Co kdyby stávkovali živnostníci a majitelé firem?

Předáci revolučních odborů po čase opět zvedli hlavy od plných koryt a za urputného harašení rudých hvězd, srpů i kladiv se jali po vzoru oranžového vůdce proletariátu bojovat za sociální jistoty prostého lidu. Velmi dobře totiž vědí, že čas od času je třeba do kolonky činnost vykázat i něco jiného než populistické blábolení na schůzích a nekonečné vysedávání v klimatizovaných kancelářích či limuzínách, na které si jimi zastupované masy dělníků, rolníků a pracující inteligence většinou nevydělají ani za celý svůj život, a tím tedy ospravedlnit svoji jinak bezvýznamnou existenci.

Vzhůru tedy do boje! Urvat ze stále se tenčícího koláče přerozdělovaných peněz co největší kousek. Zadupat na ty stejně bezvýznamné manažery polostátních molochů, jejichž jedinou starostí je, kolik stát dosype na jejich ztrátové fungování, zadupat na předvolebně vystrašené politické mrtvoly, jejichž jedinou starostí je jak uplatit co největší stádo “sociálně potřebných” voličů. Chceme stravenky, jízdenky i třeba žebračenky. Chceme jistoty a prosperitu. Zdroje jsou. Říkal to tatíček Špidla i Zdenda Škromach. Však on to někdo zaplatí! Ale kdo?

Nenávidění vykořisťovatelé. “Zbohatlíci a podvodníci”, kteří se brání placení daní, odvodů a podobného státního výpalného. Nechtějí tak nějak s úsměvem na rtu dobrovolně odevzdávat většinu svých těžce vydělaných korun na pochybné hrátky zkorumpovaných politiků a parazitujících odborových bossů. Živnostníci a majitelé firem, kteří dokáží vytvořit pracovní místa, kteří i přes neskutečně těžké podmínky dokáží v tomto ekonomickém Absurdistánu vytvořit zisk, kteří přes stále se utahující smyčku vyhlášek, zákonů, předpisů, norem a dalších nesmyslů dokáží svoje lidi zaplatit a odvést za ně státu téměř jednou tolik ještě jako “bonus” za ten luxus, že si dovolí někoho zaměstnat. Zaměstnavatelé, kteří díky sockomunistickému Zákoníku práce takřka nemají možnost samostatně o svých pracovnících rozhodovat.

Co kdyby si jednou s těmi uřvanými odboráři vyměnili role a vstoupili do stávky? Samostatní živnostníci by pozasatvili ŽL a místo placení všemožných daní a odvodů by najednou na státu nárokovali skoro milión sociálních dávek každý měsíc, neboť na životní minimum má prý právo každý. Majitelé firem by hodili nohy na stůl a vykazovali nulu. A jejich zaměstnanci?

Najednou by zjistili, že tu jejich práci musí někdo umět vymyslet a hlavně prodat. Chodit do zaměstnání by jim nebylo nic platné. Vykonávat činnost bez odezvy trhu neznamená nic. Mohli by naplnit sklady či orazítkovat píchačky, ale ani tak by se peníze na výplaty samy nevylíhly. Pracovní a sociální úřady by měly “pré”. Akorát by neměly ty kačky na zaplacení všech najednou potřebných. Byl by potom neúnavný bojovník Paroubek či milý Zdenda Škromach, kteří dnes politicky zaštiťují “spravedlivý” odborářský boj, takovým hrdinou jak se to asi některým dnes jeví?

Bohužel asi ano. Existuje tu stále rostoucí skupina lidí, jejichž životním mottem je pouze řádně podojit stát. Skupina lidí, kteří si snad opravdu myslí, že peníze ve státní kase rodí ČSSD v čele se svým předsedou, a že když nebude tak se prostě dluhy neplatí anebo se ještě víc zdaní ti “bohatí”. Tak to slyší ze všech prohlášení sockomunistické ultralevice a takto si je tato politická garnitura vychovává. Vždyť ještě třeba nemáme zavedené příplatky za přenášení šanonů do poschodí či za únavu očí při sezení u počítače jako v Řecku. Takže honem. Po nás potopa! Ať žije stávka!