Jak jsme pili rum

 Po několikaletém váhání jsme se konečně s partou přátel odhodlali vyjet na vysněný výlet za rybolovem do nádhernou přírodou oplývajícího Norska. Jako cíl jsme si vybrali osadu Urke, ležící na břehu jednoho z fjordů, kde civilizaci zastupoval malý koloniální krámek s robusní prodavačkou a poštovní schránka na zdi přilehlého domu.

Přípravy jsme nepodcenili. Absolvovali jsme nespočet návštěv u starých mořských vlků, dychtivě čekajíce na každou dobrou radu, která by nám pomohla naplnit tepluvzdorné bedny trofejními treskami, či podobnou havětí. Bohužel méně je někdy více, takže pokud bychom měli splnit vše, co nám zkušenější rybáři předávali jako tutové recepty z vlastních zkušeností, museli bychom jet my a ještě technický doprovod velikosti srovnatelný s turné Rolling Stones.

Na vyhodnocovací schůzi našeho “fishing teamu” jsme tedy zvolili poněkud skromnější plán, kdy zvítězila návštěva nejmenovaného velkoobchodu poblíž Brna na dokoupení směsice nástrah z gumy, plastu, pírek i různobarevných kovů, desítek metrů návazcových šňůrek, mimořádně ostrých háčků a teplého spodního prádla. Na zpáteční cestě jsme pak přizastavili doplnit zásoby jídla a pití ve velkoprodejně pro živnostníky.

Po příchodu do chrámu hojnosti, jsme se rozdělili na dvě skupiny. Já, Vimpi a Janek jsme zamířili k nápojům, a kuchař výpravy Willy do oddělení potravin. Náš maxikošík jsme skromně zaplnili několika platy plechovkového piva a třemi lahvemi finské vodky, coby údajně skvělým platidlem norského směnného obchodu. Protože jsme byli hotovi za 5 minut a náš kulinářský specialista nebyl v dohledu, znuděně jsme bloumali mezi regály až jsme narazili na supervýhodnou nabídku rumu. Nu což, grog se bude také hodit, řekli jsme si a pětilitrový kanystr z umělé hmoty plný nahnědlé tekutiny doplnil náš výběr.

Rozvážně jsme tedy hledali nejmenší frontu u pokladny, když naše zraky ulpěly na samostatně se pohybujícím, do dvou metrů výšky zarovnaném nákupním vozíku, který se nekontrolovaně řítil přímo na nás. Při bližším ohledání jsme na jeho druhém konci objevili hekajícího Willyho, který se zřejmě domníval, že jedeme do Norska na dva roky. “U masa mám ještě jeden koš,” pravil, vesele se olizujíce. Vysvětlili jsme mu, že do dodávky se musí vejít také naše maličkosti, rybářské náčiní a postel, náklad jsme nechali osiřet na ploše a během kratičké chvilky jsme obstarali nákup základních potravin znovu, korigujíce seznam nezbytných poživatin na minimum.

Nastal den odjezdu. Našeho Méďu jsme pečlivě vykrášlili samolepkami expedice, naplnili vším potřebným, na CD přehrávači spustili Highway to Hell a vyrazili. Cesta příjemně ubíhala až k trajektu. Zde se poprvé ukázala malinká chybička v našem dokonalém plánu. Loď nám ujela před nosem. Byla noc, nikde nikdo. Zavřeli jsme tedy na chvíli oči, aby nás po několika hodinách vzbudilo troubení nedočkavců za námi stojících. Úspěšně jsme se nakonec přeplavili do Švédska, abychom po několika kilometrech zjistili závadu v podobě jakéhosi upadlého šroubku v motoru našeho olepeného krasavce.

Nejsem technický typ, proto jsem plně důvěřoval přátelům, že ten drátek, kterým to rozbité cosi přidělali, bude stačit. Plni optimismu jsme se blížili k norským hranicím. Pátý člen výpravy, Maják, se právě v této chvíli začetl do turistického průvodce, by nám po chvíli sdělil, že 90 procent našeho proviantu se do této severské země nesmí přivážet. S malou dušičkou jsme zastavili u přísně vyhlížejícího celníka. “Kam fy jedeté? Kolik zygarety, pifo, hlast?” šprýmoval lámanou češtinou, kterou zřejmě pochytilil od předcházejících výprav z naší vlasti. Vstupenkou do ráje bylo slovo Urke. “Ou jéés, aj was born in dís plejs”, přešel do neumělé angličtiny, vykouzlil úsměv, zasalutoval a nechal nás i s nebezpečným nákladem projet do země rybám zaslíbené.

