Politický Rorschachův test

Virální incident s fatální střelbou na protestující ženu v americké Minnesotě je takřka dokonalá politická varianta slavného Rorschachova testu. Jen místo skvrn máme nekvalitní videa.

Už třetí den se v amerických médiích a na sociálních sítích vede boj o interpretaci této tragické události, v němž spolu soupeří dva hlavní narativy. Podle jednoho z nich byla smrt Renee Good z rukou agenta Rosse z US Immigration and Custom Enforcement (Služba pro vymáhání imigračního a celního práva v USA – zkráceně ICE) příkladem státního násilí a doslova vraždou, podle druhého z nich zákrokem proti teroristickému útoku, při kterém došlo k ohrožení federálních pracovníků při výkonu služby. Obě strany přitom odkazují na tatáž videa a jsou velmi militantní v popisu jejich obsahu. Vidíte, zřetelně se mu vyhýbala! Ne, naopak ho zřetelně zasáhla svým vozem!

Já se dobrovolně přiznávám, že vidím jen čtyři (v okamžiku, kdy píšu, čtyři jediná známá) videa s nízkým rozlišením a z úhlů, které nutně zkreslují důležité okolnosti, jako vzdálenosti a vzájemnou pozici jednotlivých aktérů. Videa, která jsou krátká a bez kontextu. Videa, která zachycují chaotickou a rapidně eskalující situaci. V době, kdy o věci je známo jen několik základních faktů.

Renee Good byla 37 let stará žena, která se účastnila protestů proti aktivitám ICE v Minneapolis ve státu Minnesota. Během těchto protestů došlo k roztržce s agenty ICE a Good byla ve svém voze smrtelně raněna střelbou agenta ICE Jonathana Rosse. Video přihlížejících zachycující zásah se začalo rychle šířit po sociálních sítích a stalo se virálním. Podobně virálním jako video se zákrokem policie proti Georgi Floydovi. Jakýmsi žertem dějin ta místa od sebe dělí několik minut chůze.

Smrt mladé ženy, po které zůstalo na světě malé dítě, pochopitelně vzbuzuje silné emoce a pozornost (jeden z nejčastěji sdílených snímků z místa zachycuje pohled do jejího auta z boku, na kterém je zachycena přihrádka spolujezdce naplněná plyšovými hračkami). A tak se o ní živě diskutuje a to vesměs v emocích, zjednodušeně a nepoučeně. Jen málokdo je totiž tak divný jako já, aby se dlouhodobě zajímal o právní rámec, na jehož základě mohou ozbrojené složky v USA použít smrtící sílu. Takže mi dovolte tuto jinak zcela zbytečnou znalost použít.

Americká policie a ostatní ozbrojené složky každoročně při výkonu služby usmrtí okolo tisíce lidí. Z demografického hlediska jsou nejčastější obětí bílí muži, byť mediální pozornost je disproporčně upřena na oběti z řad minorit, zejména Afroameričanů. Většina obětí je v okamžiku smrti ozbrojena. Tato čísla jsou dost vysoká, při přepočtu na množství obyvatel asi jako kdyby Policie ČR dohromady s Celní správou a Městskou policií usmrtila 30 lidí (reálně max. jednotky případů ročně).

Tento rozdíl má celou řadu vzájemně propojených vysvětlení od obecně výrazně vyšší míry násilné kriminality v USA přes horší péči o mentální zdraví zranitelné populace po zmíněný právní rámec. Ten v USA tvoří zejména rozsudky Nejvyššího soudu. Dva z nich jsou zcela klíčové a učí se je v rámci výcviku každý policista. Oba se vztahují i na ostatní bezpečnostní sbory USA, tudíž i na ICE (ten výraz bezpečnostní sbor berte prosím s rezervou jako funkční zkratku pro složky, které plní podobné role jako bezpečnostní sbory v ČR). Proto když mluvím o policistech, pravidla se vztahují i na agenty ICE.

