Co je ne-poch-opitelného na případu Patrika a Natálie?

Svým minulým článkem jsem zde otevřel poměrně bohatou diskusi o problému multikulturně “vyváženého”, až v konečném důsledku fakticky rasistického, zpravodajství českých médií. Ve stovkách příspěvků pod textem mým, kolegů či na facebooku se jako červená niť line hlavní myšlenka – lidem vadí evidentní , s prominutím, předposranost českých žurnalistů, kteří se bojí pojmenovat věci pravým jménem a svoji zbabělost omlouvají jakousi mantrou o politicko-multikulturně korektním zpravodajství.

Tyto snahy však způsobily pravý opak cíle jejich snažení, pokud vůbec nějaký byl. Příslušník majoritní populace, pracující a vytvářející hodnoty, který je o více jak tři čtvrtiny svého výdělku okrádán nenasytným státním molochem pomocí nepřehledné džungle daní, popatků a různých odvodů, se v obraze pokřivené mediální reality musí nutně cítit opravdu jako občan nižší kategorie urážený mluvícími hlavami všech politických stran přisátých na státním prsu a postupně likvidovaný vládnoucím spolkem korupčních zlodějů či bohatě dotovanými partami pseudohumanistů a “byznysochránců” menšin.

Mediální výsledek případů Patrika z Krupky a Natálie z Vítkova je jen špičkou ledovce. Zatímco kauza popálené dívky z národnostní menšiny nemohla uniknout díky “vyváženému” zpravodajství vůbec nikomu, o brutálně zbitém chlapci bílé barvy pleti, kterého dle vyjádření lékařů dělily od smrti dvě hodiny, pokud by se s vypětím všech posledních sil nedoplazil ke svým zachráncům, spousta lidí vůbec nevěděla. A to jen proto, že pachateli byli v prvním případě nakrátko ostříhaní jedinci v těžkých botách, zatímco v případě druhém, nezletilí cikáni mdlé inteligence. Zkratkovité klišé tedy zafungovalo a z konečného sumáře české žurnalistiky se tak nutně musí zvedat žaludek.

O to více jsem byl šokován ne-poch-opitelným počinem zde na půdě blogu i-dnes. Provokativní text “normálního obyčejného chlapa a táty”, který nás zde hojně zásoboval příběhy o zlých modrobýčcích a moudrém oranžovém pastýři, jenž měl vyvést tuto zemi z krize, plný překroucených faktů, účelových fabulací a až posměšných poznámek směřujících k Patrikově osudu, se dostal jako číslo jedna do výběru administrátorů na hlavní straně. Co tento text vypovídá o autorovi pominu, co však vypovídá o redakci tohoto mediálního prostoru?

Byl to pokus vyvážit článek s více jak 70 000 čtenářů a téměř 15 000 doporučeními na facebook nějakou multikulturně přijatelnou oponenturou? Byla to úlitba bohům korektnosti? Nebo opět zcela jen obyčejný strach z přímočaře řečené pravdy?

Nechci si zde hrát na studnici moudrosti ani na arbitra jediného správného názoru, ovšem tímto způsobem zlehčované psychické i fyzické utrpení mladého kluka, spojené s posměšným poukazováním na minimální částku vybranou na jeho pomoc mne opravdu zvedlo ze židle. Navíc zbabělý autor ani nepovolil ke svému výplodku diskusi, takže nebylo možno svůj názor interpretovat u něj. Děkuji kolegům, kteří podobně jako já dnes reagovali již předcházejícími články.

Pod původní článek jsem na základě výše řečeného přidal dodatek, dle kterého můžeme Patrikovi vysmívanou jedenáctitisícovou částku pomoci navýšit. Nedopídil jsem se sice žádného oficiálního konta veřejné sbírky, neboť opravdu zřejmě neexistuje, ale, dle sdělení paní ředitelky, má Patrik ve svém dětském domově podúčet vinkulovaný k jeho 18. narozeninám. Tam budu odesílat i já svůj dárek nashromážděný touto iniciativou, obzvláště díky panu ing. Kvido Štěpánkovi z Jablonné nad Orlicí, člověku s velkým srdcem.

Ještě jednou děkuji a jsem přesvědčen, že i když jsem si od některých vysloužil nálepku nacisty, hyeny či primitiva, je opravdu lepší psát věci přímo a někdy i s použitím ne zrovna libě znějících slov, než se brodit po kolena v břečce povrchnosti, mainstreamového zájmu, vlastního strachu či až autocenzury, která nakonec stejně vyústí v nic neříkající a hloupý urážlivý splašek. Je to pochopitelné?