Co se mnou udělalo jedno irské pivo

Na tuhle služební cestu jsem se těšila. Dva dny v Irsku. Jedu sama, i když v rámci větší české skupiny. Bude to pohodička ...

Tentokrát se o mě totiž bude starat irský partner a já tedy vlastně nemusím téměř nic hlídat.

Po prvních pracovních povinnostech v Dublinu jsme jeli vyplnit pauzu v programu do známého pivovaru Guiness. Několikapatrové muzeum korunuje panoramatický výčep na střeše. Skrz skleněné stěny užíváte výhled na celé město, v ruce pintu černého piva s pěnou jako šlehačka. Hovím si v křesílku a jsem na vrcholu blaha. Pivo sice piju asi podruhé v životě, téhle chuti přijdu na chuť asi až s věkem. Panuje zde velmi přátelská atmosféra, Irové jsou neformální a usměvaví. Nic mi nechybí …

Znovu nasedáme do autobusu, budeme se přesunovat do nedalekého hotelu. Bohužel, v Dublinu panuje odpolední špička jako v každém větším evropském městě. Asi po půlhodince popojíždění začínám netrpělivě poposedávat, za dalších deset minut mám pocit, že to regulérně nevydržím … můj měchýř je bez vrásky jako obličej Blanky Matragi.

Hrozilo, že se stane to nejhorší, to, co se mi stalo naposledy asi v pěti letech … že to pustím. Deru se tedy dopředu k řidiči, abych za okamžik vyběhla z autobusu kdesi, uprostřed města, uprostřed kolony …

Měla jsem štěstí, asi padesát metrů přede mnou vidím klasický „irish pub“. Když mě viděl výčepní, vrazil mi do ruky klíček od toalety, štamgasti za pivem jen sledují, jak postavička na podpatcích, v kostýmu a s laptopem na rameni doslova běží do dvěří s obrázkem dvou postaviček …

Ok, mise splněna. Teď jen najít hotel. Dvě mladé studentky mi ochotně nabídly, že mě tam zavedou. Zhruba po dvaceti minutách hlásím slečně, která se o nás stará, že si jdu vyzvednout kufr k ní na pokoj. „Fajn, vyjeďte do sedmého patra“. Za pár vteřin opět žhavím telefon. „Ale tady sedmé patro nemají?!“

Jsem totiž v hotelu Burlington a ne Burnington, sakra … Asi za patnáct minut mám sedět opět v našem autobuse, abych se přemístila na další jednání.

Irský taxikář před hotelem zná naštěstí postranní uličky a svižnou jízdou jsem přesně za dvanáct minut před správným hotelem, dokonce jsme stihli probrat fotbal, kterému já vůbec nerozumím.

… Dublin je malebné město a Irové milí lidé, tohle jsem si odnesla. Jednou se tam chci vrátit … a zajít si na pintu Guiness ...