Prvním z nich je rozsudek ve věci Tennessee v. Garner vynesený v roce 1985. Edward Garner byl 15 letý zlodějíček zastřelený na podzim 1974 v městě Memphis ve státě Tennessee při útěku z místa činu. Policista, který jej usmrtil, viděl ve světle baterky, že Garner neměl v ruce zbraň a jen se snažil přelézt plot ve snaze vyhnout se dopadení. U jeho mrtvého těla se našlo ukradených 10 dolarů, které získal při své poslední vloupačce. Podle zákonů státu Tennessee bylo zastřelení podezřelého na útěku za těchto okolností legální. Garnerova rodina po 11 letech justičního kolotoče dosáhla projednání případu před Nejvyšším soudem. Ten prozkoumal soulad příslušných ustanovení zákona státu Tennessee s americkou ústavou a dospěl k závěru, že použití smrtící síly je formou „seizure“ (funkčně by šlo přeložit jako zásah do osobních práv) a tedy podléhá 4. dodatku americké ústavy. Ta občany chrání právě před nedůvodnými zásahy do osobních práv a umožňuje je jen v případě existence probable cause (další překladatelský oříšek – řekněme důvodný předpoklad či rozumná domněnka. Neplést s naším důvodným podezřením).

Soud ve světle této úvahy formuloval klíčový závěr: Podle 4. dodatku americké ústavy může policista použít smrtící sílu proti prchajícímu podezřelému jen tehdy, pokud se v dobré víře domnívá, že tento podezřelý představuje významné riziko smrti či vážné tělesné újmy pro policistu či další osoby.

Jinak řečeno policista či člen jiného bezpečnostního sboru nemůže jen tak někoho zabít, byť by ta osoba porušila zákon. Tento závěr byl ještě mnohokrát rozvinut v navazující judikatuře amerického Nejvyššího soudu i jiných významných federálních soudů (USA je soudně rozdělena na okruhy, které plní úlohu podobnou úloze českých Vrchních soudů), tzv. Circuit Courts.

Druhým klíčovým judikátem je Graham v. Connor, který hovoří o obecných pravidlech použití jakékoli síly, nikoli jen smrtelné. Dethorne Graham cestoval se svým kamarádem, když jej postihla diabetická nevolnost. Kamarád mu tedy zastavil u jednoho obchodu, aby si mohl koupit pomerančový džus. Graham vešel do obchodu, zjistil, že je v něm dlouhá fronta a zase z něj rychle odešel, následně nastoupil do auta a společně s kamarádem odjel. Jeho počínání vzbudilo podezření policisty Connora, který jej pronásledoval a během zastávky zadržel. Connor pak společně s posilami Grahama spoutal po dobu, co prošetřoval události v obchodu (a asi to nebylo úplně mírumilovné zacházení, jelikož při něm Graham utrpěl několik zlomenin a oděrek). Když obchod potvrdil Grahamovu verzi, policisté jej propustili.

Nejvyšší soud stál před dosti ožehavou otázkou. V rozsudku se věnoval specifikům policejní práce, uznal, že policisté musí často dělat rozhodnutí ve zlomku vteřiny, s nedokonalými informacemi a za rychle se měnící situace. Klíčový přínos je v zavedení testu tzv. objektivní rozumnosti: „Rozumnost (v tomto kontextu by se dalo přeložit též jako přiměřenost) konkrétního použití síly musí být posuzována z perspektivy rozumného policisty na místě, nikoli se zpětnou znalostí všech okolností.“

Podle testu objektivní rozumnosti je tedy potřeba posuzovat nikoli objektivní skutečnost, ale to, jak tuto skutečnost vnímal zasahující policista svými smysly. Zároveň je hodnocení tohoto vjemu a učiněné závěry konfrontováno s hodnocením a učiněnými závěry hypotetického rozumného důstojníka. A byť je ten rozumný důstojník hypotetický, judikatura a teorie dovodila, že nejde o supermana, ani špičkového experta, ale o archetyp běžného, průměrně zdatného a průměrně svědomitého příslušníka sboru.

Graham v. Connor pak přidává ještě jeden klíčový termín – totality of circumstances (souhrn relevantních okolností případu). Těmi mohou být např. závažnost trestného činu, aktivní odpor či rozhodování v časové tísni. Nicméně je to jen demonstrativní výčet, ne uzavřený seznam. To vše tvoří perspektivu hypotetického rozumného policisty, se kterou se porovnává reálný děj.

