... si nebudem nechat vod tejch modráků a černoprdelníků chcat na lebzňu. Bych se málem styděl, že su komunista. Každé votápek má plnó hubo Klémy a Stalina, že pré masakrovali lidi, kurva, co měli dělat, dyž fachali na revoluci, že jo. Zase vyhráli válku, dyť by ti blbečci dneska žvatlali germánsky a hajlovali jak na spartakiádě. Do Jáchymova s nima, ještě dneska. By je přešly rópy.
Všechny. Tupohlava, Čuníka, buzeranta TakyDalíka a tu jejich smečku. Buržousti zasraný tunelářský. Pět rumů, Jaryno, a mě eště gambáč! “ Odposlechnuto v nálevně nevalné cenové skupiny při hledání místa k obědu, úterý 6.11.2007, pracovní den, 11 hodin 35 minut.
Pětice montérkových manekýnů zcela evidentně vypadala na to, že tady sedí již delší dobu. Jejich stůl byl posetý nedopitými pivy, prázdnými štamprlaty, popelník přetékal nedopalky od cigaret. Jeden z partičky měl již v tuto dobu dosti velké problémy s udržením rovnováhy a moče. Výčepní, připomínající právě exhumovanou zombici se startkou v levém koutku, přinesla požadované občerstvení a kalným zrakem zaměřila nás, nově příchozí.
Naše zaječí úmysly a údiv nad návratem do dob reálného socialismu, překonal hlad a zvědavost, co tato vesnická zájezdní hospoda může vůbec nabídnout. Usadili jsme se tedy a požádali o jídelní lístek. “Smažák, guláš, tlačenka a vejvar,” zarecitovala víla zralá na totální generálku, tiskoviny nemaje.
Když jsme po kratším rozhovoru pochopili, že slovo “vejvar” neznameníá oškubání zákazníka po jídle, ale hovězí polévku, a guláš, že je zaručeně letošní, odhodlali jsme se k objednávce. “Matony už neny,” zašprýmovala potěšená servírka a doporučila k pitnému režimu pivo, rum nebo točenou limonádu.
“Fando, tři vody !” vyrušila kolegu ze sledování zajímavého televizního programu a odkvačila do kuchyně. My zatím poočku sledovali vedlesedící úderku socialistické práce a chca-nechca poslouchali stále hlasitější debatu.
“Neměli bysme jít zase chvilku kopnout?” tázal se benjamínek skupiny. “Simtě, staré někde šuká Andulu na služebce, dneska nikdo už nepřnde a zejtra se vykecáme na šutry a posraný počasí,” rozhodl - zřejmě cappo di tutti – a vrátil se k politickému tématu. “Tož řekni Pepine jestli za nás nebylo lepší ? Barák sem postavil do štoku, žigulika sem měl první ve vesnici, stará byla v jezédé v kuchyni, ani kačku za žrádlo sme nemuseli dávat. Vobčas sem prodal ňákou naftu z traktora a fuškou pošolichal trabanta náčelníkovi. Kurva, škváry sem měl jak Ročíld.”
Mezitím jsem byli poctěni teplou žlutou vodou s pěti nudlemi a třemi hrášky. Dochutili jsme to vyžádanou solí a pepřem a s velkým sebezapřením jsme se pustili do konzumace.
Ozvala se rána a nejméně schopný stachanovec v kombinéze s logem velké nadnárodní plynařské společnosti spadl ze židle. Nutno podotknout, že jeho kumpáni reagovali okamžitě. Pomohli mu zpět do vertikální polohy a objednali turka. Vedoucí brigády z toho okamžitě vyvodil důsledky. “Jaryno, Tondovi už rumajzla nenalévé! Hoď po nás pět gambáčů a štyry velký.”
