V roce 1989 občané všech vazalských států Stalinem založeného socialistického bloku konečně dostali odvahu vyjít do ulic a vymoci si na totalitní nomenklatuře alespoň základní lidská práva, která jim byla po celou dobu vlády rudých soudruhů moci upírána. Je pravdou, že hlavním impulsem těchto akcí nebyla najednou nalezená hrdinská odvaha nějakých protirežimních bojovníků, kteří by komunistům vyhlásili otevřenou válku, ale geniální politika amerického presidenta Ronalda Reagana, který díky svému projektu hvězdých válek konečně dostal ruského medvěda na kolena a poplašil kremelské politbyro natolik, že vyvěsilo bílou vlajku jménem perestrojka.
Sociálkomunismus = fašismus
Myslím, že dodnes ti nejkovanější zasloužilí bolševici nechápavě kroutí hlavou jak se jim to malé povolení uzdy koncem 80. let minulého století vymklo z rukou a v bezesných nocích spílají Gorbačovovi za konec éry poklidného podřimování na stranických sjezdech, neustálého překonávání cílů pětiletých plánů, odměňování zasloužilých úderníků, rozjásaných prvomájových průvodů a opojné absolutní moci, jenomže - chyběly dolary, chyběly technologie, chyběly dámské vložky i toaletní papír. A pokud se Rudé Právou používalo více na záchodcích než na schůzích KSČ, to se pak vysněný, sociálně spravedlivý komunistický stát buduje velmi těžko.
I u nás tedy došlo k určitému společenskému pohybu. Zatímco občané západní části Berlína se již pomalu začali seznamovat s pýchou dederónského automobilového průmyslu jménem Trabant, na který obyčejný pracující v NDR čekal i několik let v potupném pořadníku, také naše náměstí se začala plnit prvními odvážlivci s trikolórou na klopě. Ortodoxní senilní vůdcové z ÚV KSČ chtěli okamžitě povolat na svoji obranu vyzbrojené pluky Lidových milicí, věrné tankové prapory i elitní komanda pro boj s vnitřním nepřítelem, avšak pragmatická a sovětskými tajnými službami poučená skupina bolševických realistů ometálované strejce rychle uklidila do politického důchodku.
Iniciativy se tedy chopila sametová divadelní skupina Václava Havla a jeho kamarádů z vyšších pater Charty 77, důstojníků STB, poradců KGB a najednou “upřímně” spolupracujících špiček KSČ. Vše bylo podřízeno jedinému – sebrat komunistům moc takovým způsobem, aby o ni vlastně nepřišli. Proto se hlavním mottem celé revoluční frašky stalo heslo: “Nejsme jako oni!”
Bylo to velmi jednoduché a dobře připravené. Lidu byl předhozen obětní beránek Štěpán, který si ve své VUMLem zdegenerované šedé kůře mozkové nedokázal rychle vykalkulovat beznadějnost situace, vybrat správnou stranu barikády a chtěl lidovým milicionářům plnit zásobníky samopalů ostrými náboji. Stal se tak jediným odsouzeným československým komunistou, jehož uvěznění mělo před očima veřejnosti smýt veškeré hříchy KSČ za zvěrstva páchaná po celou dobu její totalitní krutovlády. Takže výše uvedená revoluční úderka poslala jednoho, velmi neoblíbeného a nadutého papaláše na pár měsíců do fešáckého kriminálu. Co však ostatní ?
Lidu byly předhozeny cukrátka v podobě televizních mýdlových oper, asijských džínsů v nově vymalovaných obchodech, české edice časopisu Playboy a přestříhaných drátů na hranicích. Část národa návnadu bohužel spolkla i s navijákem. Pravda a láska zvítězila, občanu hry nepoznané umožnila, bolševika však netrefila.
Naše vlast se díky dlouho utajované dohodě mezi komunisty z KSČ a komunisty nasazenými do Charty 77, pod taktovkou tajných služeb ČSSR i SSSR, nikdy se starým totalitním režimem nevypořádala. Bohužel už dnes se ukazuje jaká to byla chyba a za co vlastně Havel prodal svoji disidentskou čest. Všechny státní úřady, soudy, orgány moci výkonné i zákonodárné jsou prolezlé bývalými nomenklaturními kádry KSČ. Většina znárodněného bohatství skončila v soukromých rukou bývalých soudruhů ředitelů a tajemníků, kteří za pomoci soudruhů bankéřů zprivatizovali všechny jen trochu konkurenceschopné provozy, o kterých měli informace z první ruky, aby je buď vyždímali na troud nebo prodali lukrativnímu zájemci z dříve znepřátelené strany hranic, popřípadě dodnes sedí za tučnou odměnu ve správních radách.
Avšak ani to dnes rudým gardám nestačí. Nemálo na tom, že mají svoje lidi ve všech parlamentních politických stranách, nemálo na tom, že přes zákon o zákazu hnutí a spolků propagujících potlačování lidských práv a svobod si na ulici Politických vězňů sídlí naprosto legální pokračovatelka totalitní komunistické strany, nemálo na tom, že její představitelé zcela veřejně a bez trestu vychvalují masového vraha Gottwalda a jeho krvelačné praktiky vyhlazování nesouhlasící části národa. Drzost bolševiků však nezná mezí.
Místo, aby v politickém ústraní sepisovali svoje utopistické bláboly o sociálně rovné společnosti a byli rádi, že s nimi národ nezatočil jako oni se svými odpůrci po roce 1948. Místo, aby byli rádi, že nemusí potupně umírat v lágrech, emigrovat do KLDR či odevzdávat svoje majetky novým mocipánům, místo toho chtějí naši současní komunističtí vůdcové, aby se s nimi jednalo jako s rovnocennými partnery s možností pobytu ve Strakově akademii, aby jejich zvrácené myšlení bylo respektováno jako relevantní politický směr, aby jejich touha po moci byla vykládána jako naprosto normální prvek demokracie. Kde to proboha jsme ?
Bohužel mají dnes silné spojence. Paroubkova sjednocená levice s mimikrami marťanů stále oslovuje téměř polovinu našich spoluobčanů. Občanů, kterým nevadí oslavné ódy soudruha Filipa na Gottwaldův socialismus, Grebeníčkovy nenávistné projevy na 1. máje, manifestace bolševického dorostu pod rudými prapory se srpem a kladivem, Paroubkovy veletoče dle názorů veřejného mínění, Zaorálkovy demagogické teze, Ráthovy lži a podpásové urážky .... Mohli bychom pokračovat do nekonečna.
Dnes je jejich velkým tématem 30 korun, které nutí umírat stovky pacientů na chodbách nemocnic, imperialistický radar, který vymaže Českou republiku z mapy Evropy, rovná daň, která přinese boháčům další porci kaviáru k snídani a chudáka pošle pod most, primitivní antikomunismus mně podobných pisálků, který rozdmýchává hysterii a nenávist mezi lidmi. Jak dlouho jim to ještě budeme tolerovat, než konečně pošleme otevřeně tyto lidi kam patří.
Jenomže my stále nejsme jako oni. Já projednou toto pravidlo poruším poopravenou citací z fimu Pelíšky: “Bolševici všech zemí, běžte už konečně do prdele !”