Tennessee v. Garner nám tedy říká, že policista může použít smrticí sílu v situaci, kdy existuje významné riziko úmrtí či závažné tělesné újmy pro policistu či jiné osoby. Graham v. Connor k tomu dodává, že při posuzování jednání policisty se jeho jednání hodnotí na základě toho, jak by jednal v jeho pozici hypotetický rozumný policista.

Jak tento právní základ aplikovat na situaci z Minneapolis? Z dostupných záběrů a informací si nelze učinit definitivní závěry, ale určité dílčí faktory lze vypíchnout. Pokud se podíváte na zpomalené záběry klíčové sekvence, vidíte, že v okamžiku, kdy agent Ross sahá po zbrani, míří kola automobilu, ve kterém sedí Renee Good, směrem dopředu mírně doleva a protáčí se (pravděpodobně na ledu). Jaká je přesně pozice agenta Rosse vůči automobilu? Vzdálenost nebude velká, pravděpodobně okolo 1 metru. Na jiných záběrech zveřejněných CNN je vidět čelo automobilu a v tomto okamžiku stojí při pohledu z dálky agent Ross mezi jeho předními reflektory. Stojí tedy blízko před 2 tunovým SUV, které se chystá vyrazit jeho směrem. Zastavme se v tento okamžik cca 1 vteřinu a něco před prvním výstřelem a položme si několik otázek.

Byl v tento okamžik agent Ross vystaven významnému riziku smrti či těžké újmy (rozsudek Tennessee v. Garner)? Soudy v USA vesměs v případě najíždění do policistů považují auto za smrtící zbraň, nicméně je fér uznat, že většinou za jasnější situace. Tedy ve vyšší rychlosti než kterou lze realisticky vyvinout na tak krátkou vzdálenost. Zároveň je potřeba podotknout, že ta malá vzdálenost představuje faktor potenciálně zvyšující riziko, neboť snižuje možnost uskočit z cesty. I v této rychlosti hrozí sražení a přejetí osoby s velmi vážnými následky. Odpověď tedy není úplně jasná, ale slovy jednoho zavedeného principu – Ústava od policistů nevyžaduje, aby hráli hazardní hry se svými životy.

Posoudit soulad s principy rozsudku Graham v. Connor je ještě obtížnější, neboť nám chybí znalost totality of circumstances. Nemůžeme odhadovat, jak by se na místě agenta Rosse zachoval hypotetický rozumný policista, když neznáme celkový souhrn okolností, za kterých agent Ross použil smrtící sílu. Přitom každé nové video (a pravděpodobně jich existuje ještě několik) či svědectví může přinést nějakou důležitou okolnost s potenciálem ovlivnit celkovou perspektivu.

V obecné rovině považuji za nutné vypíchnout jednu věc. Judikatura Nejvyššího soudu opakovaně říká, že zásah policie musí být rozumný (tedy způsobilý zastavit hrozbu a vůči této hrozbě proporční), ale nemusí být ten nejméně invazivní. Policista nemá povinnost ustoupit (duty to retreat), ani vyčerpat všechny alternativy.

Zdůrazňuji nicméně, že se tu bavíme o ústavním a trestně právním rámci. Jednotlivé složky či útvary mohou mít vlastní přísnější pravidla nad tento rámec. Např. útvar může mít interní zákaz střelby na jedoucí vozidlo. Policista, který jej poruší (avšak zůstane při své akci v rozsahu Tennessee v. Garner a Graham v. Connor), pak může přijít o práci či čelit civilní žalobě, ale nehrozí mu trestněprávní postih.

Vraťme se k našemu případu, do okamžiku něco přes 1 vteřinu před prvním výstřelem a zaspekulujme si jen na základě nám nyní dostupných informací. Domníváte se, že by rozumný policista považoval střelbu na řidiče vozidla v této situaci za jedno z možných rozumných řešení situace? Možná ne to nejlepší, avšak způsobilé zastavit hrozbu? Protože pokud ano, pak se domníváte, že v tento okamžik splňuje test objektivní rozumnosti podle rozsudku Graham v. Connor.

