Severní Koreu jsem navštívil v roce 1988 ještě jako sportovec. Už tehdy na mě země působila tragicky. V obchodech nic nebylo, víceproudé silnice brázdily sice jen Mercedesy a Volva, ale s frekvencí 1 auto za 10 minut.
Celkově ponurou atmosféru dokreslovala policistka strojově přesně řídící křižovatku pod hotelem, která za úsvitu nepolevovala s pokyny, ačkoliv nejezdila žádná auta, a když už se blížilo to jediné auto, tak muselo stejně zastavit, protože na něj prostě vyšel signál stůj. Lidé na ulicích se kupodivu široce usmívali a exotické cizince zdravili organizovaným hromadným úklonem celé třídy školáků nebo i ženské čety se samopaly na rameni. V autobusech hromadné dopravy vždy byla jedna sedačka volná pro Kim Ir Sena, který dokonce měl i svůj vlastní vyhrazený jízdní pruh z letiště do centra Pchjongjangu. Změna přišla nejprve u nás a po listopadu 1989 se zpátky do Koreje vracel můj téměř plačící spolužák, jak jinak než Kim, protože v Severní Koreji se všichni jmenují Kim, ze čtvrtého ročníku studia jaderné fyziky. Nikdy nenapsal a nikdy už jsem o něm neslyšel. V lepším případě pracoval na korejském jaderném programu. Bál se, že rodina i s ním skončí v dolech pro politicky nespolehlivé. Pokud by se nevrátil, byl osud jeho blízkých zpečetěn.
Dnes prezident Donald Trump a vůdce Severní Koreje Kim Jong Un podepsali v Singapuru smlouvu mezi USA a KLDR. Kim v ní dosáhl přesně toho, co chtěl - USA ho uznaly jako sobě rovného a zaručily se (byť nepřímo) za stabilitu a mír Severní Koreje (=její bezpečnost). Kim může zastavit jaderný program, na který už neměl žádné peníze (a navíc mu došly i ukrajinské raketové motory) a může si začít budovat image státníka v západním světě a především si garantovat mocenskou pozici doma. Trump potřeboval nějaký velký úspěch v zahraniční politice, protože zeď za peníze Mexika na hranicích Mexika ne a ne růst - nehledě na to, že USA nemůžou připustit jaderný arzenál na dostřel své největší letadlové lodi (Japonsko). Čína potřebovala eliminovat černý bod ve vztazích s USA, protože s nimi hrají vyšší ligu (Jihočínské moře, Afrika, Sýrie, cla) a "rakeťák" jim to narušoval. A Čína se navíc může tvářit, že dosáhla svého – USA pozastavily vojenská cvičení s Jižní Koreou, která Číně vadila stejně, jako vadila KLDR. A také je jasné, že Trump i Kim milují záři reflektorů - a co je do jejich záře dostane víc, než dohoda o omezení jaderného arzenálu, výměny ostatků padlých a ztracených vojáků a příslib uzavření mírové smlouvy, která by uzavřela válku, která vypukla v roce 1950? Ale sečteno, podtrženo - každý diktátor, který slíbí, že se vzdá jaderných zbraní (a pak to snad i dodrží), je pro náš svět dobrý. A stejně tak je to snad dobré i pro samotné obyčejné a hladové Korejce na sever od 38. rovnoběžky.
