Poslouchejte svoje děti

Snaží se nám sdělit spoustu věcí, ale my je neposloucháme. Vidíme jen to svoje. Neustále jim něco vštěpujeme, ale zároveň žasneme, co dokáží samy, bez naší pomoci udělat, říct či si pomyslet. 

Máme pocit, že je musíme vychovávat, ale není to naopak?

Když mi bylo patnáct, byla mojí nejoblíbenější autorkou Lenka Lanczová. Její knihy jsem milovala a četla je pořád dokola. I přesto, že se můj čtenářský apetit časem pozměnil, tak zjišťuji, že se občas k podobným knihám vracím. Chodím si k nim odpočinout. Doufám, že v nich najdu něco, co mě odlehčí a vykouzlí úsměv na tváři.

Zjišťuji ale, že i když je kniha o mladých lidech, vůbec nemusí být tak úsměvná a oddychová, jak by se mohlo na první pohled zdát. Poslední dobou je čím dál tím víc populární žánr Young Adult. Ač už nepatřím mezi ty náctileté, tak mám pořád možnost něco si přečíst a až tak neumírat nudou.

Číst knihu o mladých lidech, kteří dennodenně přemýšlejí o sebevraždě, je celkem náročný kalibr. Deprese, pocity prázdnoty, osamocení, nepochopení...Sakra, o tom by přeci mladí přemýšlet neměli! Kde je chyba? Chyba v nás?

Theodor Finch je známý výtržník, agresivní mladík, který se už několikrát pokusil o sebevraždu. Ještě mu to ale nevyšlo. Neodhodlal se. Přesto ho hranice mezi životem a smrtí přitahuje jako magnet.

Tentokrát potká na římse zvonice oblíbenou Violet Markeyovou. Dva, kteří mají podobnou chuť do života. On trpí bipolární poruchou, jí zemřela sestra. Kdo tady bude koho zachraňovat?

Přestože to vypadá, že on je tady ten, co by měl být víc na dně, tak opak je pravdou. Nikdo nevidí do nikoho a musí jen tušit, co se děje. Láska se stává lékem, který pomáhá. Hledají ji přes malé vzácné okamžiky, které jim život posouvají dál. Díky společnému školním projektu vyráží na místa, která jsou jedinečná. Aby došlo k rovnováze, něco zanechávají a něco si naopak berou. Co ale bere život jim? Je to snad láska k rodině, která může být tak bezohledná? Nebo to je vnitřní vesmír, který se tak moc neslučuje se světem okolo? 

Nechala jsem se nalákat krásnou obálkou, která slibovala příběh plný naděje. Našla jsem smrt. Avšak smrt v podobě vysvobození.

Nikdo by si neměl brát život. Dostali jsme ho a nemáme právo si ho brát. Po vykreslení zmíněné poruchy chápu, že to někdo nezvládá a najednou nevidí nic kromě toho jednoho směru.

Ač čte člověk jakoukoliv knihu, tak v ní ve většině případů najde něco pro sebe. Něco, co se ho týká, co ho zaujme nebo mu dá nový pohled na věc.

I po dočtení si ale stojím za svým. Nikdo by si neměl brát život, natož děti!

Všechny malé zázraky, Jennifer Nivenová, Yoli 2015