…tak to jsou zatracení zmetci (jako každej jinej zloděj) a je jedno, co je k tomu vede. Krást se nemá
Mne jednou okradl důchodce o stovku – a že mi tehdá bylo 19 let. Jako letní aktivitu před nástupem na VŠ jsem v Praze brigádničila coby pošťačka. Hned koncem prvního týdne jsem vyfasovala 40 litrů (a že to byly prachy!!! – bylo to v roce 1974 – za to byste koupili bakeliťáka anebo dva roky staré embéčko…), abych je rozdala na důchodech.
Jsem je rozdala v naprosté pohodě. Dokonce doslova. Teda to rozdala. Nebudu napínat – při večerním počítání mi chyběly prachy – takové poměrně divné, leč základ byl osm set korun československých. Mínus.
Vidím to jako dneska – měla jsem takovou dederonovou košili s lehce nabraným dlouhým rukávem do manžety, květinovou vínově červenou s bílou; do toho plačící oči s usmrkaným nosem fakt neutřete…
Za měsíc se těch 800 korun „našlo“ – dala jsem je důchodci na ulici; odchytl si mě, zkontrolovala jsem částku a občanku, ale nepodepsal mi důchodový list. Naštěstí to nebyl důchodce zmetek, takže za měsíc řekl, že důchod dostal, dodatečně podepsal a mně těch 800 korun vrátili.
Ovšem ten důchodce, který mě bezesporu vědomě okradl o stovku, to jistěže nebyl. To byl zmetek, který využil příležitosti. Mé. Mé matematické. Příležitosti. Své. Jeho – okrást, uzmout – vědomě…
Jistěže hned ten první den, kdy jsem v pošťácké brašně měla dvě kila klíčů (roznášela jsem mezi Vinohradskou nemocnicí, Šrobárovou ulicí – zkrátka tam někde, kde bydleli herci pan Lír, pan Lukavský, paní Věra Křesadlová; klídek – bylo to v srpnu a všichni měli divadelní volno), abych se dostala do zamykatelných a tedy jinak nedostupných výtahů v celé čtvrti. No než bych našla klíč, bylo by nejen po šichtě, bylo by po brigádě. Takže jsem do čtvrtých a pátých pater s důchody či pro inkaso kmitala pěšky. Tehdy jsem opravdu kmitala – bylo mi 19 let… to se to kmitá!
A k těm dvěma kilo klíčům jsem měla těch 40 litrů peněz. Do toho čtyři až pět pater v srpnu v Praze vykmitávat a dávat důchody, vybírat inkaso a nezapomenout na podpisy a … když na to dnes vzpomenu: se divím, že jsem měla maňase jen těch (za měsíc nalezených) osm kilo.
Ale – a teď jsem u toho důchodce zmetka, co mě okradl – za půl hoďky, co jsem od nich ze čtvrtého patra odešla, mě na ulici jakože dostihl důchodce, který mi začal vysvětlovat, jak jsem u nich špatně počítala: důchod on, důchod manželka mínus inkaso a že jsem jim dala o stovku míň.
Nedala. Právě proto, že jsem si byla, jsem a budu vědoma svých matematických schopností. Dala jsem jeden důchod, druhý důchod a pak jsem si nechala zaplatit inkaso. Jenže jsem byla mladá a blbá. Tak jsem tomu zatracenýmu dědkovi na tý zatracený ulici tu zatracenou stovku v těch zatracených drobných zatraceně dala. Protože jiní důchodci, jimž jsem nesla důchod, se mne nesnažili okrást, naopak dali korunu až dvě dýška. To byly ty drobné, které mi sebral ten zatracený dědek…
No a jak mi sdělila kamarádka prsenka (pracující seniorka, co dnes sedí u kasy v sámošce), krade se furt – jen jinak a jinde. Třeba i tak – jé to není možný, karta je platná, peníze na ní jsou, to je chyba pokladny…praví stařenka vypadající na něco mezi osmdesátkou a hrobem a jak jinak než v největším návalu u kasy.
No zatraceně. Si člověk ňák nevybere mezi výchovou za první republiky, druhé republiky, republiky ČSSR, ČSFR (+ nezapomeňme na nějaké ty pomlčky), republiky ČSR… zatraceně.
Výchova evidentně není všechno. Ekonomika ji stíhá až zatraceně!
