"Milá republiko, píši Ti, před volbami do EU, otevřený dopis,“

(Pane profesore Kalino, je tohle črta? ...)   „protože Tě mám ráda; republiko, česká. Zatímco o EU mám stále pochyby.“

 Pana profesora Kalinu, který nás vyučoval žánry na FŽ UK v druhé polovině 70. let minulého století (jo jo, to je let, to je let) do toho zatahuji proto, že jako dnes vidím, jak nám vysvětloval črtu. Hnědý, lehce zmačkaný oblek, prokvétající hnědé na profesora a tehdejší dobu poměrně přerostlé vlasy, navíc mírně rozevláté, ruce zvednuté na úroveň hlavy a říká: Črta, přátelé, črta to je…a levou rukou dělá špetičku, lehce mne prsty o sebe, zvedá je o něco výš nad hlavu a dodává…cítíte to? A z mého pohledu v lavici zleva na něho svítí do učebny slunce a já si říkám No tě prdel, tak tohle je definice črty?

Pan profesor Kalina už leta není mezi námi, přesto shora zmíněný obraz mi z mysli nezmizel. A to až tak, že si myslím, že teď píšu črtu. (Čtenáři cítíte to…ať na Vás slunce svítí odkudkoliv, čili nic, já zvedám levou ruku, dělám špetičku a mnu prsty – prostě je to črta; snad to ucítíte.)

Takže zopakuji:

„Milá republiko, píši Ti tento dopis, protože Tě opravdu mám ráda; nikdy jsem Ti neudělala ostudu - ani doma, natož v zahraničí - , protože si Tě vážím. Jen někdy ve druhé polovině 90. let jsem ne k Tobě, ale k chování státních úředníků, potažmo volených politiků, měla hodně záporný postoj, a to až tak, že být mladší, tak emigruji. Migruji. Zkrátka vezmu to někam jinam přes čáru. Tehdá. Ostatně jaképak někam jinam - já měla jasno: Malta nebo Kypr. Ani omylem někam, kde nejen že budu po 20 letech náplava ( to jste mimo rodné město či stát vždycky; jen trouba si namlouvá, že ne), ale i po 20 letech budu gastarbeiter...

Tehdá bych se ještě domluvila. Slušně německy, anglicky, rusky. Mé školou povinné dcerušky anglicky. Bylo to prvně a naposledy v mém životě (tom současném, zcela ateistickém; se teprvá uvidí, co si budu myslet a činit po své reinkarnaci), kdy jsem si, republiko moje rodná, myslela, že by nebylo od věci – od některých zrovna aktuálních věcí – opustit Tě. Moc to tu „nevypadalo“.

Jenže já jsem vždycky lehce sledovala dění. Tak nějak i celosvětově, ba i politicky. Vím, že všude chleba o dvou kůrkách. Že i v jiných zemích jsou politici „zmetci“, státní úředníci „paka“ a že demokracie je - v současném pojetí - mizerný způsob vládnutí, ale lepší zatím nemáme.

A já, milá Česká republiko, moje rodná a nezaměnitelná, dosud netuším, jestli půjdu volit do EU. Nevím, co je nejlepší pro Tebe. Ani nevím, co je z tohoto hlediska nejlepší pro mé děti. Ještě se budu pídit, zkoumat, zjišťovat, budu přemýšlet. Což neznamená, že to povede k nějakému výsledku. Teda z pohledu voleb do EU. Jít či nejít u mne není otázkou; budu v okrskové volební komisi svého obvodu, takže tam budu sedět a občanku mít s sebou…dojít tudíž nikam nemusím.

A tak se Ti vlastně, moje milá, rodná Česká republiko, omlouvám – nechám to nejspíš na zbývajících cca 12 % voličů, kteří k těmto volbám dojdou hlasovat. Nezlob se na mne. Nějak mě to prostě nebere. Nemyslím si, že vím, co vlastně chce EU. Takže mi je celkem šumafuk, co chtí ti, kteří se tam hlásí za poslance. Nejen  ti Tví, milá republiko, (vlastně naši, že), ale i ze zbylých evropských hvězdiček na modré vlajce.“

(Přátelé, cítíte to – fakt jsem se snažila, aby to byla črta. Pane prof. Kalino, snad v nebi nerotujete.)