Jak koloťuk ke štěstí přišel, aneb ČSSD s.r.o.

Tak jsme se všichni po sametové předávačce moci těšili, že budeme žít jako za ostnatým drátem. Paňácové v kravatách cvakli kleštěmi, odvolali strážné se samopaly a zabijáckými psy, vypnuli proud a otevřeli naši zatuchlou kobku světu. Oděni v tesilových kalhotách a flanelových košilích jsme rozdováděli svoje Škoda 105, movitější i 120L a vyrazili poznávat zakázané. Již na první pohled bylo zřejmé, že nejenom soudruzi z NDR udělali někde chybu.

Kam nás dovedla čtyřicetiletá bolševická masturbace nade sny o světové komunistické revoluci bylo zřejmé ihned po přejezdu dříve přísně střežených hranic. Vše tam bylo tak nějak čistější, barevnější, veselejší a upřímnější. Naše socialistické korunky jsme sice mohli používat tak maximálně na záchodě, ale z obchodů nacpaných zbožím, rovných udržovaných silnic plných krásných automobilů a „tuzexově“ oblečených, příjemných a usmívajících se lidí nám šla hlava kolem. Za pár pokoutně vyšmelených šilinků jsme nakupovali kilová balení brazilské kávy, nádherně vonící mýdla a elektroniku, na kterou se u nás ještě nedávno stály osmačtyřicetihodinové fronty před kovomatem.

S každým návratem do našeho rudošedivého Matrixu jsme byli odhodlanější a vstřícnější všem změnám, které by vedly k vybudování podobného konzumního ráje i v naší domovině. Opasky jsme utahovali, kupónově privatizovali, těšili se z krámků plných dříve nepoznaného cizozemského koloniálu, nakupovali čoudící vraky vysněných světových značek, rudé hvězdy přemalovávali zářícími fasádními barvami.

Bohužel jsme nějak v tom shonu zapomněli, že nejen plná západoněmecká lednička, video s pornokazetou a dýchavičný Ford Escort v garáži dělá člověka šťastným. Tak dlouho jsme přehlíželi staré bolševické kádry v parlamentu, na soudech, v křeslech ředitelů bank, státních podniků, úřadů, policejních služeben a dalších významných postech, až jsme vygenerovali slavný projev agenta STB Roko Paroubka o stojedničkové většině „levice“ - rozuměj komunistických pohrobků rudých a růžových, v parlamentu. Stále v tomto státě totiž žije téměř polovina lidí, co by rádi kapitalismus se socialistickou tváří. Jistě, stát frontu na vložky a večer v bedně sledovat úspěchy sovětských úderníků už by jim pod fousy nešlo, ale …

„Ale, vždyť ten socialismus nebyl tak špatnej, každej měl práci, kde se nepřetrhnul, školy zadarmo, dochtoři zadarmo, vobčas ňáka fuška na přilepšenou, vobčas jsme fabrice pomohli vod nějakýho matrijálu, kdo měl známýho veksláka, děckám za bony rifle v Tuzexu kupoval a dyž šoupnul řezníkovi tvrdý Sparty, tak k nedělnímu obědu byly i jatýrka !“

Vysvětlovat takovýmto lidem principy fungování demokratické společnosti, založené na svobodě jedince, kde každý je svého štěstí strůjcem a nečeká s otevřenou pusou na pečené holuby je víceméně marné. Jejich mysl je naprogramována na zářné zítřky v zemi, kde zítra již znamená včera. Jsou přesvědčeni, že čím více budou věřit blábolům svých vůdců, čím více jim polezou do zadku a budou donášet na své spoluobčany, čim více budou mávat rudými prapory na Prvního máje a čím více nadávat na americké imperialisty, tím bude společnost lepší, chleba levnější a pivo chutnější. Ke štěstí jim stačí větší flákota na talíři než sousedova, lahváč v lednici a po pár panácích rumu sprosté urážení každého, kdo má “postaveno do štoku”.

