Daně, dluhy, exekuce !

  Pomalu to vypadá v naší malé vlasti na druhou etapu plíživého znárodnění soukromého majetku. Osmmáct let po revoluci jsme svědky procesu, kdy si těžce zdaněný majetek obyčejných lidí začínají přivlastňovat na jedné straně různé bankovní i nebankovní společnosti na poskytování všemožných “výhodných” půjček a na straně druhé soudcovsko-exekutorské mafie spolčené navíc s velmi záhadnými osobami ve funkcích správců konkursní podstaty. “Dluhy se přece neplatí!” vzkázal nám před nějakým časem prostřednictvím televizních obrazovek jeden vysoce postavený ekonom přes restaurace a jídelny, ale v běžném životě je opak pravdou.

S občanem, který si poctivou prací nebo podnikáním vydělává na trochu slušné živobytí je zacházeno jako s dojnou krávou. Z každé, v potu tváře vydělané, koruny, nám stát různou spleticí všemožných daní a povinných odvodů sebere téměř tři čtvrtiny, aniž by člověk měl sebemenší právo rozhodnout, kam toto nehorázné výpalné za možnost obývat náš malý kousek Evropy bude investováno. Pod záminkou sociální spravedlnosti poté státní úředníci rozhazují lehce získané peníze jako smyslů zbavení jen proto, aby se jejich teplá místečka, či křesílka jejich politických chlebodárců nezačala povážlivě houpat.

Tu se uplatí skupina voličů pastelkovným, tam se přispěje na bydlení pánovi v Mercedesu, tam se nasype pár miliónů kamarádům ze spolku na ochranu diskriminiovaných menšin. Na ty opravdu potřebné pak zbývá jen málo. Raději se nechávají znovu přezkoumat u posudkového lékaře, zdali jim třeba chybějící noha nedorostla, jestli máma samoživitelka nemá nějaký nezdaněný vedlejšák na E55, nebo zdali jsme chudáku důchodci nevalorizovali více než na deset rohlíků.

Největším výsměchem daňovému poplatníkovi jsou však státní zakázky. Jak je možné, že stavíme jedny z nejdražších dálnic na světě ? Jak je možné, že každičká kauza přidělení zakázky placené z veřejného rozpočtu, do které nějaký novinář malinko zavrtá, okamžitě vykazuje známky nepochopitelného předražení ? Jak je možné, že úředník bez mrknutí oka nakoupí produkt od firmy, který je dvakrát až třikrát dražší než je na trhu běžné? Jsou tyto dámy a pánové na odpovědných postech státní správy polodebilní nedoukové, kteří skončili s matematikou ve druhé třídě ZŠ ?

Buď ano, nebo je něco shnilého ve státě Českém. Na konkrétních případech by se dalo vyjmenovat stovky příkladů nelogicky nabytých majetků státních představitelů, kteří by ze svého platu absolutně nemohli na jimi vlastněné byty, domy, lukrativní pozemky, akcie, automobily, podíly ve firmách, umělecké skvosty a podobné “drobnosti” nikdy našetřit. Co na tom, že části těchto majetků jsou oficiálně napsané na manželku v domácnosti, synka studenta nebo tetičku z pátého kolena. Mají nás tito lidé za úplné idioty ? Myslí si, že jim spolkneme i s navijákem historky o strýcích s milióny v igelitce, náhlému záblesku geniality při investování do akcií, hodných příbuzných a kamarádech, tahajících statisícové částky ze slamníku a následně jim je bezúročně půjčujících ?

Co je však do nebe volající, že žádný z těchto “šibalů” nenese za svoje pochybná rozhodnutí, či evidentní korupční kauzy žádnou zodpovědnost. Stát prodělal několik miliónů, konta pochybných kamarádíčků se rozrostla o malé všimné, konta vysmátých výherců někdy veřejné, někdy i neveřejné soutěže o státní zakázku, zase o pár “drobných” připočítaných již dopředu k celkové ceně. Však on to ten hloupý daňový poplatník zase zaplatí, útoky neodbytných novinářů se smetou ze stolu vyjádřením o politickém boji, chvilku budeme dělat hodného až ukřivděného a za nějaký čas si můžeme pořídit nový model manželky včetně doplňku ve formě pohádkové vily v dobré čtvrti. Tak se to dělá ! Z cizího krev neteče, a že to investiční rozhodnutí nebylo zrovna pro zadavatele výhodné ? Jejda, vždyť i úředník je jen člověk chybující.

Zajímavé tedy je, že stát si umí dupnout. Zatímco ve výše uvedených případech, kdy se oknem vyhazují obrovské hromady peněz a nikdo nikdy po odpovědném pracovníkovi nechce ani halíř náhrady, byť by se jednalo o sebevětší sumu a sebeevidentnější korupční jednání, obyčejný člověk je ve zcela jiném postavení. Úplatek se neprokáže, neboť jaksi na to není zaveden účetní doklad, zatímco chudák poplatník, který je o to všechno obírán, musí “cálovat” stále a hlavně včas.

Stalo se vám někdy, že jste byli v prodlení s platbou finančnímu úřadu, VZP nebo Správě sociálního zabezpečení ? Nemusíte o tom ani vědět. Zapomenete zaplatit složenku s pokutou za rychlou jízdu a jste v pasti. Oznámení o doporučené zásilce na poště odnese vítr a máte zaděláno na několik bezesných nocí. Nedejbože pokud podnikáte a na povinné odvody prostě v danou chvíli nemáte, neboť vám nezaplatili odběratelé a vy dáte přednost výplatě mezd a nákupu materiálu, aby jste se nemuseli zítra postavit do fronty na Úřadě práce. Vaše problémy nikoho nezajímají.

