K smutným koncům mnoha životních příběhů vede stádní myšlení(chtít a mít to, co ostatní). Jedinci neschopní samostatného uvažování se snadno nechají zmanipulovat reklamou, aniž by se předem jen zamysleli, zda skutečně potřebují bydlet v domku, jezdit v posledním modelu právě vyrobeného auta a hlavně, jestli na to vůbec mají. Stalo se současnou módou, že si nepořizujeme to, na co máme, ale že hledáme sebevražedná řešení jen proto, abychom uspokojili své zcela zbytečné a ve své podstatě hloupé rozmary. A to všechno jen proto, že se bojíme vybočit a být jiní, než většina společnosti. A když už past, do které jsme se sami chytili prohlédneme, zase máme strach z ní vyskočit, to raději ještě třicet let splácet, protože co by tomu řekli lidé...Znám jednoho pána, jemuž se ti všichni uštvaní kolem něj obdivují pro jeho vyrovnanost a nikdo z nich nechápe, jak dokáže vyjít s osmitisícovým důchodem. Zapomínají, že nemá auto ani mobil(jezdí tramvají, vlakem a vystačí si s pevnou linkou a e-mailem). Za to, co ušetří, tím, že nevlastní, to, co nepotřebuje, chodí do kina, knihy si půjčuje z knihovny. Ten člověk je jeden z mála tzv. obyčejných lidí, kterému z tváře vyzařuje štěstí. Jeho dalším štěstím ovšem je, že žije s ženou, která to má srovnáno stejně, jako on, takže jsou ušetřeni vzájemných nesmyslných, psychologických tlaků.
