Jak jsem nakupoval u pana Wonga

 Procházím malebným náměstím našeho krajského města, které bývalí komunističtí papaláši nechali „vylepšit“ odpudivou modernou zvanou Prior, proti které je Kaplického chrchloid s panoramatem Hradčan noblesní škola architektury, bych obstaral nějaké poživatiny, či kousek novějšího a líbivějšího textilu na moji velmi nekonfekční postavu. Míjím kanceláře bank, obchůdky se všemožnými „značkovými“ hadříky, „rychlespotřební“ elektronikou, botkami všech barev na jedno až dvě použití a „dóbra cena“ kravinek do domácnosti, městské strážníky nasazující botičky špatně parkujícím nešťastníkům a houf hlučně piknikujících občanů vedle McDonalda.

Ilustrační foto

Vzhledem k tomu, že bylo před dovolenou, pojal jsem úmysl pořídit si nové bermudy a tričko. Nejprve jsem statečně obešel obchody s logem známých českých i světových značek na vývěsním štítu. Veskrze znuděné prodavačky mne změřily pohrdlivým pohledem, aby mi poté sdělily, že ve velikosti XXL nemají ani trenky, natož mnou požadované části oděvu. Zřejmě jsme národ šlachovitých sportovců a nádherně tvarovaných Bárbín. Jinak si jejich nabídku nedokážu vysvětllit.

Samozřejmě jsem nákup nechal na poslední odpoledne před odletem, takže mi nezbývalo, než navšívit i obchody jaksi méně honosné, ale zato nacpané zbožím pomalu až ke stropu. Jen jsem vstoupil ozvalo se zpoza pokladny: „Dóbrý den, pané, co vy potržebujeté?“ Malá sympatická černovláska dokonce přidala i příjemný úsměv. Po předchozí zkušenosti jsem stydlivě odvětil, že nějaké bermudy na mě. Očekával jsem úšklebek a odkaz na prodejnu nadměrných velikostí. Tvářička prodavačky se však rozzářila ještě více, zřejmě zevlounů, kteří jen očumují je více než opravdu koupěchtivých, a pokynula na kolegyni.

Přicupitaly dvě obrovské boty na dvaceticentimetrových podpadcích, ze kterých vyčuhovalo tělíčko velikosti větší panenky. „Mámé všecko, móóc veliký, ikikel, móóc ikikel taky,“ pravila osůbka a táhla mě za ruku do hlubin koloniálního krámku. Zastavila před hromadou čehosi kostkovaného. Snažil jsem se jí vysvětlit, že nechci pyžamo, ale krátké kalhoty. Malinko znejistěla o odvětila: „Toto móóc dobrý kalchoty, krátký a veliký, pánovi móóc sluší bude!“ Po podrobnějším prozkoumání výrobku se ukázalo, že to jsou opravdu asi nějaký ternýrky na plavání. Posunkem jsem naznačil, že nechci nic do vody, ale na normální nošení. Ukázala bílé zoubky a popotáhla mne o pár metrů dále.

Máchla rukou, jako kdyby mi zrovna přinesla Bóbika a odhalila mému zraku plný stojan hrající všemi barvami, délkami a materiály. Opatrně jsem začal hodnotit jednotlivé kousky, abych vyčlenil ty bez knoflíku nebo s rozbitým zipem. Jeden typ vypadal opravdu celkem ucházejícně, takže začala licitace o velikosti a ceně. „Co stojí tyhle ?“ ptám se, marně hledajíce cenovku. „Ťi ťofky!“ Malinko jsem protáhl obočí, což bylo asi signálem, že by z obchodu mohlo sejít, takže následovala okamžitá redukce na „dvetěpade“. „Budete mít moji velikost?“ vyzvídám dále, neboť držím v ruce něco tak na mého desetiletého synovce. Oba jsme pohlédli na cedulku – XL.

Malinko zpanikařila. Zřejmě jí došlo, že asijský XL muž není to samé co zhýčkaný narostlý středoevropan. „Móment,“ a ztratila se v záplavě regálů. Vrátila se během chviličky s o něco starším pánem, zřejmě majitelem firmy. Muž mne zrentgenoval a pravil cosi v jejich mateřštině. „Paní donese veliký, já a pán tričko kukneme. Včera nový, móc líbit všichni,“ nahnul se ke mně a už jsme pochodovali směrem ke skladu. Ze záplavy kartónů neomylně vybral ten pravý, ponořil se na jeho dno a vyndal balíček s označením XXXXXL. Nekecám 5 x.

Na jeho tváři se objevil vítězoslavný úsměv, já vybral khaki a černé. Opatrně jsem je rozbalil, rozměry i kvalita v pořádku. Podal mi ruku a nabídl cigaretu. Asi byl také rád, že dokázal takřka nemožné. Než jsme dokouřili, přiběhla udýchaná spolupracovnice s kalhotami z jejichž velikosti se i zkušenému panu Wongovi roztáhly oči do evropských parametrů. Ale byly to přesně ony. Fajn materiál, fajn cena, v pase malinko ubereme a budu velkej frajer.

Nevím kolik svých vietnamských přátel v okolních obchodech musela malinká prodavačka oběhnout, než našla tento unikátní kousek, ale našla. Náš zákazník, náš pán. Příjemní lidé. Z vděčnosti jsem tedy ještě koupil několik „sůperakce“ drogistických potřeb, pytlíků s pravou nudlovou polévkou a sluneční brýle s takovým „UV filtrem“, že přes ně skoro nebylo vidět.

Dokráčel jsem k pokladně, stále za doprovodu pana šéfa. „Petětpade,“ vyřkla ortel pokladní. „Pet kilo,“ šibalsky se zaculil vedoucí, opět mi podávaje ruku. Dobře věděl, že získal zákazníka.