Rozjede se mašinérie na jejímž konci už bylo i v naší vlasti několik nových pacientů psychiatrických léčeben, či dokonce sebevražd. Z každé dlužné tisícovky je najednou poněkud jiná suma. Ano, tady si stát umí dupnout. Nezaplatil jsi včas a řádně ? Co bychom přerozdělovali a jak bychom vypisovali státní zakázky, kdyby takhle jednal každý ? Tvrdě a nekompromisně na tebe !!! Okamžitě připočítáme lichvářské penále, soudní výlohy a nakonec náhrady exekutora. Tak nakonec každičká koruna dluhu dostane ve výsledku minimálně dvě sestry.

Nastává fáze zoufalství, neboť “hříšný” dlužník nemá nikde zastání. Nikoho nezajímá kolik miliónů do státního rozpočtu již odvedl, nikoho nezajímá kolik živí zaměstnanců, nikoho nezajímá proč údajný nedoplatek nebyl zaplacen včas. Stát zajímá jen jediné – pokud možno okamžitě sedřít nešťastníka z kůže. Zabavit mu vše co má nějakou hodnotu, exemplárně potrestat a zlomit, aby byl výstrahou pro další, kteří mají podobné problémy.

Vše se dá pochopit pokud je nárok oprávněný, ačkoliv potřeby našeho sociálního státu přikazují platit čím dál více a úletů rozhazovačných mocipánů také stále přibývá. Dluhy se v reálném životě platit prostě musí i když jen skřípeme zbuby jak státní úředníci beztrestně naše daně rozhazují po kontech přátel z mokré čtvrti i svých osobních. Horší variantou je, pokud se do střetu s exekutorem dostane člověk, který byl někým uveden v omyl nebo úplně sprostě podveden. Také známe všichni. Kupte si zboží na splátky ! My vám půjčíme za nejlepších podmínek ! Leťte na dovolenou teď, plaťte až později ! Kolik takovýchto reklamních sloganů jste již četli ? A kolik z nich využili ?

Často poté v euforii nepřečtete ta nejmenší, ale nejdůležitější písmenka ve smlouvě. Pokud stát je ve vymáhání dluhů štěkajícím psem, soukromé finanční společnosti poté rozzuřeným bezohledným tygrem. Jsou schopny zlikvidovat nešťastníka během mrknutí oka. Ze spokojeného a bezúhonného občana se stává štvaná zvěř. Ranní rozkopnuté dveře za asistence policie a přistavený nákladní vůz. V lepším případě. V horším, soudní rozhodnutí o nedobrovolné dražbě po generace budovaného rodinného hnízdečka. Spadla klec.

Kolika lidem přináší tato činnost exklusivní živobytí ? Kolik sehraných týmů “šikovných” právníků, soudců, exekutorů a konkursních správců vám dokáže udělat ze života peklo ? Kde končí jejich nedotknutelnost ? Kde je v tuto chvíli stát, který by vás měl před podobnými extrémy chránit ? Stát, který dal soudcům definitivu a moc, tvořící z nich nedotknutelné božstvo. Stát, který nechal na svým místech drtivou většinu bolševických prokurátorů a vydal jim oyčejné lidi napospas bez možnosti relevantní obrany. Dělá mrtvého brouka.

Jistě, nemáte podepisovat něco, co vám není srozumitelné, ale tak to nefunguje. Usměvavá asistentka v přiléhavé blůzce, pravidelná reklamní mediální masáž, slova o stovkách a tisících spokojených zákazníků, kdo by neodolal podávanému cukrátku. Vždyť to tak dělají všichni. Jen hlupák šetří, ostatní si půjčují !

Tragických konců takovýchto případů vyplouvá na povrch čím dál více. Naše domácnosti se zadlužují jako nikdy v minulosti, obyčejným živnostníkům trestaným krutým systémem daní a povinných odvodů pomalu dochází dech. Prosperují nadnárodní koncerny s daňovými prázdninami a investičními pobídkami, které jsou pak paradoxně těm, co jim to zaplatili, dáváni za vzor podnikatelského úspěchu. Prosperují také firmy žijící z předražených státních zakázek. Stále více prosperují také soukromí exekutoři a různí vymahači dluhů. Kam vede tato cesta ?

Dluhová spirála se roztáčí na plné obrátky. Je to nádor, který začal metastázovat. Jedinou cestou ven ze začarovaného kruhu je spoléhání na vlastní síly. Nenechat se nalákat na pozlátko nereálných slibů, jak finančních společností, tak populistických politiků. Nenechat se zmást frázemi o dluzích, které se platit nemusí, nenechat se přesvědčit o tom, že čím více budeme státu platit, lépe se o nás postará. Nikdy tomu tak nebude. Jedině malé daně a malý státní aparát znamenají také malé možnosti korupčního jednání a zneužívání postavení odpovědných úředníků. Proč se tedy necháváme pod pláštíkem jakéhosi sociálního smíru okrádat takřka o tři čtvrtiny vydělaných peněz, ze kterých potom živíme nedotknutelné státní úředníky ? Necháme si nakonec sebrat všechno ?