k otevřenému moři, kam se na naší malé bárce nedalo bezpečně vyplout. Obětovali jsme tedy skromné devizové zásoby a pronajali si na jeden den opravdový rybářský kutr s pravým norským mořským vlkem.

Zkušený námořník nás neomylně zavezl na místo, kde prý včera braly trofejní kusy jeden za druhým. Nevím proč my jezdíme vždycky den poté. Ruce i záda nás po hodině neustálého spouštění a vytahování těžkých pilkerů do více jak stometrové hloubky bolely slušně, ale vysněný trofejní úlovek stále nepřicházel. Je pravdou, že se často podařilo na jeden nához vytáhnout i pět makrel, ale my přijeli chytit něco většího než na rybníce u nás doma za humny. Po dalších šedesáti minutách kapitán lodě zavelel: "Everybody up!" a začal s Červeným drakem kroužit.

 Zkoušeli jsme všechno a všude možně. Vše marné. Navíc se začal zvedat nepříjemný vítr a loď se rozhoupala jako u Kočků na Matějské. Stanovený čas vypršel a evidentně zaskočený domorodý dobrák oznámil návrat do přístavu. Po krátké poradě jsme jej za účinné podpory plechovkového Gambrinusu přemluvili k poslední zastávce. Vyplatilo se.

Nebyli to nakonec metroví halibuti, ale slušné úlovky se přeci jen dostavily. Rybářské štěstíčko nás potom neopustilo až do konce. Asi jsme byli nejdříve nuceni splnit bobříka odvahy.

Příští rok to ovšem vypadá na sumce ve Španělsku. Petrův zdar !