Tuto otázku si kladu od doby, co jsem porodila své první dítě. Nerodím jako na běžícím pásu, ale příjde mi, že tento okamžik byl v tomto směru klíčovým.
Najednou jsem se nestarala jen o sebe, ale i o malého tvora, který byl ještě nedávno mojí součástí. Mým druhým znamením, ascendentem, jsou Váhy. Z toho hodně vyplývá. Já, nerozvážný člověk, který stojí u regálu několik hodin, až se konečně odhodlá si vybrat to pravé a pak si stejně není jistý, jestli vybral dobře, musí najednou vybírat i pro někoho dalšího. Co je pro dítě to nejlepší, nejšetrnější či nejekologičtější? Kde sehnat ty nejlepší informace? V knihách, na internetu, po diskusích, v encyklopediích? Ano, jisté základy jsem tam našla, ale dál to bylo vše na mém úsudku.
Celý život se učím. Ještě stále nemám pocit, že bych si byla jistá v kramflecích. A mám takový nevtíravý dojem, že k tomu nikdy nedojde. Prostě budu radši víc tolerantní a přizpůsobivá a nebo otevřená všem možnostem, než abych se usadila na jednom názoru. Taková já jsem. A zřejmě i budu.
Ale. Je tu jedno ale, které mě ničí už nějaký ten měsíc.
Nepatřím mezi ty všechny maminky, které se tak rádi pitvoří, mykají a nejradši by své dítě snědly. Ať je už poblité či nikoliv. Jsem člověk, který miluje své dítě, ale vše má své hranice. Čím je mé dítě starší, tím se v tom víc utvrzuji.
Když jsem začínala drandit kočárkem, tak jsem si našla jednu přítelkyni. Vše se vyvíjelo slibně. Ale já najednou zjistila, že to není úplně ono. Nějak mě nenaplňovalo zjištění, že si nepopovídám o ničem jiném než o svém dítěti. Ano, bylo a je víceméně středem mých zájmů, ale nepotřebuji a vlastně ani nechci mít pocit, že si moje dítě ještě kloudně nesedlo oproti jinému, které sedí vlastně už od mala. A že jsem těchto vtíravých pocitů byla plná čím dál tím víc. Nejsem soutěživý typ, ale v tu chvíli se ve mně vynořila ta nejvíc utajovaná soutěžní povaha, jakou jsem nikdy neviděla. Stačilo několik málo situací a bylo to tam.
Začala jsem uvažovat, jestli to, co dělám, dělám pro sebe a nebo pro své dítě. Dost jsem se tím užírala a nevěděla, co dělat. Měla bych chodit do dětských spolků, bazénů či na společné hromadné výlety, kde jsou v mých představách všichni pokakaní, poblití, všichni mají rýmičku a všichni už mají první zoubek, nebo bych měla sedět spokojeně někde na lavičce a užívat si chvíle klidu. Chci to a nebo to? Já chci něco mezi! Ostatně chtít může každý, že.
Až mi jedna známá poradila, abych vše dělala podle sebe. Spokojený rodič=spokojené dítě. Ale co když bude mé dítě málo společenské? Co když bude potom někdy v budoucnu všechny děti mlátit, o všechno se prát a bude radši sama než v kolektivu? Co když? Kdyby to tak člověk věděl.
Mám být jako všichni ostatní a „společensky žít“ a nebo si mám v klidu dělat vše po svém a být jiná, víc sama?
Nebudu si něco nalhávat, pročetla už jsem hodně diskusí, protože mě zajímalo, jak to dělají ostatní. Chci si z toho vybrat to nejvíc vhodné pro sebe a své dítě. Ráda dám na doporučení, protože to už někdo vyzkoušel a já tak nemusím neskonale dlouho vybírat. A hlavně, nejsem vševědoucí. Jsem jen člověk, který se bojí být jiný. Chce být jiný, ale přiznává si, že strach je pro něj ten největší strašák, ta největší svině.
Zkuste být jiní, být sví a postavte se svému strachu. Staňte se jednou rebelem a udělejte něco, co se od Vás neočekává.
Slovy Neala Donalda Walsche:
„Strach je energie, která poškozuje, uzavírá, skrývá, hromadí a omezuje.“
