V posledním čtvrtstoletí se svět stal poněkud šedým místem: západ přestal být tím jednoznačně dobrým, východ už není všemi vnímán jako ultimátní zlo.Malá zelená placka uprostřed Evropy je v tomto chaosu svědkem a cílem mnoha politických čar a kouzel. Některé z nich si proto dnes rozebereme:
Zaklínadlo první: Rasismus
Použití ve větě: „Amnesty International vydala svou výroční zprávu (2011) o stavu lidských práv v loňském roce. Opět se zaměřuje i na Českou republiku, kde poukazuje na rostoucí extremismus a rasismus.“ (Novinky.cz, váže se na tehdejší protiromské nepokoje v severních Čechách).
Zaměňování rasismu s odporem vůči nepřizpůsobivosti se stalo českým evergreenem. Evergreenem, na kterém již mnoho let úspěšně parazituje řada neziskovek či kariéristů (tímto zdravím AŠ). Skutečného, čirého rasismu je přitom v ČR jako šafránu; občasně jej můžeme nalézt v řadách Vandasových pivních kladiv či mezi některými zapšklými důchodci, kterým nesmí změřit tlak žádné „černé strašidlo“, zde však ony hranice rasismu (alespoň toho skupinového či vzorcového) v podstatě končí. Dokladem prachbídného výskytu rasismu v ČR budiž pan Okamura, který se v dobách své největší slávy těšil značné přízni dokonce i mezi tou částí populace, která bývá mainstreamem škatulkována jako „náckoidní“ či „fašoidní“.
Ne, průměrný Čech se o rasu v podstatě nestará, pouze si ve zdravé míře uvědomuje svou případnou odlišnost. Tu odlišnost, kterou chtějí multikulturalisté vymazat (což je asi stejně proveditelné, jako vymazání rozdílů mezi mužem a ženou). Průměrný Čech se však intenzivně brání nepřizpůsobivosti, viz vývoj českého „jakože rasismu“ v posledních dvou letech: protiromské nálady byly z velké části oslabeny a nahrazeny odporem vůči islámu. Důvod je prostý; romské etnikum „pouze“ z nezanedbatelné části odmítá hrát podle domácích pravidel, zatímco muslimové jdou ještě dál, když chtějí ona pravidla systematicky přepisovat a měnit, pochopitelně ve svůj prospěch. To zákonitě vyvolává oprávněný odpor, který je následně populisty mediálně překroucen do podoby neoprávněného rasismu.
Zaklínadlo druhé: Žádost
Použití ve větě: „Těch patnáct dětí, to je opravdu humanitární akt České republiky a je to na základě žádosti vysokého komisaře OSN pro uprchlíky.“ (Milan Chovanec; výrok se váže na nedávnou otázku přijetí syrských uprchlíků).
Doba nadřazených povelů a jednoznačnosti je nenávratně pryč. Ne, vyspělá a pokroková západní civilizace nerozkazuje, nýbrž „žádá“. Mezi žádostí a „žádostí“ je však propastný rozdíl. Při odmítnutí běžné žádosti totiž nehrozí, resp. neměla by hrozit dožadované straně jakákoliv sankce za odmítnutí (pak by přece nešlo o žádost, nýbrž o rozkaz). Zatímco při odmítnutí nadřazené „žádosti“ hrozba oné sankce reálně existuje. Na rozdíl od totalitních či přímých diktátorských režimů se však tato hrozba pohybuje v poněkud nejisté, nepřímé a šedé zóně.
Viz zmíněný případ uprchlíků: ČR nebyla k jejich přijetí nucena pod pohrůžkou a měla možnost (resp. iluzi možnosti) odmítnout. Obešlo by se však toto potenciální odmítnutí bez sankce? Jaká je pravděpodobnost, že by neproběhla další zahraniční vlna mediálního pranýřování našich končin? Vzpomeňme na klecová lůžka či na dlouhodobou kritiku EU vůči českému školství v otázce romské integrace... Zmíněné mediální pranýřování by samovolně vedlo např. k odrazování zahraničních investorů, případně ke snižování ratingů, čímž by následně utrpěly státní příjmy atd. Budou současní kormidelníci národa českého riskovat něco takového kvůli přijetí 15 nemocných dětí? Pochopitelně ne. Kam se ale zatoulala skutečná možnost svobodné volby?
Zaklínadlo třetí: Doporučení
Použití ve větě: „Je to skutečně tak, že Česká televize má určený úhel pohledu. Má ho určen na základě doporučení Evropské komise, která povoluje veřejnoprávním médiím fungovat z poplatků nebo z daní pouze za předpokladu, že budou prosazovat, obhajovat a dívat se na všechno z úhlu pohledu a tradic evropského humanizmu a kritického myšlení.“ (Michal Jankovec, člen Rady ČT)
V principu se zaklínadlo „doporučení“ velmi podobá zaklínadlu „žádost“. Opět jde o plíživý způsob, kterak mocní vnucují svou vůli, přičemž však zachovávají iluzi svobodné volby. Jistou odlišnost nacházím pouze v principu sankce. Zmíněný případ Rady ČT je kuriózní zejména tím, že EU v podstatě kecá do obsahu veřejnoprávní televize, fungující z koncesionářských poplatků - to je samozřejmě v rozporu nejen se zákonem, ale i se samotným principem veřejnoprávního média.
Zajímavě fungují eurounijní „doporučení“ v oblasti školství a vzdělávání. Sice zde neexistuje společná politika členských států (ty si řídí školství samostatně a EU smí pouze „doporučovat“), ovšem existují společné evropské cíle (výpis cílů zde), přičemž usměrňovací páku tvoří nástroj nejmocnější: evropské vzdělávací dotace. Jinými slovy: „Nebudeme rozkazovat, budeme doporučovat. A kdo nebude tancovat podle našich doporučení, toho nepustíme k plnému přerozdělenému korýtku.“
Zaklínadlo čtvrté: Tradice evropského humanizmu
Použití ve větě totožné s předchozím zaklínadlem: „Je to skutečně tak, že Česká televize má určený úhel pohledu. Má ho určen na základě doporučení Evropské komise, která povoluje veřejnoprávním médiím fungovat z poplatků nebo z daní pouze za předpokladu, že budou prosazovat, obhajovat a dívat se na všechno z úhlu pohledu a tradic evropského humanizmu a kritického myšlení.“ (Michal Jankovec, člen Rady ČT)
O tradici evropského humanizmu je hojně slyšet i dnes, a to např. v souvislosti s běženci ve Středozemním moři a jejich případnou záchranou či přerozdělováním. Kdokoliv, kdo mluví o tradici evropského humanismu, zřejmě během základní školy bojkotoval hodiny dějepisu: španělští conquistadoři, křížové výpravy, kolonizace (Ameriky, Asie, Afriky, Austrálie…) 30letá válka, inkvizice, celé dvacáté století a.k.a. století válek, mnichovský diktát, holocaust, Stalinovy čistky…společný jmenovatel = Evropa. Možná jsme se v posledním půlstoletí odnaučili popravovat nebo usekávat končetiny (likvidujeme se poněkud sofistikovaněji), ale hovořit o tradici evropského humanismu? Vrchol pokrytectví a čistý populismus.