Když už jsme zastavili čas, podívejme se ještě na jeden faktor, který skoro nikdo nezmiňuje. Pro další hodnocení děje má totiž klíčový význam zamyslet se nad fyziologickými procesy, které v těle probíhají ve vysoce stresující situaci. My si to většinou neuvědomujeme, ale zpracování informací přijatých našimi smysly nějakou chvíli trvá. Vezměte si např. sprintery v olympijském závodu na 100 metrů. Pečlivě soustředění očekávají ve startovacích blocích výstřel ze signální pistole. Od okamžiku výstřelu do startu uplyne nějaká doba, během které mozek musí vyhodnotit sluchový vjem, předat pokyn svalům a ty rozpohybovat tělo. Ti nejlepší to zvládnou pod 2 desetiny vteřiny, ale bavíme se o velmi primitivním procesu. Slyšíš ránu, vyběhni. Agent Ross čelil mnohem komplexnější situaci.

V jeden okamžik se u něj sešly smyslové vjemy, výcvik a osobní zkušenosti (včetně nedávné, kdy byl zraněn ve službě automobilem). Těsně před sáhnutím po zbrani, snad desetinu či dvě, jeho mozek vyhodnotil situaci jako smrtelně nebezpečnou. „Přepnul“ na starší a primitivnější části mozku (amygdalu) a spustil sympatický nervový systém. Aktivovala se stresová reakce. Do těla se mu vyplavil adrenalin a jeho kognitivní schopnosti včetně schopnosti rozpoznávací se snížily. Dalo by se říct, že jeho tělo přešlo do nouzového režimu, ve kterém se plně soustředilo na eliminaci subjektivně vnímané smrtelné hrozby.

A my teď můžeme znovu spustit děj. Už to běží rychle. Během zhruba čtyř desetin vteřiny agent Ross zvedá ruku s pistolí a ve stejném okamžiku Renee Good otáčí volantem doprava a její auto se vydává směrem dopředu, ovšem v ose směřující mimo místo, kde stojí agent Ross. O další zhruba desetinu vteřiny později jej možná zasáhne levý blatník, možná stačí těsně uskočit. Krátce poté zazní první výstřel, z bezprostřední blízkosti, střela projde čelním sklem. V krátkém intervalu zazní ještě další dva výstřely, které již směřují zcela zboku. Mezi prvním a posledním výstřelem uběhne zhruba půl vteřiny. Pak auto patrně již bez kontroly řidiče zrychlí a narazí do stojícího vozidla.

Co z toho plyne? Pokud agent Ross sledoval ruce řidičky, jejich pohyb potenciálně spouštějící sekvenci vedoucí k inhibici probíhajícího jednání začíná méně než 1 vteřinu před tím výstřelem. Během této doby by jeho mozek musel zachytit nové informace (změna směru auta), provést vyhodnocení jejich dopadu a zastavit řetězec instinktivního chování. Protože podle videí již první výstřel neprobíhá z prostoru před vozem, ale zhruba v úrovni levého blatníku. Situace tedy doznala značné změny od okamžiku, kdy tasil zbraň a zahájil proces směřující k výstřelu.

Fyziologické limity člověka nicméně tvoří jednu důležitou okolnost z jejich celkového souhrnu (Graham v. Connor - totality of circumstances). I toto by se případně posuzovalo a nelze odhadovat, jak velkou míru by fyziologické limity rozhodování ve stresových situacích hrály. Při laboratorních pokusech podobných sekvencí jsou výzkumníci u probantů většinou na hodnotách tu kritickou vteřinu výrazně přesahujících. Příslušníci ozbrojených sborů jsou však na druhé straně cvičeni, aby se ve stresových situacích rozhodovali rychleji a kvalitněji než běžná populace.

Nesmírně problematické jsou ovšem další výstřely, které padly již v okamžiku, kdy agent Ross byl zcela mimo nebezpečí přejetí a směřovaly z boku do vozidla. Střetávaly by se zde dva doktrinální přístupy. Nejvyšší soud totiž neposuzuje apriori každý výstřel zvlášť, ale v závislosti na okolnostech může být aplikována tzv. single volley doctrine. Opět si ji můžeme ilustrovat na jednom rozhodnutí Nejvyššího soudu, tentokrát ve věci Plumhoff v. Rickard z roku 2014. Donald Rickard měl velmi špatný nápad hrát si s policií na honěnou ve svém voze. Během pouhých pěti minut ohrozil několik desítek dalších řidičů a celá štvanice vyvrcholila na parkovišti, kde policisté vystřelili patnáct ran do jeho vozu. Krátce poté Rickardův vůz havaroval a on i jeho přítelkyně zemřeli v důsledku kombinace střelných poranění a dopravní nehody. Zasahující policisté pak měli značné problémy v civilním řízení s Rickardovou dcerou, která po nich vyžadovala odškodné. Nicméně Nejvyšší soud se jich jednomyslně zastal a v odůvodnění soudce Samuel Alito uvedl dosti důležitou větu: Pokud jsou policisté oprávněni střílet na podezřelého za účelem odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti, nemusí přestat střílet, dokud hrozba nepominula.

