Jak jsem zblbla na mateřské

Tohle se mi nemůže stát. Já tedy rozhodně s dětmi doma nezhloupnu. Prostě si to nepřipouštím, stajně jako křečové žíly, důchodovou reformu a plíseň v ledničce. Bohužel, jak časem zjišťuju, některé věci přijdou, ať se snažím sebevíc.

Dlouho jsem chtěla odolávat. Prevence je nejlepší boj, takže jsem s prvním dítětem četla knížky v cizích jazycích, zkoušela studovat, na půl úvazku pracovala a vyhýbala se slepičárně na pískovišti.

Mateřská je nicméně v žebříčku nejstresovějších povolání na druhém místě hned za leteckým dispečerem (jak jsem se nedávno dočetla, trochu mi to zvýšilo sebevědomí). Nevím, jestli se na tomto pomyslném žebříčku něco děje s přibývajícím počtem dětí, ale se mnou se bohužel stalo.

Velmi kradmo jsem ji musela přiznat pár následujících zjištění:

Představa chození do práce se mi líbí už jen z toho důvodu, že bych si mohla vzít podpatky. Ne, abych zvyšovala své duševní schopnosti (vydržet růst zubů mladšího dítěte je snad dostatečně záslužné).

Na jednom divadelním představení, které jsme s manželem navštívili, jsem se zhruba prvních dvacet pět minut nechytala. O čem to sakra je?? Nevím, zda to bylo tím, že postav bylo více než tři, kladný a záporný hrdina měli stejnou barvu vlasů a všichni se jmenovali podobně. 

Šla jsem nakoupit do jednoho velkého supermarketu. U regálu se šampony a vlasovou kosmetikou jsem se přistihla, že popojíždím s nákupním vozíkem stále sem a tam, jakobych uhoupávala naše mladší dítko v kočárku. Doufám, že se nikdo nedíval.

Dneska jsem dětem četla úplně stejnou pohádku dvakrát za sebou a vůbec jsem si toho nevšimla. Až když mě starší holčička upozornila. Uf.

Slepičí klepy se sousedkami začaly být příjemným zpestřením mezi neustálým vařením, uklízením, přebalováním a vychováváním. Sousedku jsem na hřišti u domu dokonce upozornila, že jede vláček!

Doufám, že se jednou dostanu opět do situace, kdy budu schopná inteligentně komunikovat, soustředit se více než patnáct minut a předříkat vyjmenovaná slova po ´b´. Možná je ale všechno v pořádku a jen zapadám do životní fáze zblbnutí nutné k přežití s malými dětrmi.