Co dělám, když mě nikdo nevidí

Je to tak, mám svá tajemství, která si schovávám i před svým manželem, který snad viděl už úplně všechno.

Viděl už například moje neoholené nohy, ubrečený obličej, břicho těsně po porodu, dokonce byl i několikrát u toho, když mi chcíplo auto ...

Co ale nikdy neviděl je to, jak tancuju, když jsem sama doma. To si pustím si pár svých "osobních" písní pěkně nahlas a kroutím se tak, že by se nemusela stydět ani Shakira.

Vzpomínám si, že tancovat jsem byla naposledy asi tak před deseti lety, už ani nevím kde. Ke všemu jsem ten typ, co se odváže maximálně po pár skleničkách a to ještě v houfu dalších zběsilých těl v lehkém přítmí. K tomu si před ostatními připadám divně, nevím proč, je to tak ... Manželovi hudba nevadí, rytmus taky ne, takže kvalitní spolupachatel občas také chybí. Přitom tancuju tak ráda.

Doma mi to jde úplně jinak. Myslím, že kdyby existovala disciplína "tanec u kuchyňské linky", mohla bych se přihlásit do soutěže.

Jsou to moje chvilky, kdy se nemusím hlídat, jestli nevypadám trapně, jestli moje kreace nejsou přehnané, jestli na tohle nezačínám být trochu stará ... Jsem to prostě já a skromně si myslím, že mi to jde. Kroutím pánví jak černoška z buše a choreografie by mohla bodovat na nejednom hudebním kanálu.

Po pár písních se cítím osvěžená, ač jsem za minulou noc mockrát vstala k dětem a po domácnosti již několikátý týden běhám jak Goro před Tokiem.

Jedinými svědky jsou mi zatím moje dvě malé děti. Mladší zatím nic neprozradí, jelikož pouze žvatlá, starší se většinou odklidí do vedlejší místnosti. Poslední dobou mě ale začíná napomínat: "Mami, já neslyším tu písničku, když tancuješ". Tak nevím, já u toho přeci nezpívám ...