Ale jednalo se skutečně o situaci v rámci single volley doctrine? Protože v tomto případě jsou sice naplněny některé typické znaky (zejména krátký časový úsek mezi jednotlivými výstřely, které jdou v rytmu rychle za sebou bez zjevné pauzy), nicméně jiné zase chybí (pozice střelce není stabilní, hrozba nájezdu vozidlem již netrvá). A samozřejmě i tady by se řešil Graham v. Connor a test objektivní rozumnosti. Jaká byla percepce zasahujícího policisty? Co souhrn celkových okolností? Jak by na základě toho jednal hypotetický rozumný policista?

Jakou roli by při posuzování hrály taktické chyby či jiné prohřešky zasahujících policistů? Tato otázka je v americké právní debatě jednou z nejožehavějších. Soud devátého okruhu dokonce v minulosti formuloval pravidlo označované jako provocation rule. Toto pravidlo za určitých okolností přebíjelo principy rozsudku Graham v. Connor. Nicméně Nejvyšší soud v rozsudku Los Angeles County v. Mendez z roku 2017 toto pravidlo smetl ze stolu. „Rámec pro analyzování nároků plynoucích z použití excesivní síly je vymezen v rozsudku Graham. Pokud neexistují žádné nároky plynoucí z porušení rozsudku Graham, neexistují takové nároky vůbec.“

To však neznamená, že by postupy při zásahu vůbec nehrály roli. Existuje analytický koncept známy jako officer created jeopardy (riziko vytvořené policistou). Používá se ovšem v rámci totality of circumstances a hodnocení objektivní rozumnosti podle rozsudku Graham v. Connor. (Ostatně i ve výše zmíněném případu Los Angeles County v. Mendez justiční mašinérie zasahující policisty nakonec nepodržela, byť nemohlo být na případ aplikováno provocation rule). Za určitých okolností může být jednání policisty natolik závadné, že použití smrtící síly vyprovokuje a pak je i její použití podle rozsudku Graham v. Connor objektivně nerozumné. Toto jednání ovšem musí mít opravdu výraznou intenzitu, typicky ústavního rozměru (např. vniknutí do domu bez zákonného důvodu). Taktické chyby, kterými se policista dostane do nebezpečné pozice, a tedy v důsledku přispějí k vytvoření situace, ve které je následně možné použít smrtící sílu, však do této kategorie nespadají. Agent Ross se zachoval netakticky, když sám vstoupil před vozidlo Renee Good. Pro posouzení souladu s principy rozsudku Graham v. Connor to patrně nebude mít zásadní vliv.

Smrt Renee Good možná nebyla kriminální čin, ale každopádně byla úplně zbytečná. Nebyl odstraněn nebezpečný zločinec ani odvrácena významná hrozba bezpečí veřejnosti. Nebyl zkrátka naplněn žádný z rozumných důvodů, pro které právo připouští a toleruje usmrcení jednotlivce státní mocí.

Taková tragická událost by měla vést k pokorné reflexi. Místo toho americká politická scéna zareagovala předvídatelným způsobem. Prezident a ministerstvo vnitra bezprostředně po události označilo Renee Good za domácí teroristku, která div nezavraždila několik agentů ICE. I Demokraté se snažili situaci vyhrotit. Starosta Minneapolis vyzval ICE, „ať k…a vypadnou z města,“ guvernér státu Minnesota hovořil o povolání Národní gardy a de facto vzpouře proti federální vládě a starosta New Yorku a nová hvězda strany rovnou rozhodl, že smrt Renee Good byla vražda. Vyhrocená politizace z obou stran tak možná povede k dalším, potenciálně smrtícím konfrontacím.