“Zétra by byl lampioňák a vohňostroj,” pokračoval poté nerušeně v soudružském výkladu povýšený traktorista. “Co dneska, hovno. Čunek nakrade tři melouny a eště bere ta sviňa dávky. Já lítám jak debil po óřadech a nevydojim z nich víc ja štyrku za měsíc. A to sem musel barák přepsat na mamu a káru jako darovat tatovi. Se na to tady asi vyseru a pudu na dávky úplně. Ségra má ňákýho kravaťáka a ten blekocal něco, že bych mohl na fakany brát kolem patnácti táců. Dyž by mi nechali tu štyrku a starý dali invalidku na ty záda, tak vobčas něco načerno zmáknu pro (jméno jsme nerozuměli) a budu vysmáté jak jojo,” zněl hostincem monolog ekonomického specialisty.
Před námi se objevil guláš a ošatka rohlíků. “Knedle došly,” oznámila zasloužilá servírka a namalovala na účtenku tři padesátky, dvojku a dvanáct čárek. Bylo znát, že vybraná pochutina je excelentním dílem místního mistra kuchaře. Opravdu se to dalo jíst a dokonce to bylo i dostatečně teplé, škoda že rohlíky zřejmě pamatovaly Husáka na Hradě.
Idylku poněkud narušil Tonda. S hromovým rámusem odstrčil židli, vytřeštil zrak a zrychleným krokem se vydal směr toalety. Bohužel nedoběhl. Obsah jeho žaludku ve třech vteřinách změnil polohu a bylo možno jej detailně prozkoumat na záchodových dveřích a částečně též na zádech poblž sedícího hlavního výčepního, který až do této chvíle stále nerušeně sledoval novácký seriál.
“Ty vole, tys mě poblil!” velmi správně zhodnotil situaci vrchní. Vzhledem k tomu, že inkriminovaný žaludeční potížista byl asi štamgastem, přešel však během okamžiku z bojové pozice Mika Tysona na vlídnější:”Jaryno přines tomu praseti hadr a kýbl ať to tady umeje, já se du převlíct!”
Naše porce zůstaly tedy nedojedené a začali jsme toužit po zaplacení a rychlém odchodu. Skanzenu u hlavní cesty jsme už měli plné zuby. Čeho je moc, toho je příliš. Mávli jsme na Jarynu nesoucí kbelík. Malinko zkoprnělý Antonín převzal nářadí a za hrobového ticha začal s úklidem.
“Chvilu počkejte, šéf se převlíká,“ odvětila obstarožní krasavice a zapálila si další startku. To už otrnulo i vedlejšímu stolu. “Dófám, že teďka Jura s Vojtó ty modrý straky sestřelijó. Po tem Čuníkovi,” nerušeně pokračovaly v politickém školení hlavní montérky. “Kurvy esesácké. I s tém tuneltatou na hradě. Akorát nevím proč tam netlačijó teho Dynsbýra. Ten Špejchar, nebo kýho šlaka se menuje ani neznám. Prej je z Ameriky. Tož kurva se mi moc nelíbí. Eště sem přitáhne ten radar. Psali v Haló novinách, že nás pak budó bombardovat z Iránu. Ale von asi ten Jura ví co dělá. Se mi líbilo, jak je teďka vyprcal s tou Zuzanou. A Standa taky. Jó, tak se to dělá. Asi má teho amíka vochočenýho.”
“Tak chlapi dáme eště ruma. Zétra je ten svátek.” “Jakej vole ?” otázal se greenhorn. “Seš mladej, hovno znáš Rudane,” poučoval staršina. “Ale až to vezme do ruky Jura s Vojtem, jak to teďkonc rozjeli, tak to budeš recitovat i vo půlnoci. VŘSR, vole. To my starý kovaní to známe, viď Pepine. Tak da zdrastvujet !!!”
Konečně došel hlavní vrchní s trojicí sklenic točené limonády. Po naší námitce, že jsme již po jídle a pití tedy nechceme opáčil něco ve smyslu, že to přece nevyleje, spočítal účet včetně všech zbylých natvrdlých kusů pečiva v ošatce a posbíral bankovky i drobné, námi odpočítané na halíř. Dýško nebylo.
“Nejradši bych jim to tady poblil taky,” pravil kamarád po odchodu z restaurace, “i s těma sfingama za výčepem.” “Já taky,” souhlasil jsem, “ale i toho oslavovače VŘSR. Toho hlavně.”