Pro tento typ lidí je důležité hlavně vlastní hnízdo. Jejich radar zapíná pouze v případě, že někdo z ulice přiveze nové auto, novou milenku, popřípadě nové prase do chlívku. Poté začíná tichá pošta na téma, kde na to nakradl a jak “ojebat” šéfa nebo úřad pro vyplácení sociálních dávek, aby co nejdříve podobná ozdoba byla i na vlastním dvorku. Závist je totiž alfou a omegou jejich konání. Avšak pro splnění svých snů nechtějí ani více pracovat, ani se vzdělávat, nedejbože dokonce postavit se na vlastní nohy a založit firmu. Buď se flákají doma bez zájmu si nějaké pracovní místo najít, nebo chodí, jak byli zvyklí za socialismu, do zaměstnání.

Zaměstnání totiž není pro ně synonymem práce. Je to místo, kde se mohou za peníze zašívat, moc se nepřetrhnout, stěžovat si na malé mzdy, kruté nadřízené, nadhodnocené normy, popřípadě nedostatek papíru na toaletách. Jejich mozková kapacita není schopna pojmout, že firma musí být nejdříve sama bohatá a prosperující, aby mohla dát svým pracovníkům lepší podmínky a mzdy. Jednoduší je totiž řvát na náměstích plných odborářů a bolševických předáků o kapitalistických vykořisťovatelích a zlodějích, škrtreformě, modrých strakách, které by chtěly snižovat daně bohatým, dvacetikoruně u lékaře a stravenkách. Tam poté tleskat exhibicím pánů Filipa, Paroubka, Škromacha, Sobotky, Rátha, Grebeníčka, Dolejše a podobných, kteří slibují ten socialistický spravedlivý všemocný stát, zaručující každému budižkničemovi štědré odpustky za to, že jednou za volební období přijde k urně a vhodí do ní hlas s růží nebo rudou hvězdou maskovanou třešněmi.

Pan Ross Hedvíček píše na svém blogu o 5% české populace, která je slušná, pracovitá, hrdá a nepaktující se s neobolševiky a 95% lidského odpadu, koupeného demagogickými sliby sociálkomunistické ideologie. Myslím, že nemá pravdu. Dle posledních volebních výsledků je toho odpadu jen 49%. Více jak každý druhý Čech se naopak ztotožnil s vizí malého, ale výkonného státního aparátu, nízkých daní, zmenšujících se sociálních úplatků pro pijavice společnosti, lepším a spravedlivějším ohodnocením těch lidí, kteří opravdu vytvářejí nějaké hodnoty a odmítáním socansko-komunistických utopistických frází o pozemském ráji na účet biliónového zadlužení příštích generací.

Bohužel, je to málo. Není to ta síla, která by toto mohla prosadit politicky. V situaci volebního přepočítání 100 ku 100, je to jediné procento výhody získané díky volícím krajanům smazáno a naši politickou scénu tedy stále mohou ovládat bývalí agenti STB Falmer a Roko. Jejich pozice je sice poněkud slabší, než si Velký Já představoval při stojedničkové povolební onanii, ale přesto je jejich vliv, mírně řečeno, nemalý. Topolánkova vláda musí svoje vize dávkovat po kapkách a vážit každý sebemenší zásah do “sociálních jistot průměrného občana” na lékárnických vahách. Jinak je on sám, popřípadě některý z jeho ministrů vystaven zuřivému štěkotu rudých gard, které si z obchodů s hloupostí tupého závistivého stáda udělaly výnosnou živnost.

Jak výnosnou nám dokazují příklady dnes a denně. Poslední aférka “šibala” Stáníka, snad pomůže otevřít oči i těm voličům levice, kteří tak neochvějně stojí v paroubkovsko-filipovské linii za každé situace a sebemenší znínka o problémech jejich “svatých obrázků” je přivádí k nepříčetnému plivání urážek a sprostot na adresu politických oponentů.

Jenomže 300 miliónový mašinfíra, excelentně vydělávající hodného taťky syn Jirka, sadistický bolševický bachař v parlamentní lavici, neomylný hospodský ekonom, který si plete tržbu a zisk, jak na sebe zase upozornil samojediný Jiří při přednášce ke studentům, je pořád pro levicové “intelektuály” málo. Raději budou řešit otázku prodeje ojetého Volva přes autobazar, aby si pofoukali svoji ublíženou dušičku a omluvili dokořán otevřenou hubu.