Drátek v motoru vydržel přesně do Lillehammeru. Bylo devět večer a my marně v této olympijské vesnici hledali Mercedes servis, potom alespoň nějaký servis a nakonec hotel. Při korzování hlavní ulicí nám jakýsi domorodec po kratší debatě rukama nohama doporučil hledat “jelou bilding”. Konečně jsme dům se žlutou fasádou našli. Ubytovali jsme se a po zhodnocení situace jako vážné, nikoliv však zoufalé, jsme se odhodlali vyrazit na průzkum nočního života. Nutno říci, že Norové se s alkoholem nijak nemazlí. Ačkoliv je jeich země šešněrována stovkami zákazů, příkazů a nařízení ohledně konzumace návykových látek, co jsme viděli my, tak všichni chlastají a kouří jako o život. V restauraci si nezapálíte, ale o to více najdete zkřehlých zoufalců venku nebo na otevřené terase sloužící k vykonání nikotinového obřadu. Také pivo má o deci více než náš běžný půllitr, a přes to, že stojí nekřesťanské peníze, stejně jako oblíbené míchané nápoje, pijou všichni první ligu.

Ráno moudřejší večera. Při kontrole devizových zásob jsme zjistili, že naše malá sonda do života místních lidí spolkla hotovost na celý dlaší pobyt, včetně ubytování. Sborově jsme pochválili vynálezce platebních karet a vydali se zakoupit stále chybějící šroubek. Nakonec nám jej za plechovku Gambrimusu odborně namontoval sám majitel místního autosalónu a my spokojeně dojeli až k dalšímu trajektu, se kterým jsme měli připlout až téměř k cíli.

Bohužel po pár kilometrech jsme koukali na otevřenou záď další lodě. Malinko jsme znervózněli, neboť hlavní navigátor naší expedice se začal rosit a povídat něco o záludnosti internetových map. Další úsek cesty vedl silnicí připomínající naši úvodní píseň od AC/DC. Když už jsme přestávali věřit, po několika návrzích na návrat a odebrání denního přídělu stravy “znalci” navigace se před námi konečně vynořila cedule URKE.

Odměnou nám však byla pohádková chalupa v rajském prostředí, nádherných 20 stupňů tepla a vyžehlená hladina fjordu pár kroků od místa ubytování. Bleskově jsme vybalili a nastartovali přistavenou kocábku. Potopili jsme nejdražší “rappally”, zapnuli echolot a opustili na břehu čekajícího Willyho s přichystaným kolečkem na úlovky.

Po čtyřech hodinách jsme se celí bolaví od vláčení a pilkrování vraceli s jednou rybičkou, pěti ztracenými návazci, zlomeným prutem i sebevědomím. Janek slavnostně naložil ulovenou mřenku do kotouče a husím pochodem jsme se vydali do chatky vyzkoumat, co dobrého bude dnes k večeři místo ryb.

V pokoji seděl náš kuchař s panem domácím a bylo vidět, že naše tekutá měna již také podlehla inflaci.Po letmém zhodnocení úlovku statný norský farmář dopil na ex zbytek poslední lahve vodky a odešel podojit svoje kravky, správně očekávaje, že kulinářské hody následovat nebudou. Pojedli jsme tedy pytlíkovou polévku s chlebem a večer si chtěli vylepšit alespoň teplým grogem.

“Nejdřív ochutnáme”, pravil Vimpi a nalil každému plný hrníček na kafe. Musím přiznat, že nic horšího jsem v životě nepil. Po třetím bucláku začal Willy tančit, Janek zpívat a Maják se dožadoval lékárničky. Musíme to zajídat, navrhl jsem a otevřel konzervu sardinek. Vimpi přinesl citróny připravené na vaření teplého nápoje a vylepšil další dávku pár kapkami kyselé šťávy. Chuti to však valně nepomohlo, navíc jsme měli pocit, že jsme tím nasrali sardinky v našich vnitřnostech a ty se chtějí podívat zpět na oslavu.

Následujícího dne byl k snídani brufen a rozpuštěný vitamín C. Asi třetinový zbytek kanystru jsme slavnostně vylili na hrob chcíplé minitresky a přísahali si, že už nikdy více.

PS: Nemáte někdo nějaký tutový tip na lov ryb ve fjordech ?