Když tzv. odejdou hlasivky

Mně odešly - už před měsícem. Tímto zdravím pány džonsnaenddžonsna, páč mohou být jedinými, kteří to na vedlejšák zapříčinili. Nepochybuju o tom, že nechtěli, ale nikdo si neví rady, co s tím. Nejvíc mě pobavil specialista ORL.

Ten mi napsal prášky na něco, co mně nebylo a k tomu sirup jakože na to, co mi je. Už to, že jde o sirup, mě zarazilo. Leč za 200 a něco korun jsem zakoupila sirup na 6 napití - dle napsaného dávkování.  Pak už mě jen pobavilo, že děti od 2 - 5 let mají dávkování podle toho, kolik váží.

A když se vše jen zhoršovalo a už jsem jen šeptala, šla jsem šeptnout své obvoďačce, že takhle už to fakt dál nejde. Takže beru antibiotika a vypadá to nadějně. Jakože někdy možná ještě budu i mluvit.

Co mě však pobavilo je, jak se mnou zachází okolí. Teda budou tu i jedinci, kteří si myslí, že jsem na stará kolena hulvát, páč neodpovídám na pozdrav - to jen kejvu hlavou; místo děkuji v obchodě zvedám palec nahoru...Řekla bych, že v pantomimě se značně lepším, což neznamená, že jsem pochopena.

Ale pobavila mě i pokladní u Billa ( jediná příjemná a sympatická, která tam je). Neodpověděla jsem na pozdrav a když mi nabízela zlevněné lentilky, zavrtěla jsem hlavou, že ne. Pak jsem si to rozmyslela, zaklepala na pultík, ukázala na lentilky a zvedla 2 prsty. Takže jsem dostala dvoje lentilky a k nim otočený displej, abych si přečetla cenu.

Tož jsem se k pokladní naklonila a přes respirátor zašeptala: já slyším, já jen nemluvím. A ona šeptem: Já vím, vždyť Vás znám.

Před chvílí tu byla kámoška Věrka. Ta ví, že už měsíc nemluvím. Takže si posíláme mejly nebo smsky.

Po sms napsala, co by potřebovala, já sms odpověděla, že mám. Tak přišla. A u dveří jí dávám, co jí chybělo a šeptám, jestli stačí. A ona šeptá, že jo. A já šeptám - na mne můžeš mluvit normálně, jsem to já, kdo nemluví.

Ono je to takové zavádějící, zašeptala kámoška.