Číňani „vobložili“ Zemana dokonale. Jeho procitnutí se ale nedočkáme

Taky se jako já ptáte, kam se poděly slibované čínské investice? Předpokládám, že se už ptá i prezident republiky Miloš Zeman, který chodil po podpisu dohody o strategickém partnerství s Čínou na nádvoří Hradu jako páv.  

Když se na podzim 2014 Jiří Rusnok a Jaroslav Tvrdík jako první vztyčili uprostřed sedícího sálu Rudolfina a začali tleskat vystoupení Orchestru Zakázaného města, které uzavřelo čínský kulturní večer pro "důležité" hosty, říkal jsem si, že Číňané to s investicemi myslí asi vážně. Ještě více jsem se utvrdil, když Zeman ústy mluvčího Ovčáčka avizoval po návštěvě prezidenta Si Ťin-pchinga na jaře 2016, že se Čína zavázala k tuzemským investicím v rekordní výši 232 miliard korun. 
Jenže rok se s rokem a půl sešel a avizovaná tsunami čínských investic do Česka zatím nedorazila a patrně už ani nedorazí. Pošplíchala nás jen marginální vlnka ve srovnání s astronomickými částkami, které Čína investovala v jiných zemích, jako byl třeba nákup švýcarské společnosti Syngenta za 43 miliard dolarů. 
Jinými slovy, Číňané u nás jen nakupují. Nepostavili novou továrnu, nepřinesli do regionů s vysokou nezaměstnaností nová pracovní místa. Každý ekonom ví, že pouhá změna vlastníka hospodářství příliš nepomůže a o investičním potenciálu nemluvě. Zatímco se naše hlava státu, ale i předseda vlády Sobotka „modlili na východ“ a doufali v příliv jenových rezervoárů, přišlo akorát tak bezpečnostní riziko, které s sebou čínské technologie a špioni nesou. Koneckonců výroční zprávy BIS, opakovaně varující před infiltrací čínských agentů, budiž toho dokladem.  
Podle posledních zpráv z evropské ekonomiky bude situace ještě horší.  Německo, Itálie a Francie svorně volají po zpřísnění regulací akvizic evropských firem. A Peking naopak nechce, aby investice čínských firem končily ve fotbalových klubech, kasinech a podnicích s pofidérní pověstí. 
Všichni naši představitelé, kteří se zaprodali čínskému drakovi a uznali anexi Tibetu armádou, resp. uznali politiku jednotné Číny, ostrouhali. Hlavně ale utrpělo svědomí, ale nepředpokládám, že by prezidentská suita procitla a cítila hanbu. Abychom nedopadli všichni jako Pavel Nedvěd, kterému slibovali 15 milionů, za úsměvy a potřásání rukou a teď se musí soudit. Rukama potřásal, ale nedostal za to ani korunu.